Tvrdí o sobě, že není kariérní politik. Začínal jako starosta města Kolín, předtím se živil především jako lektor němčiny a učitel. Vít Rakušan je předsedou hnutí Starostové a nezávislí (STAN) od dubna letošního roku, dva roky pak působí jako poslanec. Co jeho hnutí v oblasti vzdělávání udělalo a jak se chce potýkat s dalšími výzvami moderní doby? Na to jsme se ho zeptali v rozhovoru!

Co může hnutí STAN nabídnout mladým lidem?

Moderní přístup a jasné určení věcí, které jsou pro stát důležité. Mladým lidem můžeme nabídnout to, že náš program na ně skutečně myslí. To znamená, že to není program „po nás potopa“, ale program, který se té zemi snaží dát vizi, aby byla i za 30 let životaschopná, konkurenceschopná a taková normální země v globálním prostoru a nejednoduchém čase 21. století. A to si myslím, že je asi to úplně nejdůležitější. Pokud se ptáte konkrétně, tak je to kvalitní vzdělávací systém, jednoduchý stát, který bude fungovat, a citlivý přístup k životnímu prostředí.

Vy jste před posledními sněmovními volbami v roce 2017 slibovali, že zahájíte celospolečenskou diskusi o tom, kam má vzdělávání směřovat. Co konkrétně jste pro to udělali?

Ta diskuse už docela běží. Jiří Drahoš, který, a já to zdůrazňuju, není členem STANu – je to nezávislý senátor, ale je v našem senátorském klubu –, vede napříč politickými stranami platformu ke vzdělávání. Náš senátor Mikuláš Bek a školský garant Petr Gazdík teď na podzim předložili hlavní teze vzdělávacího systému, hlavní teze reformy – i když já to slovo reforma nemám rád.

Jedná se o hlavní teze pro zlepšení stavu vzdělávací soustavy v ČR, přičemž to prodiskutovali s organizacemi, které mají v daném oboru velmi dobré renomé, jako například EDUin. Spolu s nimi na tiskové konerenci, kde jsme ty základní vize představovali, vystupoval například Bob Kartous (vedoucí komunikace EDUin – pozn. red.), který je v daném oboru nezpochybnitelnou autoritou. Myslím si, že jsme jako jediná politická síla přišli s uceleným návrhem reformy vzdělávacího systému. A to i přes to, že máme ve Sněmovně omezené možnosti.

„Myslím si, že jsme jako jediná politická síla přišli s uceleným návrhem reformy vzdělávacího systému.”

Jedním z vašich plánů je sloučení středních škol do jedné reálné střední školy. Co přesně by to obnášelo?

Obnášelo by to především to, že dítě by, ne jako teď ve čtrnácti nebo patnácti na konci deváté třídy, nebylo „odsouzeno“ se vydat jedním směrem, kterým se musí držet. Česká republika, a to je ten důvod, proč jsme do toho vůbec šli, má ze zemí EU největší počet mladých lidí, kteří zůstávají ve vzdělanostní kategorii vlastních rodičů. Mluvím z vlastní zkušenosti – já jsem ve čtrnácti letech vůbec nevěděl, co chci dělat, ale nebyl jsem úplně hloupý a naši ukázali směr gympl. Ale opravdu to nebylo tak, že bych si o tom nějak vědomě rozhodoval.

Ovšem pokud rodina řekne: hele, ty půjdeš tímhle směrem, běž se vyučit apod., tak to dítě je najednou uzavřené, protože se z učňáku se dá jen velmi lopotně přestupovat někam jinam. Pokud by tady existovalo to, co je ve Finsku – ale ono je to koncekonců už 40 let v Německu –, to znamená prostupná střední škola, kde se dá z jednotlivých typů škol přestupovat do jiných, tak to dítě motivuje a vede dokonce k tomu, že si může udělat vyúční list a potom úplně jednoduše přestoupit do čtvrtého ročníku a třeba rok dva ještě na té škole dodělávat maturitu.

My se nevyhýbáme tomu, aby mladí chodili na učňovské obory. To jsou takové ty populistické výkřiky jako „rušme střední školy a otevřeme tisíce učňáků“. A tady je ta základní věc, kterou mnozí v té debatě stále ještě nechápou. My to dítě v současné době skutečně nepřipravujeme na konkrétní povolání, my ho připravujeme na složitý svět. To jen rozdíl paradigmatu školy 20. století a školy 21. století. Naše školství se ještě prostě neumí odpoutat, aby člověka do 21. století nějak kompetečně vybavilo.

Říkal jste, že spousta dětí ještě nemá ve 14 letech ponětí o tom, co přesně bude dělat. Jak jde s tímhle dohromady váš návrh švédského stolu, v rámci něhož by si děti vybíraly některé předměty a to, jakým směrem půjdou?

Ale to tak prostě je. Já jsem byl učitel – učil jsem na střední škole deset let, dvě hodiny úvazku tam mám stále. A pokud jste dobrý pedagog, což je další podmínka toho, aby to celé fungovalo – a taky k tomu vede dlouhá cesta –, tak to dítě zkrátka vnímáte. Vnímáte jeho osobnostní vývoj, to, jaké je, jeho zájmy a snažíte se mu v té cestě nějakým způsobem pomoci. Pokud dítě bude mít o nějaký obor větší zájem než o druhý, tak pojďme určit základní výstupy v každém předmětu a na těch trvejme. To je taky chyba dnešní školy.

Ty základní výstupy by určoval stát?

Samozřejmě, nějaký základní rámec musí určovat stát. Ale co je nad tím základním výstupem, je nejlepší motivace pro toho mladého člověka, který od začátku své vzdělávání spolumanaguje. Je to finský, estonský model, z velké části i německý, velice zajímavě to funguje v Dánsku. Podívejte se na finské školství – tam šli do revoluční reformy, která byla mnohými konzervativci ze všech stran torpedována. Vyhrávají srovnávací testy, jsou absolutně na špici a je to kvůli tomu, že to dítě se tam od první třídy vzdělává samo, samo si vybírá, samo je aktivní.

To je proces, který musí opravdu probíhat od první třídy. A já vidím, mám dceru ve čtvrté třídě, s velkým prominutím ke všem, kteří se snaží, že českému školství se většinou povede otrávit dítě už v té čtvrté třídě.

Hlavní kámen v úrazu je tedy to, že dítě obecně nemá možnost volby?

Každopádně, možnost volby je důležitá. Trváme na nějakém minimu, na těch garantovaných výstupech. My mnohokrát přehlcujeme děti informacemi, což je problém, který české školy mají doteď. Ta debata se vede ve dvou směšných pólech. Jeden pól říká: škola má učit, učme se. Druhý pól říká: škola má bavit. A ta bipolární diskuse o školství je absolutně vražedná, protože škola samozřejmě má učit a škola má samozřejmě garantovat nějaké penzum vědomostí. Ale škola má zároveň bavit.

Naše školství dochází k tomu, že děti jsou přehlcené nejrůznější faktografií. Učitelé jim to ze zvyku předávají, protože se to tak dělalo vždycky. Ale v rámci toho se negarantují ty základní výstupy. Já jsem jako dějepisář měl každý rok dvacet otázek, které jsem dětem opakoval. Když nastupovaly v primě, tak v oktavě mohly mít v písemce nějaké z těch dvaceti otázek, které jsem jim dal v primě. Doteď mně – a oni už jsou třicetiletí lidé, kteří vystudovali nejrůznější školy, práva apod. – za to děkují, protože dostaly ten základní, garantovaný, minimální výstup, který po nich vždy někdo chtěl.

Po tom výstupu si už ale budou vybírat. Já jako učitel ručím za to, že ten, kdo po osmi letech odešel se čtyřkou, si z toho dějepisu něco pamatuje. A to je další problém českého školství. Potom tu je samozřejmě individualizovaná výuka – dítě by si minimálně od času střední školy mohlo „samo postavit“ studijní plán. Samozřejmě s tím, že i ta střední škola má nějaké své garantované výstupy.

„Naše školství dochází k tomu, že děti jsou přehlcené nejrůznější faktografií.”

Nemáte strach, že pokud, jak navrhujete, zrušíte jeden z těch garantovaných výstupů, tedy jednotnou maturitní zkoušku, tak vznikne chaos? Že nebude jasné, co ta maturita vlastně znamená?

Rozumím. To je otázka. Já jsem ve školství ještě byl, když se státní maturita zaváděla. Vím, jak se odkládala. Vím, jak jsem svému maturitnímu ročníku v roce 2006 sliboval státní maturitu. Další jsem měl v roce 2010, těm jsem také sliboval státní maturitu. Nakonec byla v roce 2011. Byla to dlouhá příprava neodpovídající tomu, co se připravilo, a neodpovídající té kvalitě.

Pokud by jednotná maturita měla reálnou ambici nahrazovat přijímací zkoušky na vysoké školy, ty SCIO testy a další zkoušky, které se píší, tak pak to třeba ještě nějakou logiku dává. Ale nenuťme jednotnou maturitu všem typům škol, garantujme výstupy. Škola ručí za to, že v rámci portofila maturitní zkoušky, kterou připravuje, jsou garantovány výstupy. Ručí za to, že tam opravdu zkouší základní definované znalosti, které jsou závazné pro kontrolní orgány, ředitele, pro českou školní inspekci atd.

Chápu to dobře, že podle vašeho plánu může některé ty výstupy splnit žák už během studia?

Může. To je určitě náš plán. Závisle na zájmu a nadání může člověk skutečně dosáhnout nějaké úrovně, která je garantována tím výstupem, dříve než ve čtvrtém ročníku.

My jsme měli oblast životního prostředí jasně definovanou v našem programu do voleb do Evropského parlamentu. Byla tam oblast sucha, kde jsme měli jednu převratnou věc, která je nenápadná, ale já bych ji rád zmínil.

Chceme, aby veškeré agrodotace dostávaly jen takové firmy – a to nezávisle na velikosti, není to žádný útok na velké agroholdingy –, které budou plnit nějaké enviromentální desatero, tedy pravidla, jak se mají chovat ke krajině. Pokud to firma neudělá, tak na ně nárok mít nebude. Je to jediný způsob, jak ty lidi donutit k tomu, aby svůj postoj k půdě, suchu, krajině a k tomu, jak se k ní chovat, přehodnotili. Nechci se jich dotknout, ale oni žijí v zemědělství nějakých 20, 30, 40 nebo 50 let a mají zaběhlé nějaké principy. Velkou naději vidím v asociaci malých zemědělců. To jsem chtěl ještě doplnit to sucho, protože je to celkem zásadní téma a problém.

Další věc, kterou jsme v tom europrogramu měli, byly tlak i závazky ČR k tomu, že bude výrazným způsobem snižovat emise. Měli jsme tam také to, že bychom měli reálně mluvit o našem energetickém mixu. My tady debatujeme na úrovni: jádro ano, nebo jádro ne. To je naše debata. Ale tady je přece uhlí, uhelné elektrárny. Máme obrovský podíl uhelných elektráren, které tvoří, a vy to víte možná lépe než já, nějakých 40 % portofila našeho energetického mixu (hnědé uhlí tvořilo v roce 2018 přes 46 % – pozn. red.)

A vy byste je tedy chtěli odstavovat?

No postupně. Zaprvé bychom zaváděli přísné ekologické normy, i přísnější než mezinárodní, protože jich prostě máme hodně. To se týká reliéfu naší republiky. Ležíme mezi horami a máme velkou oblast spadu popílku. Podívejte se, jak vypadaly Krušné hory – já si to ještě jako kluk pamatuju. Jsem skutečně pro to, aby se časem snižoval podíl uhelných elektráren na našem energetickém mixu.

Co přesně znamená časem?

No to je ta strategie, která naší zemi chybí. To znamená, že my musíme mít nějakou energetickou koncepci, ve které se nebudeme bavit o roku 2025, ale o roku 2050. My ale takovou koncepci nemáme. My ještě nemáme ani rozhodnuto, jestli budeme stavět nový blok jaderné elektrárny. My se jenom smějeme Němcům, že odstavují jádro, že to bude strašně drahé a že jim budeme tu energii levně prodávat. Ale vůbec si neuvědomujeme, že tím, že svůj energetický mix neměníme, se vystavujeme obrovskému riziku.

To znamená, ano, kdyby se nám povedlo dosáhnout – a nejsem specialista na životní prostředí – v rámci energetického mixu toho, že podíl hnědouhelných elektráren klesne do roku 2040 nebo 2045 na 15 procent, tak to považuji za obrovský úspěch.

„Jsem skutečně pro to, aby se časem snižoval podíl uhelných elektráren na našem energetickém mixu.”

V rámci té energetické koncepce jste zmiňoval rok 2050. To je také datum, které si určila pro své cíle Pařížská klimatická dohoda, mluví se o něm i na úrovni EU. Premiér Andrej Babiš ho odmítá. Máme být k roku 2050 uhlíkově neutrální?

No, víte, já si myslím, že ta doba, kdy jsme o tomhle všem diskutovali a přeli se, je prostě pryč. Tady je pár šílenců, kteří prostě s objektivním faktem na stole popírají, že se klimatem děje něco zásadního, bezprecedentního a nevídaného. A ta debata o tom, jestli je to výmysl, nebo není, je prostě pryč. Tu už neveďme.

Teď se bavme o tom o datu a o tom, že ta uhlíková neutralita prostě přijít musí. A Andrej Babiš řekne, že ho nezajímá, co bude v roce 2050, že ho zajímá, jak momentálně šlape ekonomika. To je prostě vražedná politika. Pardon, že to musím říct – a zase budeme za Antibabiše –, ale tohle je fatálně šílená politika. On rezignuje na životní prostředí a jeho kvalitu v roce 2050. Je mu to úplně jedno. On rezignuje na sociální systém někdy v roce 2040, kdy se dostane do krize, je mu to fatálně jedno. A rezignuje na reálnou změnu vzdělávacího systému, přičemž to redukuje na debatu – a ty odbory tomu teď trochu napomohly – na to, zda dát dvě procenta navýšení platů do tarifů, nebo mimo tarify. Tady se ale musí změnit ten základ.

A ten rok 2050?

Ano, rok 2050 je datum, do kterého by Česká republika skutečně mělá být uhlíkově neutrální.

Ozývá se mnoho hlasů, že současný důchodový systém je neudržitelný. Mají se mladí lidé bát, že nebude na jejich důchody?

Myslím si, že nejvíce se má bát – a teď budu egocentrický – moje generace. To znamená teď momentálně generace Husákových dětí, ta obrovská síla dětí, teď už dospělých lidí ve středním věku, kteří se narodili v 70. letech. Na to ten systém absolutně připravený není. Vůbec. Až naše generace půjde za 24 let do důchodu, tak na to systém nebude připravený. Žádná vata se nevytvoří a řeči o tom, že zdroje jsou, prostě nefungují.

Teď řeknu jednu nepříjemnou věc. Pokud se bavíte soukromě i s paní ministryní (práce a sociálních věcí Janou Maláčovou za ČSSD – pozn. red.) nebo s lidmi, kteří na ministerstvu práce a sociálních věcí pracují, tak vám prostě řeknou, že bude nutné prolomit věk odchodu do důchodu.

To říká ministryně Maláčová? ČSSD mluví veřejně, že věk odchodu do důchodu se zvedat nebude.

Ona vám to řekne v soukromém rozhovoru, ale když jí řeknete takhle vyděšenou otázku, kterou mi teď dáváte vy, tak se jí ptáme: vy jste sociální demokratka, a když to říkáte a myslíte si, že to je dobře, tak to udělejte. A ona vám ironicky odpoví: to necháme na pravicových vládách.

„Když se bavíte s ministryní Maláčovou nebo lidmi na ministerstvu, tak vám řeknou, že bude nutné prolomit věk odchodu do důchodu.”

Ona se tedy tváří jinak veřejně a jinak si to myslí vnitřně?

No, já jsem se bavil i s lidmi, nebudu jmenovat, kteří ty podklady zcela neutrálně a odborně pro ministerstvo připravují a odborně se o tom s paní ministryní bavili. Ti jí zcela jasně dali nějaké limity, co se s důchodovým limitem dá dělat. Paní ministryně to samozřejmě ví, ale nikdy to jako ministryně levicové vlády neudělá.

A to je další nezodpovědnost, která tu je. Protože Andrej Babiš ví, že důchodová reforma je nepříjemné téma. Ono se musí něco říct. Musí se říct to, že se to změní – to, jak si lidé někam přispívají, povinně spoří, něco si někde ukládají. Ten budget bude potřeba nafouknout. A aby to bylo vůbec únosné, tak je potřeba postupně zvedat věk odchodu do důchodu.

Pak jsou další možnosti, jako je třeba aktivizace seniorů, což je dobré i pro stát. Aktivizace těch seniorů, kteří v současné době v 65 letech do toho důchodu jdou, ale fyzicky jsou schopni pracovat do těch 70, 73 let. Pokud tu vzniknou jasné podmínky, které jsou docela jednoduše definované – ti lidé budou pracovat, vytvářet pro stát hodnoty, i když jsou už v důchodovém věku, a šetřit státu prostředky –, tak třeba nemusí odvádět pojištění apod. Znamená to tedy aktivizovat obrovský počet raných a zdravotně a fyzicky si dobře stojících důchodců, aby v tom pracovním procesu ještě zůstávali.

Samozřejmě to tomu systému jako takovému pomáhá. Potom si musíme prostě přiznat, že bude nutné vytvořit nějaký pilíř spoření, který bude pro lidi povinný. Do toho systému se ty peníze nějak dostat musí.

A za další: je zkrátka potřeba se bavit o tom, v jakém horizontu a do jaké hladiny se bude někdy v budoucnu zvyšovat věk odchodu do důchodu. A to říkám velmi nepopulisticky a nikdo mě za tuhle větu nezvolí. Někdo ji ale říct musí. Bude nutné zvednout rok, kdy se odchází do důchodu. Bude o tom velká diskuse, o podmínkách, kam až se to má zvedat apod. Měl by tu být nárok lidí na odpočinek, ale jsem skutečně srozumněn s tím, že pokud chce moje generace dostávat důchody, tak prostě musí pracovat déle. A to je potřeba jí říct, to znamená těm čtyřicátníkům, kteří si teď vypočítávají, že půjdou támhle někdy v 65 do důchodu. Ať s tím datem nepočítají. To nikdo neudělá.