Komentář: Co vrátí do hry Sociální demokracii?

Poznámka redakce: Tento text je součástí série komentářů, na kterou jsme oslovili mládežnické organizace politických stran s nabídkou publikovat na našem webu názorový článek týkající se aktuálního společenského tématu. Oslovili jsme ty politické strany, které v průzkumech volebních preferencí získaly v průměru nad 2 % hlasů. Autorem tohoto textu je člen Mladých sociálních demokratů.

SOCDEM se před několika dny rozhodla jít do sněmovních voleb na kandidátkách hnutí Stačilo! Spolupráce ještě není vzájemně potvrzena, přesto způsobila mediální hysterii blížící se vyhlášení války Ruské federaci. Exploze emocí uvolnila do éteru tak velký objem bahna, že se skoro nikdo neobtěžoval zaměřit na hlavní existenciální problém Sociální demokracie. Boj o budoucnost naší nejstarší politické strany se totiž neodehraje ve veřejném prostoru, ale v jejím vnitřním fungování.

Ačkoli se Jana Maláčová stala předsedkyní někdejší ČSSD, dnešní SOCDEM, právě s programem spolupráce s komunisty, nemalá část členů udělala doslova všechno, aby k tomu nedošlo. Od října 2024 tak hrálo stranické vedení náročnou kličkovanou proti ukřičené menšině. Spory vyvrcholily manévrem hodným šachového velmistra, když Předsednictvo po několika názorových obratech schválilo účast sociálních demokratů ve formaci Stačilo!

Co řeší všichni

V reakci na přijaté usnesení vrátilo legitimaci několik známějších straníků, protože to považují za krok k zániku Sociální demokracie. Pomineme-li ahistorické srovnávání se zločinnými procesy v 50. letech nebo srdceryvná vyprávění, jak „za komunistů“ švagrovi pratety kamaráda plivl esenbák na kabát, argumentují zejména predátorským chováním hnutí Stačilo! Jeho reálným účelem totiž nebylo a není oživit českou Komunistickou stranu, nýbrž vytěžit z ní maximum peněz a voličů pro zcela nový projekt, kde se její identita rozplyne. KSČM se s takovýmto osudem nejspíš přirozeně smířila, ostatně na dělání politiky rezignovala dávno. Členové SOCDEM se nicméně se Stačilo! neztotožňují, svou značku si přejí zachovat a rozhodně nebudou uvažovat o jakékoli formě slučování.

Naproti tomu podle Maláčové, Zaorálka a Nedvěda zanikne Sociální demokracie mnohem spíš, pokud už nikoho nebude zajímat. Výsledky v politice se totiž neměří ani „čistotou idejí“, ani „nejlepším programem“, ale skutečnou schopností měnit společnost skrz státní instituce. Sociální demokraté přitom ze Sněmovny vypadli při posledních volbách a žádná politická strana v Česku dosud nepřežila více než jedno funkční období mimo Parlament. Ziskem míst v dolní komoře se SOCDEM otevře nejen podíl na rozhodování, ale především přístup do médií. Alternativu potom představuje scénář Zelených – opakovaně nepřekročit 5% hranici a v každých dalších volbách zaznamenávat horší a horší výsledky.

Který proud má pravdu? V zásadě oba. Za současného stavu je pravděpodobnější, že SOCDEM splyne se Stačilo! nebo se stane mimoparlamentním diskusím kroužkem, spíš než že se vrátí na politické výsluní. Důvod této smutné reality přitom hledejme v tezi Vladimíra Špidly, někdejšího předsedy Strany a vlády: „Sociální demokracie dnes jako organizace neexistuje.“

Co neřeší nikdo

Předseda ČSSD Jiří Paroubek se rozhodl před asi 20 lety řídit Stranu jako firmu. Volební kampaň i program (!) začali vytvářet píáristi a markeťáci, zatímco členové se hodili jen jako výplň na kandidátky. Sociální demokraté si postupně zvykali, že nemusejí nic dělat, nikdo o jejich činnost vlastně ani nestojí a každý problém se vyřeší bez nich. Vyhasínání hvězdy nejsilnější české politické síly sice členy štvalo, řešili to však ještě větší neaktivitou, odchodem nebo osočováním ostatních straníků, že za úpadek můžou oni. Dodnes jako by se členská základna domnívala, že na všechno existuje snadný recept – změníme název, půjdeme do koalice, zvolíme nového předsedu… Avšak čím déle se úspěch nedostavuje, tím více je výsledkem demotivovaná, rozhádaná a upadající struktura.

Nemáte-li opravdu hodně štědré sponzory nebo opravdu hodně známou osobnost v čele, nejste schopni s takovou organizací dělat vůbec nic. Dokud budou straníci válčit hlavně proti sobě, nepůjde ani obstát v konkurenčním boji proti tvářím Stačilo!, ani si vytvořit důvěru mezi voliči obávajícími se propadlého hlasu. Sociální demokracii paradoxně do jisté míry pomůže vystoupení zastánců jednoho názorového proudu, protože se tomu druhému uvolní ruce k prosazování vlastní vize. To však zdaleka nestačí.

Funkcionáři SOCDEM se musí opět naučit organizovat lidi k aktivismu a každodenní politické práci. Nejen ústřední vedení, ale i kraje, okresy a místní organizace. Jestliže se to učit nechtějí, mají na jejich místa přijít ti, kdo chtějí. Strana má přes 4 tisíce členů po celé republice a program dost atraktivní pro miliony těch, kdo nechtějí žít na hromadě mrtvol. Tvořit levicovou politiku znamená dnes více než kdy jindy spojovat lidi se stejnými zájmy a vytvářet pomáhající komunity.

Inspiraci nalezneme v minulosti i v zahraničí. Od 19. století se přátelství a solidarita mezi dělníky rodí právě tak, že spolu tráví volný čas a snaží se zlepšit své podmínky. Byli to Bernie Sanders a Jeremy Corbyn, kdo vyrostli na emancipaci svých zastupovaných. Konečně i německá die Linke nebo kandidát na newyorského starostu Zohran Mamdani nám demonstrují, že radikálně levicový program ve spojení s podporujícím prostředím vede k široké mobilizaci příznivců. Každý z těchto příkladů však znamená v prvé řadě změnit paroubkovský mindset, že Straně bude pomoženo shora.

Opravdový krok k obnově síly Sociální demokracie učiní jedině ten, kdo ji začne vnímat ne jako firmu, ale jako společenství lidí. Právě lidé a jejich práce jsou totiž to nejcennější, co máme.

Autor je (mladý) sociální demokrat, kterého už přestalo bavit odpovídat na otázky: „Co si myslíš o spojení se Stačilo!“