Na přelomu století (19. a 20.), v době fin de siécle, jako by se roztrhl pytel s různými názory o tom, jak má vypadat literární dílo, čím se má zabývat, jak má být napsáno… Ve zkratce: umělecký život se začal, občas velmi výbušně a dynamicky, proměňovat ve svých základech, stejně jako společnost sama. Dochází k stále větším objevům, trh nabývá na vlivu a společnost možná i vzkvétá. Snad největší změnou začala literatura procházet ve Francii ke konci století, jelikož umělecká hnutí, která se v ní rodí, ovlivní celý svět. Právě s koncem století přichází takové směry jako dekadence, parnasismus, symbolismus, lit. secese (pro rozšíření hledejte v Slovníku)… Jenže dějiny toho mají přichystaného mnohem víc.

Technologie se rozvíjí ruku v ruce s válkou na obzoru a literatura začíná reagovat. Rádio a telefon začínají pronikat do literárních děl. Umělci začínají být fascinováni možnostmi technologií a co znamenají pro umění samotné. V Itálii se tak rodí např. futurismus, u nás se rodí unikátní umělecký směr zvaný poetismus. Rychle se rozvíjející svět proniká do všech sfér umění. Jenže roku 1914 přichází válka a otřásá světem. Druhá světová válka pak svět obrací naruby a určuje další vývoj celé společnosti.

V dnešním (Ne)čtenářském deníku se podíváme na dva autory, kteří svými tématy a svou hravostí překonali své současníky a právoplatně se objevují na vrcholu dějin literatury.

Disclaimer: Naše texty nenahrazují učebnici ani vlastní četbu, jsou pouze podporou, oporou a vlastní četbu nic nenahradí! 

Franz Kafka: Proces

Literární/obecně kulturní kontext: Franz Kafka byl významným německy píšícím spisovatelem židovského původu. Narodil se roku 1883 v Praze v tehdejším Rakousku-Uhersku. Vystudoval práva na Karlově univerzitě, ale většinu svého života pracoval jako úředník. Napsal tři romány a řadu povídek a novel. Kafkovo dílo je odrazem jeho křehké psychiky a vyznačuje se pocitem beznaděje, absurdity a izolace. Zemřel roku 1924 na tuberkulózu a přesto, že se dnes považuje za jednoho z nejdůležitějších a nejvlivnějších spisovatelů 20. století, slávy se za svého života nedočkal.

Jako většina Kafkových děl byl Proces vydán po jeho smrti, roku 1925. Vydal ho jeho dlouholetý přítele Max Brod, navzdory autorovu přání, aby všechna jeho tvorba po jeho smrti byla spálena. Na díle začal pracovat v roce 1914, ale práci přerušil na začátku roku 1915. Krátce se k románu vrátil roku 1916, ale nikdy ho nedokončil.

Literární druh a žánr: Literární druh tohoto díla je epika a žánrem je psychologický román – typ románové tvorby, kde jsou základními tématy vnitřní prožívání postav a jejich psychické stavy. Postavy těchto románů jsou velice propracované, díky čemuž je čtenář schopen proniknout do jejich niter a vidět příběh jejich očima. Takováto tvorba často zkoumá příčiny lidského chování a zabývá se otázkami jako jsou morálka, boj dobra proti zlu, svědomí a vina. Epizoda v kostele se přesto podobá podobenství a jde o jakési pseudo-podobenství. Taktéž se traduje, že Kafka a jeho přátelé se při čtení Procesu velmi nasmáli. 

Sumarizace děje: Prokuristu banky Josefa K. v den jeho 30. narozenin znenadání navštíví dva úředníci. Je mu řečeno, že je obviněn z jakéhosi zločinu a vede se proti němu vyšetřování a soudní proces. Pan K. se necítí být vinen a nadále se snaží pokračovat ve své práci a každodenním životě. Jednoho dne je předvolán k výslechu do bytu v činžovním domu na předměstí. Je svědkem zvláštního soudního procesu, nicméně stále mu není prozrazeno, z čeho se provinil. Když se po výslechu snaží budovu opustit, zjišťuje, že jde o jedno velké bludiště chodeb a musí poprosit úředníky, aby mu ukázali východ.

Josef K. ze začátku bere toto obvinění zlehka a je si jistý, že jde o jeden velký omyl. Proces se však vleče dál a pan K. ho začíná brát jako součást svého života. U žádného oficiálního soudního jednání není přítomen, není mu poskytnuta možnost se jakkoliv přímo obhájit nebo do jednání zasahovat. Všechny informace mu zprostředkovává starý advokát Huld, kterého najmul jeho strýc. K. začíná cítit pořád větší strach a beznaděj. Začíná přemýšlet, zda doopravdy něco neprovedl.

I přes průběh soudního řízení pan K. stále pokračuje ve své práci a jednoho dne je ředitelem banky požádán, aby provedl městem významného italského klienta a ukázal mu místní chrám (možná inspirovaný katedrálou sv. Víta). V domluvenou dobu Josef K. čeká před chrámem, ale klient nikde. Začíná pršet a K. vchází do chrámu. Uvnitř je tma, přesto se po něm chvíli prochází a když se rozhodne odejít, uslyší, jak někdo volá jeho jméno. Je to farář a jak se později dozvídá i vězeňský kaplan. Sděluje mu, že je obeznámen s jeho případem, nevypadá to nadějně.

Rok po první návštěvě úředníků, v předvečer 31. narozenin Josefa K., se u něj v bytě objeví znova. K. je bez námitek následuje ven. Oba úředníci se ho chopí a odvádí ho ke kamenolomu na okraji města. Pan K. je zde povalen na velký kámen a jeden z mužů mu vráží dýku do srdce. Je popraven bez vědomí svého provinění a rozsudku.

Témata a motivy: Hlavním tématem díla je pocit viny. Josef K. je obviněn z neznámého činu a v průběhu příběhu začíná pochybovat o své nevině, přičemž se na konci bez odporu nechává vést na svou popravu. Výraznými motivy jsou beznaděj a ztráta kontroly, K. není schopen proces zastavit či do něj jakkoliv zasahovat. Zde můžeme vnímat i kritiku byrokracie; člověk je pouze loutkou byrokratické mašinérie. V příběhu jsme pořád uzavřeni v hlavě a myšlenkách pana K., což vytváří pocit samoty a izolace. Pří soudním řízení K. zůstává sám, nikdo z jeho známých mu doopravdy nepomůže. Významným motivem je ztráta soukromí; K. žije v malém pronajatém pokoji v bytě – muži ho navštíví jen tak; roli zde začíná hrát telefon. Tato externí vyrušení se následně promítnout i do narušení osobní integrity K., který ztrácí svou identitu (už samotné označení jako pouhý K. k tomu poukazuje) a v určitém smyslu i svou lidskost.

Celým dílem se prolínají prvky magického realismu a absurdity – dějí se věci pro čtenáře nelogické, někdy až nadpřirozené, ale postavy je vnímají jako zcela normální. Josef K. se účastní nepochopitelného procesu, ale všechny postavy kolem něj to vnímají jako obvyklé a samozřejmé. K. se nepozastavuje před snovými situacemi a scénami. V takovýchto příbězích je většinou třeba hledat alegorii, to je v Procesu složitější. Autor v díle nenabízí přímý klíč k jeho pochopení a neexistuje k němu komentář. Dílo také není dokončeno a toto nemusí být jeho finální verze. Kvůli všem těmto faktorům vzniklo v průběhu let mnoho interpretací.

Časoprostor: Děj se odehrává během jednoho roku života Josefa K., místo není přesně určené, ale je velice možná inspirované Prahou. Co stojí za pozornost je zobrazení prostorů – často jsou to prostory připomínající vězení nebo žaláře. Vysoké stropy, mříže na oknech. Také pavlačové domy tomu odpovídají, skoro v nich není soukromí, lidé si vidí do bydlení, sledují každý pohyb. To jen přidává na atmosféře díla a podporuje motivy tísně, nemožnosti vymanit se z bludiště byrokracie…

Kompoziční výstavba: Román obsahuje 10 kapitol a nedokončené fragmenty a dodatky. Děj není zcela chronologický, pořadí kapitol určil Kafkův přítel Max Brod, tudíž se o něm dodnes spekuluje. Kompozice je rámcově ohraničená 30. a 31. narozeninami Josefa K. Příběh je vyprávěn v er-formě nezaujatým a chladně registrujícím vypravěčem a obsahuje mnoho podrobných a propracovaných popisů. Nad dialogy převažují rozsáhlé vnitřní monology a úvahy. Větší část díla je rozbor psychiky Josefa K., dějový spád je až na samém konci.

Postavy: Všechny postavy příběhu jsou popsány mlhavě a nepřímo, není nám ani známo celé jméno hlavní postavy Josefa K. V příběhu se objevují i další postavy jako jeho strýc, paní bytná, různí úředníci, advokát Huld a jeho ošetřovatelka Lenka, ale všechny postavy se zdají od pana K. jaksi vzdálené a lhostejné.

(SH)

Vladimir Nabokov – Lolita

Kontext autorovy tvorby: Vladimir Nabokov (1899 Rusko – 1977 Švýcarsko)byl postmoderní prozaik ruského původu. Čtyřikrát po sobě byl navrhnut na Nobelovu cenu za literaturu, ale nikdy ji nevyhrál. Mimo jiné byl vášnivým entomologem a šachistou (oba jeho koníčky se promítly také do jeho tvorby). Během života překládal díla ruských klasiků, např. Puškina a Lermontova. O ruské literatuře nezřídka přednášel na univerzitách.

V úplných začátcích se věnoval básnické tvorbě. Své prvotiny psal pod pseudonymem Sirin (podle bájného ptáka). Již od dětství ovládal krom ruštiny i angličtinu a francouzštinu. Roku 1919 musela jeho rodina Rusko z politických důvodů opustit. Útočištěm se pro ně stal Berlín, kde Nabokov setrval až do roku 1937. V Berlíně napsal svá první literární díla. Jeho kroky pak vedly do Paříže a po roce 1940 do Ameriky. Do roku 1938 psal svá díla výhradně rusky např. Mášenka (1926), Lužinova obrana (1930), Pozvání na popravu (1935), Dar (1938). Poté psal své romány v angličtině a do ruštiny si je sám překládal. Jeho prvními knihami v angličtině byly Skutečný život Sebastiana Knighta (1941) a Ve znamení levobočka (1947). Ani jedna se ovšem nedočkala většího komerčního úspěchu. Ten přišel až s kontroverzním románem Lolita (1955). Do Evropy se Nabokov vrátil v roce 1960. Konkrétně do Švýcarska, kde také zemřel. Zde napsal poslední romány – Bledý oheň (1962), Ada aneb Žár (1969). Své úplně poslední dílo – Laura a její originál – bohužel nestihl nedokončit.

Nabokovova próza je nesmírně komplikovaná a promyšlená. Staví na velmi dobré znalosti literární tradice – používá mnoho intertextuálních odkazů – zejména k ruské literatuře. Autor v předmluvách svým čtenářům mnohdy poskytoval „návod“ ke čtení. Ve svých knihách kladl důraz na nejmenší detaily, hru se slovy i s recipientem. Jeho cílem byla absolutní formální dokonalost a estetický prožitek.

Lolita (1955)

Román byl poprvé vydán v roce 1955 v Paříži (v USA jej nakladatelství odmítla). Knihu autor napsal v angličtině a následně ji sám přeložil do svého rodného jazyka, ruštiny. V USA, konkrétně v New Yorku, kniha vyšla až v roce 1967. Vydání díla doprovázely mnohé kontroverze spojené s tématem knihy. Díky komerčnímu úspěchu Lolity se mohl Nabokov věnovat naplno psaní. Dílu se dostaly rovnou dvě filmové adaptace, první z roku 1962 (Stanley Kubrick) a druhá 1997 (Adrian Lyne). Autor o námětu knihy uvažoval už od roku 1939.

Sumarizace děje: Hned v předmluvě se dovídáme, že se pouštíme do čtení příběhu, jehož hlavní postavy už nežijí. Jedná se také o jeden z nejznámějších úvodů do knih vůbec – Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Vypravěč se hned na začátku knihy doznává k zápletce, je to vrah. Humbert Humbert zemřel 16. listopadu 1952 ve vazbě, během čekání na proces. Lolita (Dolores Hazeová) zemřela během porodu.

Následuje první část knihy, v jejímž úvodu nám Humbert líčí, jak vlastně vznikla jeho posedlost dospívajícími dívkami – nymfičkami. Setkání s Lolitou přichází roku 1947 v malém městě Ramsdale. Humbert se nastěhoval do domu její matky, vdovy Charlotty Hazeové. Charlotta je mu vyloženě protivná, ale její dvanáctiletá dcera Dolores se stává objektem Humbertovy posedlosti. Aby byl Lolitě co nejblíž, svolí ke sňatku se Charlottou. Postupem času Humbert plánuje, jak se Lolitiny matky zbavit, aby ji získal. Do karet mu hraje náhoda – Charlottu srazí uprostřed ulice auto, krátce poté, co objeví Humbertovy poznámky a odhaluje jeho záměr s její dcerou. Humbert se chopí situace. Lolitu vyzvedne z tábora. Vymyslí si pohádku o tom, že je matka nemocná a odváží dívku na cestu s nejasným cílem. Lo velmi brzy zneužívá Humbertovy náklonnosti a manipuluje s ním skrze jeho sexuální touhy (Lolita svádí Humberta, nikoli obráceně, v době jejich poměru již nebyla panna). Nakonec se dozvídá o smrti své matky, nezbývá jí však nic jiného, než s Humbertem zůstat.

Ve druhé části sledujeme, jak Lolita s Humbertem přejíždí z místa na místo. Nejdéle se usadí v Beardsley, ze kterého kvůli Humbertově žárlivosti také odjíždějí. Během jejich cest si Humbert všimne, že je sleduje postarší muž v červeném kabrioletu. Lolita během cest onemocní a Humbertovi nezbývá nic jiného, než ji odvést do nemocnice. Druhý den zjišťuje, že ji vyzvedl cizí muž. Nějakou dobu Humbert po Lolitě bezcílně pátrá. Roku 1952 mu přijde od Lo dopis, v němž jej prosí o peníze. Vypátrá ji a dozvídá se, že ji odvezl muž jménem Claire Quilty, který Lo nutil k účasti na orgiích. Humbert i přesto, že mu Lo velmi ublížila, stojí o to, aby s ním odjela a žili dál spolu. Ta však odmítá, je totiž vdaná a navíc těhotná. Humbert se tedy rozhodl pomstít muži, který překazil jeho štěstí. Najde Quiltyho a během konfrontace ho zastřelí. Při útěku je chycen a končí ve vazbě.

Literární druh a žánr: Nabokov předběhl svou dobu a jeho romány nesou znaky postmoderny, přestože v té době byly pokládány její základy. Literárním druhem je tedy epika, žánr je román.

Časoprostor: Dílo se odehrává během 50. let dvacátého století v USA. Konkrétně se příběh odehrává v rozmezí let 1947–1952.

Téma a motiv: Jedním z témat je nepochybně pocit viny a morálka. Přestože autor napsal, že kniha žádné morální ponaučení neobsahuje, minimálně nutí čtenáře přemýšlet o tom, která z postav nese v tomto příběhu větší vinu a co je možné ještě ospravedlnit. Mezi motivy můžeme začlenit touhu hraničící s posedlostí. Dalo by se argumentovat o tom, že Nabokov obrací naruby klasické motivy z literatury tematizující lásku. Tabu okolo vztahu postaršího muže s nezletilou dívkou. Neopětovaná/nešťastná láska. Jako téma bývá také často poukazováno na vztah staré Evropy (reprezentuje Humbert) a moderní Ameriky 50. let (reprezentuje Lolita).

Kompoziční výstavba: Předmluva, část první – 33 kapitol, část druhá – 36 kapitol. Jde o retrospektivní vyprávění. Události jsou líčeny chronologicky.

Vypravěč: S výjimkou předmluvy je vypravěčem hlavní postava románu Humbert Humbert. Vyprávění je v ich-formě. Je nutné zmínit, že Humbert je typ takzvaného nespolehlivého vypravěče – vše vidíme pouze jeho optikou a nemůžeme mu vše tak úplně věřit (takže si jděte znovu přečíst děj Lolity a zvažte, jak to vlastně je). Autorem předmluvy je editor John Ray, který nám předkládá Humbertovy poznámky „jako varování“. V doslovu se dovídáme, že postava editora je autor – Nabokov (což není výjimečné pro jeho dílo, v nejednom se takto postava Nabokova, i Sirina, objeví. Např. v knize Pnin).

Postavy:

Humbert Humbert: Hlavní postava románu a zároveň vypravěč díla. Francouz. Pro jeho vyprávění jsou typické slovní hříčky a jízlivý humor. Komunikuje se čtenářem (porotou) – snaží se ospravedlnit své jednání. Hlavně ke konci vyprávění ho sžírá pocit viny – měl za to, že připravil Dolores o dětství. V době jeho seznámení s Lolitou je mu 37 let. Vůči Lolitě je Humbert často krutý a majetnický. Trpí až chorobnou žárlivostí. Ví, že jeho počínání je zvrácené a špatné, ale nemůže si pomoct. Pro některé však Humbert není jasně černobílá postava – „Lolita nepojednává o zkažení nevinného dítěte lstivým kriminálníkem, nýbrž o zneužívání slabého muže zkaženým dítětem.“ (Robertson Davies, 1959)

Dolores Hazeová: (z latin. dolor = smutek) Lolita, Lo… V počátku příběhu dvanáctiletá dívka. Objekt Humbertovy zvrácené touhy. Dalo by se říct, že Humberta nenávidí a libuje si v každé příležitosti, kdy ho může zranit a ponížit. Je manipulativní, vychytralá. Zneužívá svých předností. Často znuděná a náladová. Lolita není oběť v pravém slova smyslu. Obě postavy sehrály v jejich toxickém vztahu určitou úlohu.

Charlotta Hazeová: Matka Lolity. Zamiluje se do Humberta a dotlačí jej ke svatbě. Není příliš chytrá.

Claire Quilty: Milenec Lolity. Muž v červeném kabrioletu. Jeho choutky jsou podobně zvrácené jako Humbertovy.

Zdroje: Nabokov, Vladimir. Lolita. Přel. Pavel Dominik. Praha a Litomyšl: Paseka s. r. o., 2013.

“Lolita’s Crime: Sex Made Funny“, Davies, Robertson. Dostupné z: https://books.google.cz/books?id=xHkXia3ukFoC&pg=PA214&lpg=PA214&dq=Robertson+Davies+on+lolita&source=bl&ots=_KSwMafezw&sig=NvNqh5Xau8ZrXj_oKF5J2THbq18&hl=en&ei=pzcVTOrBOYP78Ab28 SFCg&sa=X&oi=book_result&ct=result&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false

(EV)

A příště…?

V příštím (Ne)čtenářském deníku se můžete těšit na drama. Předně tedy na Shakespeara (Romea a Julii a Hamleta) a Gogola (Revizora). V klidu čtěte a snažte se nenervovat.

(Ne)čtenářský deník pro vás připravili Sofija Halilović a Eliška Válková.