Je 6. května 1968 a venku je dusno k nevydržení. Uběhl sotva měsíc od chvíle, kdy studenti, muzikanti a básníci obsadili Pařížskou univerzitu na Sorbonně. Od té doby se konflikt mezi nimi a kampusem v Nanterre stále eskaluje, až nakonec univerzita ruší výuku a hrozí vyhazovem několika vzpurných členů akademické obce. Fakultní odbory protestují. Do ulic Paříže vyráží bezmála 20 tisíc univerzitních studentů, středoškoláků a mladých lidí. Požadují všechno a nic.

Občas je pro nás jednoduché zapomenout, že coby studentky a studenti sdílíme společnou kulturu bohatou na dějiny revoltování, mnohdy jen intelektuálního, občas ale také proměněného v čin. Není ale vůle, která by držela vědomí o historii studentstva při životě, ostatně představa podomních agitátorů šířících ideje Lautréamontových tragických gymnazistů nebo kavárenského kroužku kolem Jiřího Ortena je nemyslitelná…

Proto studentkulturu opakovaně objevujeme, křísíme. Čas od času se za tímto účelem objeví články oslavující studentská hnutí. Připomínají přitom zejména události květnové Francie, od nichž dnešním dnem uběhlo už 54 let. Jaký byl ale program jejich aktérů?

Sex na kampusech a Lenin! A teď když mám vaši pozornost…

Hlas mladých lidí zněl proti všemu. Proti degaullovskému bonapartismu, proti kolonialismu (ať už v kontextu alžírské krize, tak v kontextu celoevropského koloniálního dědictví́), proti válce ve Vietnamu, proti zkostnatělému vysokému školství, které reprodukovalo jednak silně patriarchální sociální strukturu a jednak úzkoprsost a sexuální represi.

Dokonce se traduje, že „studenti rozpoutali revoluci, protože u sebe na kolejích nemohli vzájemně̌ přespávat“. A i když nešlo ani zdaleka o jediný motiv, jistě svou roli sehrál. Studenti – zhlížející se v ideálu intelektuála-revolucionáře – věřili, že to oni mohou být hybnou silou, které se podaří jediným prudkým trhnutím změnit svět. A s každým revolučním momentem se otázka volné lásky dostává do popředí: Pařížská komuna přinesla nejen sexuální emancipaci žen, ale i změnu školství, které sexuální represi až do té doby reprodukovalo. Změnu, z níž čerpáme dodnes.

Leninovy dekrety o občanském sňatku slouží jako doklad toho, že bourání starých pořádků nutně souvisí se znovuvynalézáním sexuálních vztahů mezi lidmi. Tyto dekrety umožnily zrušení zákonem dané podřízenosti žen, povolení rozvodů a potratů nebo dekriminalizaci homosexuality, a to až do regrese třicátých let, kdy se po vyčichnutí revoluční energie začala opět prosazovat askeze a moralistický přístup učitelů k sexualitě mladých.

Ani zde nelze opomenout zájmy a roli studentů. Ti převzali německý ideál dějinotvorného akademika a vtiskli mu krvavou podobu. Se vší vervou hodlali vlastnoručně osvobodit miliony mužiků. Dostojevskij výsměšně mluví o „proletariátu sestávajícím z maturantů“, Camus, kterého si účastníci májových nepokojů v Paříži oblíbili, naproti tomu historii ruského proticarského terorismu popisuje coby boj hrstky mladých intelektuálů proti tyranii za mlčenlivého přihlížení mas. V žádném z případů sexuální revoluce neexistovala ve vakuu, a byla naopak provázána s hmotnými potřebami mladých lidí.

Pod chodníkem pláž

Frustrace z direktivního společenského řádu, který vyžadoval naprostou poslušnost mládeže a shlížel na ni spatra, nahrávala filozofickým tendencím existencialismu, který nepokoje významně ovlivnil. Studentská kultura byla nonkonformní a vyhledávala legitimaci své nonkonformisty: vždyť dnes tomu není jinak.

Existencialismus stál v jejím samém středu právě díky akcentované svobodné vůli. Také ale díky tomu, že navrhoval, aby bylo na problémy nahlíženo očima utlačovaných. V této radikální změně úhlu pohledu nalezl užitek feminismus, který publikacemi jako Beauvoirové Druhé pohlaví napomáhal ženám vzepřít se roli podřízené ochránkyně rodinného krbu. V obdobných myšlenkách našli své i ti, co byli a jsou utlačování na základě rasy nebo třídy. Vycházela z nich i samotná teorie o nenásilném odporu.

Existencialismus byl vnímán jako skandální hnutí, a to zejména proto, že validoval kontrakulturu. Mladí bohémové vymetali noční podniky s očními linkami a v roláku pod sakem, majíce přitom v podpaží Sartrovo Bytí a nicotu, nebo Camusova Člověka revoltujícího. Lze tvrdit, že hesla, která zněla na barikádách – „Buďte realisté, požadujte nemožné“ – jsou ozvěnou této subjektivistické filozofie.

Je zakázáno zakazovat

Zdálo se, že se potvrdilo Pisarevovo tvrzení „Největšími fanatiky jsou děti a mládež.“ Studenti vzbouřené Paříže snili o lepším světě a chopil se jich pocit, který je pro teenagery a dvacátníky typický: pocit, jako by se celé dějiny seběhly v jediný okamžik, v němž je nutné změnit svět. Teď nebo nikdy. Ryc nebo nic.

Školy byly zavřené a venku bylo teplo. Ve změti okupovaných budov a barikád vyrašila v parcích a na hřištích obrovská kavárenská společnost. Veřejný prostor se proměnil na debatní prostředí karnevalového rázu a veřejnost byla zahrnuta v diskusích o celospolečenských problémech. Lidé si povídali na spontánních venkovních shromážděních a v biografu nedaleko Sorbonny bylo v praxi zaváděno zdánlivě paradoxní heslo: je zakázáno zakazovat. Na debatních fórech bylo totiž každému umožněno vystoupit a dlouze promlouvat, aniž by směl být umlčen.

Bezmála devět milionů pracujících zanedlouho vyrazilo do ulic. A zprvu se zdálo, že jsou jejich zájmy totožné s těmi studentskými. V půlce května dokonce studenty vedený Okupační výbor Sorbonny publikoval komuniké, jímž verboval k okamžitému obsazení továren a založení akčních výborů. Avšak zatímco studenti volali po revoluci, odsuzovali posledních deset let degaullovské konzervativní vlády a tvořili dozvukovou komoru kavárenských hesel, tak pracující chtěli navýšit platy, zastavit zaklekávání na odbory, zastavit neodůvodněné výpovědi ze zaměstnání, zaručit pracovní místa a tak podobně.

Mezi okamžitými potřebami dělníků, rolníků a pracující inteligence a vzdušnými zámky univerzitních studentů, středoškoláků a mládeže se tak vytvořila propast vzájemného neporozumění.

Vláda nakonec nepadla. Dělníci se vrátili do továren, studenti do lavic. Ani jedni, ani druzí sice neodcházeli s prázdnou (společnost se dopustila ústupků a v drobnostech vyhověla), i tak ale panovala všeobecná deziluze a zklamání. Zklamání na straně studentů plynulo z uvědomění si, že se nový svět nekoná…

Říká-li nám něco květen 68, pak nejen to, že studentstvo je schopné organizované akce úctyhodných rozměrů, ale také to, že aby se studentská vzpoura stala skutečnou revoltou – revoltou, která ve slově samém znamená otočku; gesto, jímž něco odmítáme a něco jiného přijímáme – je třeba každé „ne“ následovat příslušným „ano“; každé zatracení následovat protinávrhem; představit alternativu k tomu, čemu klademe odpor.

Politická vůle, která je vymezena pouze v negativech, se zákonitě nechává definovat tím, vůči čemu se bouří. Naopak chce-li se proměnit v revoltu – chce-li dokončit otočku –, tak musí být vedena afirmací, přitakáním konkrétnímu programu. Jen tak mohou studenti povýšit z bandy snílků na kritické hnutí a jen tak mohou dosáhnout změny, po které touží.