Právě si prohlížíte Proměny mužství skrze umění

V Praze žiji celý život a mám ji nachozenou křížem krážem. Přesto v ní stále nacházím nová místa, o kterých jsem vůbec nevěděla. Před pár dny jsem se za uměním vydala na Staré Město. Jeho jméno je naprosto výstižné, překypuje malebnými barevnými domečky s ozdobami a architekturou, kterou na novějších stavbách nenajdete. Když chodím kolem, představuju si, jaké by bylo v nich žít. Proslulý Staromák jsem ale navštívila v pátek odpoledne, takže mé snění rušily zástupy turistů. Nejsem typ člověka, který má plánek Prahy v hlavě, takže jsem se svými Google mapami mezi turisty krásně zapadla.

Co mě na Starém Městě překvapilo, bylo to obrovské množství umění, které obsahovalo. Kromě centrální galerie, kde najdete Dalího, Warhola a Muchu, jsem prošla kolem několika menších galerií. Jednou z nich je Lapidárium v Rámové ulici kousek od zastávky Dlouhá třída. Přišla jsem zrovna na sklízení expozice akvarelů, nicméně prostor je výstavou sám o sobě. Po rozlehlé místnosti podpírané sloupy a klenbami jsou rozmístěné originální barokní sochy a po zdech barokní nápisy čísel. Místnost tak připomíná zámecké sklepení. 

V Lapidárium se právě vystavuje sklo, víc vám nedokážu říct, protože jejich webové stránky neobsahují program. Nevíte, do čeho jdete, a to má své kouzlo. Lapidárium mi pro barokní síň přijde jako velmi zvláštní jméno, spíš bych tak pojmenovala právě výstavu od Dalího. Ale každý si pod „Lapidariem“ vybaví své, třeba to lidem opravdu evokuje přepych, ornamenty, velikost a depresi. Někdy v galeriích více zaujmou názvy než samotné obrazy, jako jsem to měla v další galerii, kterou jsem ve staré Praze navštívila. Jmenuje se U Betlémské kaple a dojdete k ní za pár minut z Můstku. 

Výstava, která v ní probíhá se jmenuje Bromance in Ruins. V názvu jako by se srazila generace Z s generací mých rodičů. Tak depresivně poetické. Tak absurdně romantické.

Vešla jsem do příjemně osvětleného prostředí galerie a na první pohled jsem pochopila, proč se výstava jmenuje Bromance in Ruins. Tolik maskulinity v obrazech jsem dlouho neviděla. Výstava se skládá ze zhruba třiceti obrazů tvořených třemi muži. Většina z obrazů je tmavě modré nebo šedé barvy a velkou roli v nich hraje ostrá geometrie. Z obrazů se nemilosrdně hrne pocit rozladěnosti. Připadala jsem si jako v dystopicko-futuristickém románu, který končí smrtí mé oblíbené vedlejší postavy. Za okny galerie poprchávalo, uvnitř burácely hromy. 

Slyšeli jste někdy větu: „Art should comfort the disturbed and disturb the comfortable“? Právě na tuto větu jsem si mezi obrazy s pochopením vzpomněla. 

Když jsem si po výstavě četla její anotaci na webu, zaujalo mě jak moc genderově ukotvená byla. Výsledkem je vizuální jazyk generace mužů, vyrůstajících v posledních dvou dekádách 20. století, kteří aktuálně čelí společenským tlakům po redefinici maskulinity, aniž by se zbavili zodpovědnosti za zajištění rodiny a potřebě emoční sounáležitosti,“ stojí v textu k výstavě. Nejstarší obraz je z roku 2021, několik je dokonce z tohoto roku. Prožitky vystavujících jsou tedy aktuální. Maskulinita, jako všechny aspekty genderu v této době, je individuální, přesto je zajímavé nahlédnout do světa tří mužů, kteří se rozhodli vystavit svou bromance s mužností.

Otázkou je, jak se na výstavě cítí muži. Rezonují s obrazy? Jaký by byl rozdíl ve vnímání mezi sedmnáctiletým mužem a čtyřicátníkem? 

Kromě myšlenky „mužnosti“, jsem se zabývala i jinou věcí. Dostávám se ke své menší obsesi s názvy. Názvy, ať chtějí či ne, odhalují o člověku, který obraz namaloval tolik. Někdy, když pojmenovávám svůj obraz, hraju si na mysteriózní umělkyni. Dám mu tajuplné jméno s náznakem hlubší myšlenky, kterou jsem si právě vymyslela. A tak jsem si připadala, že jsem obrazy Bromance in Ruins pojmenovávala já. Protože proč se obraz s rozpadlým barákem a bílou kočkou jmenuje Čekanka? Asi zním jako učitelka češtiny, ale co tím autor myslel? Jiné obrazy byly ale naprostým opakem, třeba: „Ostrov bílého kakadu“ tam opravdu není co dodat. 

Obraz, který mě zaujal nejvíce, se jmenoval Náhrobek. Jenže jsem na obrazu místo náhrobku viděla dva dinosaury. Zmátlo mě to natolik, až jsem začala obraz dopodrobna zkoumat. „Proč se jmenuje Náhrobek?“ Po chvíli, kdy jsem si na pomoc přizvala kamarádku, jsem si v rohu všimla kámen s vytesaným nápisem. Lidé mezi dinosaury, to mě tak pobavilo. Dokonce byla vzadu i chatka, které jsem si předtím nevšimla. Žila bych vůbec, kdyby pralidé místo mamutů lovili T-rexy? 

Anna Müllerová

Momentálně studuji pražskou střední Scio školu. Pomaličku ale jistě se učím italsky, ráda vymýšlím a píšu příběhy, jak fantasy, tak reálné. Tady v Listech píšu o umění a pražských výstavách.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..