Stejně jako nemusel od Jamese Camerona dostat druhý díl Vetřelec nebo Rambo, i Avatar působí jako film, který si s rezervou vystačí sám. Přesto se známý režisér rozhodl navázat na původní hit z roku 2009 nejen pokračováním s podtitulem The Way of Water, ale v následujících letech i dalšími filmy, které společně utvoří rozsáhlé univerzum. Jak působí první rozšíření světa Pandory a přináší víc než jen pěkné efekty?

Rád bych zprvu uvedl na pravou míru, že nejsem žádným zarytým odpůrcem sequelů. Mnohé filmy, které by pokračování jistě nepotřebovaly, se v posledních letech dočkaly nástupců, kteří se jim nezpronevěřili a někteří je dokonce předčili. Napadá mě Blade Runner 2049 nebo letošní Top Gun: Maverick.

Avatar: The Way of Water ale nastavuje hned od počátku takovou zápletku, že se po celou dobu nelze zbavit dojmu poněkud násilného napojení na první snímek. Ve zkratce: lidé se vrací na Pandoru, Cameron reinkarnuje hlavního záporáka do podoby avatara a vysílá ho za pomstou na protagonistovi, tedy Jaku Sullym. Bohužel se mi zdálo, že hlavní myšlenka trochu plave na vodě (ostatně doslova), protože ve chvíli, kdy Sullyho rodina utíká za klidnějším životem ve vodním světě, jedinou motivací lidí pro jeho dopadení zůstává ona lehce samoúčelně působící pomsta.

Místo lesa moře

Podobné samoúčelnosti se scénář nezbavuje ani v průběhu filmu. Scény jsou postavené přesně tak, aby co nejjasněji vedly k těm následujícím, což ve výsledku dělá z nového Avatara poměrně předvídatelný zážitek. Předvídatelnost koneckonců způsobuje i to, že jsou hlavní příběhový postup a už popisovaná zápletka dost podobné prvnímu dílu. Všechno to vede i k tomu, že bez většího zvratu a překvapení nepřichází při sledování ani žádné výraznější emoce, které v případě originálu rozhodně nescházely.

Když ale píšu o (samo)účelnosti, hlavním cílem Jamese Camerona bylo dozajisté předvést tolikrát skloňované digitální umění. Docílil toho právě přemístěním příběhu a postav do části Pandory, která je tentokrát inspirovaná maorskou kulturou. A byť měl les z prvního dílu něco do sebe, sázka na vodu se očividně vyplatila. Ve vodě a pod vodou strávíme opravdu hodně, hodně, hodně, hodně, hodně času. Většinou mi to ale vůbec nevadilo.

Hrátky s velrybami a výbuchy

Film opravdu pěkně plyne i přes to, že u něj strávíte dlouhých 192 minut. Zaprvé tomu tak je, protože se na něj opravdu hezky dívá. Cameronovo CGI je to nejlepší na trhu a v dalších letech budou filmaři vzhlížet k Avatarovi jako k etalonu počítačové grafiky.

Zadruhé film vcelku dobře střídá akci a klidnější momenty. Možná bych si dokázal představit o něco víc dialogů a méně výbuchů v poslední třetině filmu, ale množství akce v zásadě neškodí. Podobně (ačkoli naopak) je na tom část zhruba v polovině, kdy se s naprosto kamennou tváří řeší, že se jeden ze Sullyho synů skamarádil s velrybou. Jejich zvláštní vztah pak koketuje s prezentací, za kterou by se nestyděl Sir David Attenborough. Nu což, někdy se berou tvůrci až příliš vážně, ale málokdo jim asi vytkne, že novinku třeba ještě o deset, patnáct minut nezkrátili.

Taková normální rodinka

Zmínil jsem Sullyho syna Lo’aka. On i většina dalších postav jsou bohužel ztělesněním těch nejarchetypálnějších archetypů. Lo’ak je mladším ze dvou synů, tím nedoceněným, neposlušným, co má vlastní hlavu. Jeho starší bratr je otcův oblíbenec, silnější, zdatnější, zodpovědnější. Do především Lo’akova příběhu pak promlouvá ještě romantická známost, která plní tento a jediný účel, a standardní rival, se kterým k sobě nakonec najdou cestu. Pak je tu Spider, člověk, jehož role je od začátku do konce naprosto zřejmá.

Přestože kvůli množství postav dostanou v jedničce docela zajímaví rodiče v podání Sama Worthingtona a Zoe Saldana o něco méně času, naštěstí se najdou i takové charaktery, které dokáží zaujmout. Jde o dívčí polovinu potomstva hlavního hrdiny. Mladší Tuk je sice jen podpůrnou postavou, ale do budoucna má jednoznačně potenciál. Kdo pro mě byl skutečným překvapením, byla Kiri, náctiletá dívka ztvárněná Sigourney Weaver.

Proč, ptáte se? Ona je totiž Kiri ve skutečnosti dcerou postavy, kterou v prvním díle hrála právě Weaver, a tak dostala hvězda Vetřelce další příležitost k návštěvě Pandory. A světe div se, ono to funguje. Sice si asi všimnete, že hlas patří o víc než pětapadesát let staršímu člověku, nakonec si ale docela rychle zvyknete. Alespoň já to tak měl. A i když je i Kiri do jisté míry archetypem, na rozdíl od ostatních skrývá určitá tajemství.

Tak znovu a lépe

V roce 2009, když vyšel první díl, mi bylo osm let. Dodnes mám v knihovně obrazovou encyklopedii světa Pandory, protože svět, který se podařilo vytvořit, je něčím strašně pohlcující. Podobně pohlcující jsou i hlubiny druhého dílu. Je škoda, že se Jamesi Cameronovi nedaří zasadit do takhle zajímavého (byť naší kulturou a přírodou silně inspirovaného) světa příběh, který by stál na pevných a smysluplných základech.

Na začátku jsem psal, že Avatar by mohl zůstat jedním filmem a pokračování nepotřebuje. Ačkoli si za tím stojím, ságu ze světa Pandory si představit dokážu. Vidím v Avatarovi velký potenciál, který ale The Way of Water nenaplňuje. Trojka bude muset být mnohem originálnější, nápaditější, bude muset méně recyklovat, víc překvapovat a nespoléhat na to, že diváci znovu naběhnou do kin kvůli dokumentu o podmořských tvorech s trochou perfektní akce.