Proč vlastně Putin napadl Ukrajinu? V našem mediálním prostoru převažují zjednodušené odpovědi typu: „Putin se zbláznil“ anebo: „Rusové jsou zlí“. Tyto fráze zastírají pravou povahu mechanismů, které konflikt vyvolaly, čímž nám znemožňují situaci správně vyhodnotit.

Válka. Válka je pořád stejná. Tak zní slavný citát z videoherní série Fallout. Jako každá válka, tak i ta ruská je válkou loupeživou. Silou, která ji rozpoutala a udržuje v chodu, je touha po ziscích. Ukrajina disponuje 117 ze 120 nejpoužívanějších nerostů a kovů. Podle údajů kanadské firmy SecDev padla v důsledku invaze do rukou Ruska naleziště v přibližné hodnotě 12,4 bilionu dolarů, což je polovina hodnoty všech známých ukrajinských ložisek. Je všeobecně známo, že Rusko disponuje vlastním a mnohem větším nerostným bohatstvím, Ukrajina v tomto směru ale představovala nevítanou konkurenci.

Hlavním důvodem pro invazi však byl plyn. Mezinárodní agentura pro energii odhaduje, že se na Ukrajině nachází až 5,4 bilionu kubických metrů plynu. S výjimkou západních Karpat jsou všechna naleziště v oblastech, kde aktivně působí ruská vojska – v okolí Krymu, v Azovském moři a v Dněpersko-doněckém příkopu.

Prodej ropy a zemního plynu tvoří až 45 procent ruského HDP. Pakliže by se rozjela těžba na Ukrajině, znamenalo by to citelnou ránu pro ruský státní rozpočet, pro zisky tamních oligarchů a také by to omezilo ruský politický vliv, jelikož by Evropa již nebyla tolik na Rusku energeticky závislá.

Gruzie i Krym

Správnost této teze potvrzuje ruská invaze do Gruzie z roku 2008. V 90. letech se Ázerbájdžán rozhodl vybudovat ve spolupráci se západními korporacemi ropovod, který by propojil naftová pole v Kaspickém moři s tureckým přístavem Ceyhan. Aby se zamezilo vlivu Ruska, bylo rozhodnuto vést potrubí přes území Gruzie. V roce 2006 byl ropovod zprovozněn, načež USA nabídly Gruzii možnost vstupu do NATO. V roce 2008 Rusko za využití separatistické Jižní Osetie a Abcházie na Gruzii zaútočilo.

Mezi lety 2011 a 2013 provedly západní společnosti průzkumy ložisek ropy a zemního plynu v okolí Krymu. Tou samou dobou sílí hlasy volající po připojení Ukrajiny do NATO. V roce 2014 Rusko poloostrov anektuje. Zajímavé souhry událostí, že?

Kolega Martin Růžička napsal pro Studentské listy text, kde zastává více „geografický“ přístup. Samozřejmě že snaha posunout ruskou hranici směrem ke snadno bránitelným Karpatům a odvěká touha Ruska po nemrznoucích přístavech hrála svoji roli, avšak tento přístup neumí zodpovědět zásadní otázku – proč k invazi došlo nyní, a nikoliv před osmi lety? Strach z ukrajinské konkurence v důsledku dlouhodobě stagnující ekonomiky a hospodářských ztrát způsobených pandemií totiž teprve nyní dosáhl kritické výše. Mocensko-obchodní kruhy v Moskvě tak neviděly jinou možnost než radikálně jednat.

Kremelský loupežník nyní kontroluje zhruba 41 ukrajinských uhelných dolů, 27 plynových a 9 ropných polí spolu se 42 % veškerých ložisek železné rudy a 33 % všech zásob kovů vzácných zemin. A je jedno, kolik hospodářských škod Rusko v důsledku sankcí utrpí či kolik peněz vynaloží na vedení války. Putin se jen tak zastavit nehodlá. Proč? I když jeho primární pohnutky jsou racionální, vpřed jej žene iracionálno. Zde odpověď lze rozdělit na dva aspekty, totiž na psychologický a ideologický.

Sexuální podtext

Putin měl pandemii strávit sám v izolaci nad starými mapami carského Ruska. Je mu téměř 70 let, jaký odkaz po sobě asi zanechá? Tato otázka ho jistě trápila, zatímco nad mapami bilancoval svoje více než dvacetileté vládnutí. To ale není to nezajímavější. Jak upozornil slovinský filozof Slavoj Žižek, Putinův vztah k Ukrajině má překvapivý sexuální podtext.

Žižek napsal ve svém článku Bylo znásilnění Ukrajiny Ruskem nevyhnutelné?: „Putin poznamenal, že se ukrajinské vládě nelíbí dohoda z Minsku, a pak dodal: ‚Ať se ti to líbí nebo ne, je to tvoje povinnost, krásko.‘ Toto rčení má dobře známé sexuální konotace: Zdá se, že Putin citoval z ‚Šípkové Růženky v rakvi‘ od punkrockové skupiny Rudá plíseň ze sovětské éry: ‚Šípková Růženko v rakvi, připlížil jsem se a ošukal ji. Ať se ti to líbí nebo nelíbí, spi, má krásko.‘ Přestože kremelský tiskový mluvčí tvrdil, že Putin odkazoval na starý folklórní výraz, odkaz na Ukrajinu jako na objekt nekrofilie a znásilnění je jasný.“

Když jsem se v červnu účastnil kongresu polské strany Razem, jeden z přítomných zástupců ukrajinské levice prohlásil něco v tomto smyslu: „Tvrdit, že Ukrajina provokovala Rusko, je to samé jako tvrdit, že oběť znásilnění provokovala příliš krátkou sukní.“ V 70 letech člověk ztrácí téměř všechny sexuální síly. A jak Žižek připomíná, tak násilí je vždy impotentní reakcí na vlastní selhání. Můžeme se domnívat, že zde došlo ke kolizi dvou rolí – státníka, který není schopen vyřešit hospodářské problémy své země, a muže, který již není schopen sexuálně fungovat. Obě tato selhání pak byla projektována na společný cíl: Ukrajinu.

Ruský fašismus

V roce 1942 apelovali na Hitlera jeho generálové, aby obnovil útok na Moskvu. Hitler se však nezachoval jako válečník, nýbrž jako loupežník. Nařídil útok směřovat na jih, aby ukořistil ukrajinské obilí a kavkazskou ropu. Tato chyba vyústila ve slavnou bitvu o Stalingrad, jejíž prohra předznamenala konec třetí říše. Srovnání Hitlera s Putinem je v dnešní době populární, pokaždé se však jedná jen o prázdné nálepkování či laciné moralizování. Pojďme se tedy nyní na problém Ruska a fašismu podívat o něco podrobněji.

V roce 2013 byla ruským státním zaměstnancům doporučena jako nezbytné čtení kniha Naše úkoly. Jejím autorem je Ivan Iljin, známý též jako otec ruského fašismu. Iljin byl ve dvacátých letech donucen emigrovat ze sovětského svazu, načež se vzhlédl v německém a italském fašismu. Po 2. světové válce reflektoval některé Hitlerovy „chyby“, hlavně antisemitismus a odpor k náboženství, ale zůstal přesvědčen, že: „Fašismus je složitý, mnohostranný fenomén a historicky vzato zdaleka není přežitý.“

Iljinovu knihu, kterou měl údajně Putin opakovaně přečíst, je Co by rozdělení Ruska znamenalo pro svět. Iljin v ní rozvíjí teorii, že se západní mocnosti pokusí „uskutečnit svůj nepřátelský a směšný experiment i v postbolševickém chaosu a klamavě to prezentovat jako nejvyšší triumf ‚svobody‘, ‚demokracie‘ a ‚federalismus‘ … německá propaganda investovala příliš mnoho peněz a úsilí do ukrajinského separatismu (a možná nejen ukrajinského).“

V roce 2005 byly Iljinovy ostatky převezeny ze Švýcarska do Ruska. Říká se, že Putin náklady sám zaplatil. V roce 2009 pak na Iljinův hrob položil kytici.

Známá marxistická poučka tvrdí, že fašismus je kapitalismus v úpadku. Znovu a znovu fašismus zapouštěl kořeny v zemích zasažených těžkou hospodářskou krizí (Itálie, Německo, Chile) či v zemích, kde dlouhodobě panoval chaos a nestabilita (Španělsko, Portugalsko). Pokud neměli velkokapitalisté vhodné podmínky pro vydělávání peněz, ihned opustili demokracii a obrátili se s žádostí o zajištění pořádku na silné lídry a jejich militantní tlupy. Důkazy o tom, jak bohaté finanční kruhy podporovaly Hitlera, jsou ostatně veřejně známé.

Situace v Rusku je stejná. Od chaotických devadesátých let fašismus klíčil v hlavách oligarchů a významných státních činitelů.

Budujme evropskou armádu

Jaké jsou naše perspektivy v tomto konfliktu? Když invaze začala, byl jsem na studijním pobytu v USA. S americkými politology jsem se shodl na tom, že jediní, kdo na válce vydělají, budou američtí výrobci zbraní a prodejci zkapalněného plynu. A tak se také stalo (viz. zde a zde). Zájmem USA je, aby konflikt ve stávající podobě pokračoval dál a s ním i poptávka po zbraních a plynu. Evropským zájmem je, aby konflikt neeskaloval a aby došlo k obnovení dodávek energií. V této hře s vysokými sázkami je však ještě jeden významný hráč – Čína.

Alexander Gabujev ve svém vyčerpávajícím článku Čínský nový vazal přichází s černým scénářem pro budoucí Rusko. Pod tíhou sankcí bude nuceno se stále více a více ekonomicky spoléhat na Čínu, která tak bude mít silné páky na kremelské vůdce a bude je moct nutit, aby podporovali v mezinárodních organizacích čínské velmocenské zájmy. Postupem času se z Ruska stane jen jedna z čínských karet, kterými bude moct tato země vytvářet tlak na Západ. Pakliže lze stávající konflikt na Ukrajině označit za zástupnou válku USA a jeho spojenců s Ruskem, může se v dlouhodobém horizontu snadno změnit na zástupný konflikt USA a Číny.

Co tedy dělat? Státy globálního jihu již oprašují myšlenku neangažovanosti, my musíme začít myslet jinak. Evropa by si předně měla vyjasnit, že nabízení členství v NATO Ukrajině a Gruzii nebylo v jejím zájmu. Ostatně na to již před sedmi lety upozorňoval americký politolog John Mearsheimer.

NATO za celou svoji existenci nevedlo jedinou obranou válku a je pouze nástrojem na šíření amerických mocensko-obchodních zájmů. Právě teď nastal čas budovat vlastní evropskou armádu. O strategické autonomii EU se zatím hodně napsalo a namluvilo, skutky ale chybí – i to je třeba urychleně napravit. Pokud k tomu nedojde, hrozí, že budeme lapeni v dost nebezpečné geopolitické hře.

Rusové nejsou v tomto konfliktu naši nepřátelé, nýbrž spojenci. Jen ať cestují do Evropy, jenom kontakt a kulturní výměna je může probudit z letargie. Putin se za dvacet let své vlády pilně snažil uhasit hrdou tradici ruského revolucionářství. Bylo proto naivní očekávat, že jej Rusové svrhnou, jen když jim sebereme McDonald. Pro porážku Putina bude potřeba odvést velké množství práce, troufám si říct přímo osvětově-kulturní práce. Tuto práci může odvést pouze a jedině levice, a to díky své hluboké tradici internacionalismu a antifašismu. Je třeba spojovat ukrajinskou a ruskou levici. Je třeba všechny sešikovat a vytáhnout do společného boje proti kapitalismu v úpadku.