Na začátku května unikl ve Spojených státech právní názor Nejvyššího soudu, který by mohl znamenat konec precedentu Roe versus Wade. Ten zabraňuje, aby jednotlivé americké státy znemožňovaly provádění potratů. Jeho zrušení téměř jistě umožní úplný zákaz interrupcí v některých konzervativních státech jako Texas nebo Georgia. Nejvyšší soud sice zatím nerozhodl, únik ale vyvolal bouřlivou debatu. Podle některých průzkumů jsou až dvě třetiny Američanů proti zrušení precedentu. Jak může jen nepřímo volený soud tak očividně jít proti názoru většiny Američanů?

Zhouba jménem filibuster

Příčina nezvyklé moci amerického Nejvyššího soudu je jedna. V normální demokracii o kontroverzních politických tématech rozhoduje parlament, ten je ale v USA zablokovaný. Jeho neschopnost prosadit téměř cokoliv způsobuje tzv. senátní filibuster – proces, při kterém se úmyslně protahuje debata o návrhu, aby nemohlo dojít k hlasování.

Filibuster původně fungoval tak, že si senátoři předávali štafetu v proslovech, které měly desítky hodin. Senát USA totiž nemá omezený čas pro proslov řečníka. Nejdelší filibustrový proslov přitom trval víc než dvacet čtyři hodin! Proslov neprotestoval přitom proti ničemu jinému než desegregaci a rovným právům pro černochy.

Do roka a do dne, gayové

V dnešní době takové úkazy neuvidíme, už je potřeba „jen“ souhlas 60 senátorů ze 100, aby se ukončila debata. To se nemusí zdát jako tolik, ale každý stát má dva senátory a počet republikánských a demokratických států je přibližně vyrovnaný, takže většina 60 senátorů je extrémně vzácná.

Co to znamená? Až na zákony přímo spojené se státním rozpočtem (zde je třeba prosté většiny) je takřka nemožné, aby jakýkoliv zákon senátem prošel. Politická rozhodnutí přitom je potřeba dělat, akorát se jich v těchto případech nezhostí parlament, ale Nejvyšší soud. Proto v USA právo na potraty nestojí na parlamentem schváleném zákoně, ale na křehkém výkladu ústavy. Nejvyšší soud podobně roku 2015 garantoval právo na stejnopohlavní sňatky, právo, které může být snadno další na ráně. 

Všechna politická rozhodnutí soudu jsou špatná rozhodnutí

Co taková situace dělá s legitimitou Nejvyššího soudu? Nic dobrého. Z dosazování soudců se stává politická hra – republikány ovládaný senát tak například předešlému prezidentovi Baracku Obamovi zamezil v jeho ústavním právu dosadit ústavního soudce, aby soudní místo podržel pro Donalda Trumpa. Justice, která by ze své podstaty měla být apolitická, se najednou stává politickou nadmíru.

V reakci na uniklý soudní postoj liberálové často argumentovali, že při senátním slyšení kandidáti k Nejvyššímu soudu svorně tvrdili, že precedent Roe v. Wade nezruší, což se ukázalo být lží. Soudci tím podle nich podvedli národ. Ještě větším problémem se mi ale zdá, že se je vůbec někdo na takovou otázku ptal. Soudce by se přece neměl volit na základě toho, jaký názor má na konkrétní problém, ale na základě své odborné způsobilosti a zkušenosti s justicí.

Soudce by se přece neměl volit na základě toho, jaký názor má na konkrétní problém, ale na základě své odborné způsobilosti a zkušenosti s justicí.

Je to podobné, jako by prezident vybíral ústavní soudce podle jejich názoru na případ prezidentovy velezrady, kterou bude soud řešit příští týden. Bohužel si američtí politici nevolí soudce jako nezávislou protiváhu své moci, ale jako prostředek dosažení politických cílů. Tato metoda je ostatně jedna z mála věcí, na které se demokrati s republikány shodnou.

Proč by nás měl trápit nefunkční americký systém?

Řešení v Americe je očividně zrušit filibuster, jinak se Nejvyšší soud méně politickým nestane. Ale i v Česku se vede podobná diskuze, velmi málo podporovatelů opozice si například stěžovalo, když Ústavní soud jen krátce před volbami v roce 2021 změnil volební zákon. Jednalo se přitom o výrazně politické rozhodnutí, které pomohlo opozičním stranám porazit Andreje Babiše.

Celkově se v době populismu na opoziční straně začaly objevovat hlasy, že by měly důležité rozhodnutí dělat soudy, které mají větší vhled do rozhodnutí než voliči. Jejich odbornost jim tedy pomůže dělat „lepší“ rozhodnutí. Takový pohled je ale zcestný, protože správný postup je vždy skrz politický proces. Pokud se české opozici nelíbil volební zákon, tak měla vysvětlit jeho chyby a kandidovat s tím, že se zákon změní. V případě zvolení pak bude mít mandát ho novelizovat.

Velmi málo podporovatelů opozice si stěžovalo, když Ústavní soud krátce před volbami v roce 2021 změnil volební zákon. Jednalo se přitom o výrazně politické rozhodnutí, které pomohlo opozičním stranám porazit Andreje Babiše.

Rozhodování politicky sporných problémů, jako jsou například potraty nebo volební zákon, bez společenské diskuze a dosažení souhlasu většiny riskuje nalomení důvěry v systém. Pokud je v pořádku v některých případech obejít voliče, tak k čemu vůbec demokratický proces jako takový máme?

Politická a legální řešení 

Pokud se velká část společnosti nemůže vyjádřit k tématu, které je politicky sporné, tak bude hledat jiné způsoby, jak projevit svou vůli, než je demokracie. Jmenovitě například násilí nebo podporu nedemokratických hnutí. Je třeba si uvědomit, že máme dva druhy řešení problémů. Jeden je legální, kdy něco nařizujeme zákonem. Tímto způsobem se dají buď řešit otázky politicky nekontroverzní (vražda je špatná) nebo otázky, které ohrožují existenci demokratického státu (když by nějaká vláda chtěla zrušit nebo výrazně omezit demokracii). V takových případech by měl zakročit soud a to i dělá.

Ale v politických otázkách, které demokracii neohrožují, v nichž je legitimní se neshodnout a u kterých je společnost rozdělená, je zkrátka nebezpečné Gordický uzel rozetnout mečem jakéhokoliv soudu. Kdo čím zachází, ten tím také schází. Čeští liberálové se mohli v USA přesvědčit o tom, jaké to je, když byl meč namířen proti většině v případě, který jim vadil. Snad nám tato ukázka pomůže se ozvat, až se to naše strana pokusí dělat „těm druhým“.