Venezuelu, kdysi nejbohatší stát celé Latinské Ameriky, v posledních letech postihl nevídaný propad hospodářství. Venezuela má díky svému nerostnému bohatství slušné předpoklady k prosperitě. Disponuje největšími ložisky ropy na světě a zisky z její těžby kdysi převyšovaly příjmy Saúdské Arábie, Kuvajtu či Spojených arabských emirátů. Jihoamerická republika je ale promrhala.

Venezuela již léta trpí humanitární krizí. Situace je tak zoufalá, že odhadem přes pět milionů Venezuelanů uprchlo ze své vlasti. Poté, co se její ekonomika v roce 2014 zhroutila, zemi sužuje hyperinflace, nedostatek potravin, léků a výpadky proudu. V nelehkých časech se o moc přetahují prezident Nicolas Maduro a vůdce opozice Juan Guaidó. Maduro léta problémy popíral a blokoval zahraniční dodávky pomoci. Guiado ustavil vlastní vládu podporující humanitární mise.

Maduro pod zahraničním tlakem nakonec uznal vážnost situace a umožnil Červenému kříži pomoc doručit. Přitom ještě celkem nedávno země prosperovala. Za pádem jedné z nejbohatších latinskoamerických ekonomik stojí špatné nakládání s obrovským nerostným bohatstvím. Co se tedy stalo?

Šťastlivec Hugo a chudáci Venezuelci

Na počátku série událostí vedoucích k hospodářskému kolapsu stál Hugo Chávez. V roce 1998 byl zvolen venezuelským prezidentem, z velké části díky svému socialisticky laděnému programu, v němž sliboval odstranit korupci a zmírnit ekonomickou nerovnost. Chávez se úřadu ujal v roce 1999, rok před prudkým nárůstem cen ropy. Tím se příjmy z ropy přes noc téměř zdvojnásobily, což umožnilo Chávezovi financovat spoustu výdajů, které sliboval ve své volební kampani. Země vzkvétala, ale utrácela peníze rychleji, než je byla schopna vydělat. To začalo vytvářet zvětšující se díru v rozpočtu.

Během svého čtvrtého mandátu, 5. března 2013, Chávez zemřel. O měsíc později si Venezueleci místo něj zvolili Nicolase Madura, čímž „štěstí“ zemi opustilo. Chávez za svého prezidentství nechal znárodnit mnoho podniků a výrobních závodů a velmi silně spoléhal na ropu jako na základ příjmů do státní pokladny. Takže když se ceny ropy propadly, vláda najednou neměla peníze na udržování sociálních programů, oblíbených především mezi lidmi z nižší třídy.

Venezuela totiž dováží téměř všechno základní zboží. Takže když najednou příliv peněz výrazně zpomalil, země začala čelit vážnému nedostatku. Ten byl tak závažný, že podle průzkumu mezi lety 2015 a 2016 74 procent respondentů zhublo v průměru o více než osm kilogramů. V té době začala rychle sílit Madurova opozice. V roce 2015 získala dvoutřetinovou většinu v Národním shromáždění, což ohrozilo Madurovu pozici prezidenta. V reakci na to Maduro obsadil Nejvyšší soud svými příznivci. V roce 2017 pak prezident vytvořil Národní ústavodárné shromáždění, které přepsalo ústavu a opozicí kontrolované Národní shromáždění odklonilo od moci.

Problém číslo 1: inflace

Venezuelané zažívají hyperinflaci, jakousi inflaci na steroidech. Ceny mezi lety 2016 a 2019 rostly až o miliony procent ročně. Například v srpnu 2018 stála role toaletního papíru v Caracasu 2,6 milionu bolívarů, což odpovídá 40 americkým centům. Bolívar je tak devulární, že Venezuelané potřebují velké částky hotovosti na nákup malého množství zboží. A tak si Venezuelané nemohou dovolit základní zboží a služby, které potřebují k normálnímu a důstojnému životu.

V lednu 2019 napětí ještě vzrostlo, když se opoziční vůdce Juan Guaidó ucházel o prezidentský úřad s odvoláním na mimořádné pravomoci v ústavě. USA podpořily Guaidóa a Mudaro odpověděl tím, že nařídil všem americkým diplomatům opustit zemi. Asi 50 zemí, včetně USA, Velké Británie a mnoha latinskoamerických zemí, uznalo Juana Guaidóa jako legitimního vůdce Venezuely. Má tak mezinárodní podporu a mnoho lidí považuje jeho vládu za legitimní.

Dalším problémem je, že Maduro stále ovládá armádu. Její důstojníci navíc zastávají i některé vládní posty. V únoru zablokoval pomoc přicházející z Kolumbie. V témže měsíci uzavřel jihovýchodní hranici a opět zablokoval vstup pomoci do země, protože vláda považovala přijetí pomoci za přiznání porážky. Vláda také uvedla, že pokud by přijala americkou pomoc nebo od jakékoli jiné, imperialistické země, uznala by tím legitimitu Guaidovy vlády.

Proti Madurovu vedení se ozval odpor. Hugo Carvajal, bývalý šéf venezuelské rozvědky, zavolal Madurovi a obvinil ho, že jeho blízké okolí je zkorumpované. Všichni vysocí důstojníci, které Guaidó potřebuje na své straně, se v této mocenské pozici cítili velmi dobře. Samozřejmě, že díky Madurovi mají velkou moc, ale byli také zapleteni do mnoha problematických věcí, jako je korupce, a tak se bojí, že pokud přejdou na druhou stranu, mohli by být potrestáni.

V úvodníku New York Times Guaido uvedl, že se tajně setkává s příslušníky ozbrojených sil a nabídl amnestii přeběhlíkům, kteří nespáchali zločiny proti lidskosti. USA jsou největším odběratelem venezuelské ropy a podporují Guiada tím, že uvalují finanční sankce a nařizují americkým společnostem, aby zadržovaly platby státní ropné společnosti. USA tak uzákonily další kolo sankcí ve snaze zabránit Madurově vládě v prodeji ropy kubánské zpravodajské službě. Bývalý americký viceprezident Mike Pence také lobboval u OSN, aby Gaudia podpořila.

O týden později, kdy sedm milionů Venezuelanů potřebovalo humanitární pomoc, Maduro změnil svou humanitární politiku a umožnil Červenému kříži poskytování jídla a lékařské péče po celé zemi. Venezuela je však stále v jedné z nejhorších hospodářských krizí v moderní historii. Infrastruktura a ekonomika země nutně potřebují obnovu. Nic na tom nemění fakt, že tamní zásoby ropy jsou obrovské.

Černé zlato kam se podíváš

Už v dobách před příchodem Španělů používalo domorodé obyvatelstvo ropný dehet prosakující ze země jako vodotěsnou izolaci kánoí nebo jako topivo. Úvahy o masivním vývozu venezuelské ropy se ale objevily až v 70. letech minulého století poté, co tehdejší prezident Carlos Andres Perez znárodnil veškerou produkci ropy v regionu.

Znárodnění petrochemického průmyslu nemusí být nutně špatná věc. Například v případě Norska to znamenalo, že hodně příjmů z prodeje ropy skončilo ve státní pokladně. Venezuelský postup byl však mnohem byrokratičtější a navzdory obrovským zásobám žádané suroviny byla produkce země silně omezena. Příliš nepomohlo ani to, že země byla členem OPEC, skupiny států bohatých na ropu, které cíleně omezovaly vývoz ropy na globální trh, aby udržely její vysoké ceny.

Zde je ovšem otázka o nezákonnosti monopolu irelevantní. Jsou v mnoha ohledech nad zákonem. Produkce ropy ve Venezuele byla v té době téměř zcela pod kontrolou PDVSA, což byla státní ropná společnost, která měla monopol na produkci ropy v zemi. Jediným investorem PDVSA byla vláda a veškerý zisk šel do státního rozpočtu. Tento model byl velmi podobný norské státní ropné společnosti, nyní zvané Equinor ASA.

Venezuelský vládní podnik se od tohoto norského lišil neuvěřitelnou mírou korupce. Představitelé ropných společností často zneužívali vládní peníze, které měly jít na investice do těžby ropy. To se však začalo obracet v roce 1999 po vítězství Huga Cháveze, jenž se snažil zvrátit neefektivitu státní ropné společnosti. Začal bojovat proti korupci a byrokracii v PDVSA. Vše vyvrcholilo v roce 2002, kdy zaměstnanci společnosti vstoupili do stávky.

Chávez propustil stávkující dělníky a dosadil do společnosti nové, loajální zaměstnance. Produkce ropy společnosti začala růst a s tím i vládní příjmy. Chávezova vláda byla velmi levicová, a tak velká část příjmů rozdělovala lidem prostřednictvím programů na podporu prosperity. Zatímco většina zemí bohatých na ropu si uvědomuje, že nerostné zásoby jednou dojdou, venezuelský kabinet se rozhodl ve štědrých výdajích nepřestávat a navíc snížil daně.

Peníze z ropy tak většinou nešly, jako v případě Norska, na rozvoj infrastruktury nebo do investičních fondů. Místo toho byly vynaloženy na příspěvky na zlepšení kvality života běžných Venezuelanů. Toto nastavení ale bylo neudržitelné. Obrovská produkce ropy vedle toho vedla k velmi vážnému ekonomickému jevu, známého jako Holandská nemoc.

Holandská nemoc

Termín Holandská nemoc vznikl v roce 1977 jako reflexe dění po nálezu ložiska zemního plynu v severním Nizozemí roku 1959. Tento pojem popisuje dopady, které může mít špatné zacházení s ropou a dalšími přírodními zdroji na ekonomiku.

Když země jako Venezuela začne vyvážet ropu, kurz její měny vystřelí nahoru kvůli velkému zájmu nakupujících. To se může zdát jako dobrá věc, ale uměle posílená měna způsobuje problémy jinde v ekonomice. Najednou bylo pro Venezuelany velmi levné dovážet zahraniční auta, potraviny a cigarety. Kvůli tomu začal stagnovat místní průmysl, protože nedokázal konkurovat levnějšímu dovozu. Problém prohloubila skutečnost, že pracovní síla v sousedních latinskoamerických zemích byla velmi levná.

Ještě v horším postavení byly venezuelští exportéři. Vzhledem k tomu, že jejich měna zvýšila svou hodnotu, najednou bylo jejich zboží uměle dražší a méně konkurenceschopné na globálním trhu. Kromě toho místní průmysl trpěl nedostatkem pracovníků a investic, protože prácovní síly a kapitál byly přesměrovány do mnohem ziskovějšího ropného průmyslu.

Úspěšný boom těžby přírodních zdrojů tak může významně zadusit ostatní průmyslová odvětví, a tím potopit celou ekonomiku. Holandská nemoc byla ve Venezuele obzvláště špatná, protože tamní vláda neudělala nic pro diverzifikaci hospodářství, na rozdíl od mnoha jiných vývozců ropy.

Spojené arabské emiráty se chtějí proměnit v centrum obchodu a cestovního ruchu. Norsko zase investuje do udržitelných technologií. A dokonce i země jako Írán mají plán na podporu místního průmyslu. Venezuela na udržitelnost průmyslu rezignovala pod vidinou tehdy nekončících příjmů z ropy. Jenže do roku 2008 se zhroutila všechna exportní odvětví kromě petrochemie. Došlo k masivním problémům s nezaměstnaností.

Dalšími ranami, které zasáhly venezuelskou ekonomiku, byla nízká konkurenceschopnost tamních soukromých podniků a omezený přístup k úvěrům, protože vláda si brala všechny peníze, které byly k dispozici. Klesající cena ropy pak způsobila pád celého domečku z karet.

Poslední kapka – pokles ceny ropy

V tomto okamžiku byla země tak silně zadlužená, že jakýkoli výpadek příjmů z ropy by pro stát znamenal vážné finanční potíže. Když se toto stalo realitou, špatně řízené státní orgány se snažily z problémů dostat tištěním dalších a dalších peněz, což způsobilo masivní inflaci měny. To následně vedlo k nepředstavitelnému utrpení milionů Venezuelců.

Pokračující protesty, vládní zásahy a pochybné volby způsobily politické odsouzení na globální scéně, což vedlo k uvalení obchodních sankcí od velkých hráčů, jako jsou Spojené státy. To byla poslední věc, která ochromila už tak vážně nemocnou ekonomiku.

Jak to, že z Norska, jenž také disponuje velkými nerostnými zásobami, se stal vzor ekonomické odpovědnosti, zatímco Venezuela skončila v dluzích? Klíč je jako vždy v detailech. Severská země použila své ropné bohatství na sociální politiku, stejně jako Venezuela. Norsko však prozíravě investovalo například do fondů, které budou generovat zisk ještě dlouho poté, co se vytěží poslední barel severomořské ropy.

Zato Venezuela jen čerpala černé zlato a více na budoucnost nehleděla. Každý ekonomický subjekt, který se spoléhá na jediný zdroj příjmů, je v potenciálně nejisté situaci. A fakt, že se celá země spoléhá pouze na jeden zdroj příjmu, skončí prakticky vždy, stejně jako u Venezuely: katastrofou.