Historie se opakuje. Poprvé jako tragédie a podruhé jako fraška. Druhá internacionála, organizace spojující socialistické a dělnické strany, se rozpadla, protože nedokázala zaujmout jednotný postoj k první světové válce. Putinova invaze na Ukrajinu nyní zasévá podobný rozkol v současném levicovém hnutí.

Vážnost těchto sporů ilustruje odchod polské strany Razem z Progresivní internacionály. Razem přerušila spolupráci, protože internacionála: „absolutně neodsoudila ruský imperialismus“. Na mírovém fóru, které organizace uspořádala, totiž z války na Ukrajině obvinila jak Putinův režim, tak i NATO. Neshody zasáhly i britskou Labour Party.

Její předseda Keir Starmer pohrozil vyloučením ze strany jedenácti poslancům, a to za to, že podepsali otevřený dopis, v němž vyzývají k zastavení rozšiřování NATO na východ a obviňují britskou vládu, že nehledá mírové řešení konfliktu.

V dopise, který mimo jiné podepsal i bývalý předseda Jeremy Corbyn, se rovněž píše: „Odmítáme myšlenku, že NATO je obranná aliance, a věříme, že její výsledky v Afghánistánu, Jugoslávii a Libyi za poslední generaci, nemluvě o americko-britském útoku na Irák, jasně dokazují opak“. Starmer na to prohlásil, že v Labour Party není místo pro ty, kteří by falešně srovnávali akce NATO a Ruska.

Irák a Ukrajina

Jak však poznamenává britský socialistický magazín The Tribune, nabízí se mnoho srovnání mezi vpádem západních mocností do Iráku a ruskou invazí. Oba dva konflikty byly rozpoutány bez souhlasu OSN, šlo tedy o ilegální agresivní války. Jako záminka v obou případech posloužila vylhaná tvrzení. Irák měl vlastnit zbraně hromadného ničení a Ukrajina zase měla provádět genocidu ruskojazyčného obyvatelstva (i když rovněž Rusko pak přišlo s tvrzením o zbraních hromadného ničení, respektive o přítomnosti laboratoří na výrobu chemických zbraní na Ukrajině).

Invaze do Iráku způsobila smrt 162 tisíců lidí a v jejím průběhu došlo ke spáchání mnoha válečných zločinů. Asi nejznámějším případem bylo mučení iráckých zajatců americkými vojáky ve věznici Abu Ghraib. Přesto všechno mainstreamová média nikdy neoznačila George Bushe mladšího či Tonyho Blaira za válečné zločince a nevolala po jejich soudu v Haagu.

Tohoto dvojího metru si rovněž všímá ve svém komentáři publikovaném na levicovém webu CounterPunch novinář a vítěz Pulitzerov, ceny Chris Hedges, který uvádí: „Jen zřídka je toto pokrytectví odhaleno tak, jako když americká velvyslankyně při OSN Linda Thomas-Greenfieldová řekla zasedání: ‚Viděli jsme videa ruských sil, jak na Ukrajinu přemisťují výjimečně smrtící zbraně, které nemají na bojišti místo. To zahrnuje kazetovou munici a vakuové bomby, které jsou zakázány Ženevskou konvencí‘. O několik hodin později byl oficiální přepis její poznámky upraven tak, aby obsahoval slova: ‚pokud jsou namířeny proti civilistům‘. Je to proto, že USA, které stejně jako Rusko nikdy neratifikovaly Úmluvu o kazetové munici, kazetovou munici pravidelně používají. Používaly ji ve Vietnamu, Laosu, Kambodži a Iráku“.

V důsledku vypjatých emocí rozvířených invazí zní téměř jako zrada srovnávat NATO s Ruskem. Levice by se toho však bát neměla. Výborně to vyjádřil ukrajinský sociolog Volodomyr Ischenko: „Velká většina evropské levice odsuzuje ruský imperialismus a chápe, že invaze vede ke katastrofě, stejně jako vedla americká invaze do Iráku. Levice [ale] potřebuje útočné argumenty. Nesmíme souhlasit se zákazem diskusí o spoluúčasti NATO a postmajdanského režimu na Ukrajině, o důvodech neimplementace minských dohod nebo o vztazích NATO-Rusko. To by znamenalo kapitulaci – zvláště ve východní Evropě, kde v nastupující éře neomccarthismu už možná nebude možné předložit ani základní levicové argumenty, aniž byste byli obviněni z toho, že jste ruským špionem“.

Zákaz činnosti jedenácti ukrajinských stran, ke kterému nedávno došlo, bohužel dává Ischenkovým obavám z neomccarthismu částečně za pravdu. Jak poznamenává Al-Jazeera, velká část zakázaných stran jsou zcela marginální strany s názvy obsahující slova jako levicová, socialistická či progresivní. Ukrajinská vláda se navíc nenamáhala ani předložit žádné důkazy, kterým by podpořila své tvrzení o jejich napojení na Rusko.

Ideologické roztržky již tak oslabené evropské levici rozhodně nepomůžou. Avšak říká se, že vše zlé je pro něco dobré. Levicové strany a hnutí tuto situaci můžou využít k vyjasnění řady klíčových otázek. Jak prohlásil slovinský filozof Slavoj Žižek na 5. sjezdu strany Levica: „Pokud doopravdy chceme stát proti Putinovi, musíme se nejdřív kriticky podívat sami na sebe. Jaké hry hrál liberální Západ s Ruskem v posledních dekádách? Jak Západ dotlačil Rusko k fašismu?“

Zde stojí za to uvést, že již v roce 1997 George Kann, architekt americké politiky zadržování komunismu, varoval, že rozšiřování NATO může „podnítit nacionalistické, protizápadní a militaristické tendence v ruském veřejném mínění“ a že to „může mít nepříznivý efekt na vývoj ruské demokracie“. Kann se svými varováními tehdy nebyl ani zdaleka sám. Ten samý rok skupina 50 odborníků na mezinárodní vztahy, mezi nimiž byli i bývalí vojenští činitelé, diplomaté a senátoři, sepsala dopis, v němž označila plánované rozšíření NATO na východ za „chybu historických proporcí“, která „posílí nedemokratickou opozici, podlomí ty, kdo upřednostňují reformy a spolupráci se Západem, [a] přiměje Rusy zpochybnit celé uspořádání po studené válce“.

Antiimperialismus a antimilitarismus

Co činí levici levicí? V době technokratů, kteří jsou dle vlastních slov pro všechny, je stále těžší pro levicové síly najít svůj vlastní autentický hlas. Její sociální agendu s chutí přebírají populisté – u nás zastoupení hnutím ANO a SPD, kulturní témata ji pak berou liberálové. Právě tato zahraničněpolitická krize je příležitostí, aby levicové síly ukázaly, čím se vlastně liší od všech ostatních.

Levici minulosti charakterizoval nejen její antiimperialismus, ale i její antimilitarismus. Jedná se o dva klíčové principy, které spolu jdou ruku v ruce. Jeden by neměl být opuštěn na úkor druhého. Již v roce 2020 dosáhly celosvětové náklady na zbrojení nejvyšší úrovně od roku 1986. To vedlo ke vzniku Global Peace Dividend – iniciativy vedené laureáty Nobelovy ceny, podle které by všechny státy světa měly snížit své náklady na zbrojení o dvě procenta.

Polovina z takto ušetřených peněz by šla do globálního fondu řízeného OSN, který by sloužil pro boj s globálním oteplováním, pandemií a extrémní chudobou. S druhou polovinou peněz by pak každá země mohla naložit podle svých vlastních představ. Jestliže tato myšlenka už v době svého vzniku zněla nerealizovatelně, nyní se z ní stala naprostá utopie. Ovšem útok ruských vojsk pandemii ani globální oteplování nezastavil. Obě dvě tyto krize dál pokračují.

Humanismus, který nedělá rozdíly mezi bombami padající na irácká a na ukrajinská města, přesvědčení, že se všichni nacházíme na jedné lodi, a z něj plynoucí schopnost vidět širší globální obraz situace. To jsou dle mého názoru klíčové vlastnosti levice, kterých se nikdy nesmí vzdát.