Když půjdete na schůzku s ředitelem renomované neziskové organizace, asi byste nečekali, že jím bude mladý dvacetiletý člověk vyzařující nadšením pro pomoc druhým. Takovým je Ladislav Samek, který si sám prošel několika dětskými ústavními zařízeními včetně náhradní rodinné péče. Tato zkušenost jej přiměla věnovat se problematice dětských domovů a angažovat se ve zlepšení tamních podmínek. Dnes stojí v čele organizace Děti v akci, která spolupracuje s řadou dětských domovů po České republice a pomáhá tak změnu k lepšímu realizovat.

Nezisková organizace Děti v akci byla založena roku 2018. Od té doby zapojila do svých projektů přes tisíc dětí z desítek dětských domovů. Co je tedy náplní její činnosti a jakou pomoc dětem poskytuje?

Obecným cílem organizace Děti v akci je podpora dětí v dětských domovech na cestě k osobnímu rozvoji. V tomhle směru je hlavní problém s nízkou sebedůvěrou dětí a s tím se snažíme bojovat prostřednictvím našich projektů. Takovým projektem je například talentová soutěž pro děti z dětských domovů Hledá se talent.

Dalším cílem organizace je prosazování legislativních změn, které vedou ke zlepšení podmínek života v ústavní péči. Aktuálně například usilujeme o to, aby děti v dětských domovech mohly mít domácí mazlíčky.

Naši činnost také do velké míry tvoří snaha objektivně informovat veřejnost o aktuálním dění a stavu v dětských domovech, zkrátka mluvit o problémech za zdmi dětských domovů otevřeně. Setkáváme se s tím, že spousta lidí má naprosto zkreslené představy o fungování ústavů, a to se snažíme změnit.

Sám uvádíš, že ses rozhodl o problémech za zdmi dětských domovů mluvit otevřeně. Co jsou tedy aktuální problémy českých dětských domovů a pěstounské péče?

Jako hlavní dlouhodobý problém vidím nedostatečnou přípravu dětí na odchody z dětských domovů při dosažení plnoletosti. Je potřeba předcházet problémům v pozdějším životě a věnovat se více například finanční gramotnosti, budovat v dětech soběstačnost a podobně.

Dlouhodobým problémem je také fakt, že děti z dětských domovů nemají příliš zažitou strukturu rodiny ze sociálního hlediska. Jejich vlastní děti proto často čeká podobný osud jako je samotné.

Co konkrétně tě k této činnosti a založení organizace vedlo?

Dalo by se říct že vlastní zkušenost. Do osmnácti let jsem si procházel ústavní péčí i náhradní rodinnou péčí. Celkem jsem si vlastně prošel šesti ústavními zařízeními, což si myslím, že je pro dítě opravdu hodně. Za ty roky jsem nasbíral spoustu zkušeností z prostředí dětských domovů. Člověk celou dobu věděl, že některé věci jsou prostě špatně, věděly jsme to my děti a věděli to i tety a strejdové. Tou motivací je tedy snaha změnit tyhle věci, začít o nich mluvit a skutečně s nimi něco dělat. Jde o to pomoct dětem z těžké situace. Sám jsem znal několik dětí, které mezi námi kvůli takovým věcem už nejsou vůbec a o tom se bohužel taky nahlas nemluví.

Jak se stavíš k otázce pěstounské péče? Je to pro dítě skutečně to nejlepší řešení?

Neřekl bych, že se stavím k otázce pěstounské péče negativně v obecné rovině. Jsou zkrátka dobří pěstouni a špatní pěstouni. Zrovna dneska jsem byl v dětském domově, kde za mnou přišla holčina, která se mě ptala, jestli jsem byl taky v pěstounské péči, tak jsem jí řekl že ano. Začala mi vyprávět, jaká pro ni byla pěstounská péče a jak se ocitla zpátky v dětském domově kvůli tomu, že byla pěstouny fyzicky týraná. Jsem v pravidelném kontaktu s řediteli dětských domovů a není jediný dětský domov, kde bych se nesetkal s tím, že je v dětském domově dítě z důvodu navrácení z nefunkční pěstounské péče.

Tohle byl případ právě mých pěstounů, a to, co jsem zažil v rámci této „péče“, jsem nezažil ve všech šesti ústavech dohromady. Časté jsou také útěky dětí od pěstounů. Důvody jsou různé, sexuální zneužití či týrání jsou mezi nimi. Je jich celá řada, v podstatě co dítě, to jiný případ. Je nutné si ale uvědomit, že existuje i řada skvělých pěstounů, kteří jsou pro tyto děti nenahraditelnou oporou a dělají to z lásky a s obrovským nasazením.

Do jaké míry je v tomhle případě respektován názor samotného dítěte?

To je právě ten problém. Všichni se vždycky ohání tím, že názor a blaho dítěte je na prvním místě, ale realita je tomu poměrně vzdálená. Dítě se o celé věci mnohokrát dozví třeba dva dny předem a nikdo se ho na nic neptá. Upřímně tohle byl zrovna můj případ. Velkou roli zde hraje slovo rodičů dítěte, kteří se o něj sice fakticky nestarají, ale stále je jejich slovo při rozhodování o dítěti stěžejní.

Pandemická krize změnila způsob života asi každého z nás. Jak je tomu ale v dětských domovech? Přinesla vydaná krizová nařízení nějaké nové výzvy a jak se s nimi dětské domovy vypořádávají?

Systémově sice fungují téměř beze změn, atmosféra je tam však pochopitelně naprosto jiná. Hlavním problémem je v současnosti nedostatek technického vybavení dětských domovů z hlediska výpočetní techniky, tedy počítače a notebooky, které jsou v současné době hlavním prostředkem distanční výuky na školách. V domovech je přibližně osm dětí na jeden počítač. Jedná se ale o dlouhodobý problém a upřímně jsem i v uvozovkách „rád“, že takto vyšel na povrch a musíme ho řešit.

Organizaci Děti v akci se rozhodla k tomuto problému postavit čelem a založili jsme projekt na podporu dětských domovů během pandemie COVID-19. Během prvního měsíce se nám podařilo vybrat na transparentní účet přes sto tisíc korun a vybavit dětský domov v Prostějově, Mikulově, Plumlově, Nové Vsi u Chotěboře a další.

Kdybys měl možnost realizovat jednu legislativní změnu v systému ústavní péče, co by to bylo?

No někdy si říkám, že bych pomalu překopal celej ten systém. Hlavně bych ale asi upravil kompetence zákonných zástupců. Aktuálně je to tak, že na základě předběžného opatření dostane dítě ústavní péči, v takové situaci mají však rodiče stejně zásadní slovo při rozhodování o dítěti. Rodiče často o dítě neprojevují vůbec žádný zájem, přesto je však k většině úkonů potřebný jejich podpis. Jedná se třeba o operace nebo lékařské zákroky, které to dítě akutně potřebuje.

Mně samotnému se stalo, že jsem potřeboval lékařský zákrok, primář nemocnice mi však řekl, že jej nemohou provést, protože nemají podpis od zákonných zástupců. Ředitel dětského domova mi řekl, že do toho nepůjde, protože v situaci, kdy se cokoliv stane, se často najednou rodiče, kteří nejevili o dítě do té doby nejmenší zájem, začnou s dětským domovem soudit. Podobná situace nastává i při podání přihlášky na školu. Jsou situace, kdy se takové podpisy musí od rodičů vyžadovat prostřednictvím soudů. To se ale opět vracíme k otázce zájmu dítěte, který bohužel není v prostředí české ústavní péče vždy na prvním místě.