Píše se rok 1989. S Berlínskou zdí je amen a podobně je na tom celý východní blok. Lidé se radují a oslavují mír i „Gorbyho“. Koncem studené války, u které se většinou v hodinách středoškolského dějepisu moc nepobyde, však éra nejistoty nekončí.
Únor 2022, říjen 2023. To jsou nyní klíčové momenty mezinárodní bezpečnosti. Zprávy letí jedna za druhou a průměrný člen civilizované společnosti tak musí po určité době vypnout nejen všechny informační kanály, ale také svoji hlavu. Práce s (dez)informacemi je základním stavebním kamenem války ve 21. století. Každá strana si to více než dobře uvědomuje. Cílem je povětšinou zmást. Tedy zahtit společnost takovým množstvím informací a dat, že není schopná je zpracovat.
Mediálně negramotné publikum je půlka úspěchu
„Kouzlem“ hybridní války je to, že si každý může podat pravdu tak, jak se mu to líbí. Nejsou za potřebí noviny, rádiové vysílání ani televizní výstup. Telegram zvládne toto všechno a mnohem více. Pokud jej někdo nečte, jednoduše si najmete někoho, kdo tento materiál klidně sdílí na sítě vlastněné Metou.
Mediální (ne)gramotnost je jedním faktorem, ovšem obecná neznalost situace po druhé světové válce je faktorem druhým. Svět se vyvíjel a stále vyvíjí rychle – nelze proto žít v událostech minulosti, ačkoli se jedná o události tak nedávné. Žáci a studenti se následně o klíčových momentech posledních 30 až 40 let dozvídají více z Wikipedie. A vzdělávat společnost tímto způsobem v roce 2023 asi nikdo nechceme.
Bipartismus mezinárodního dění
Vybírání strany barikády bylo a je stále aktuálním tématem. Historicky lze pozorovat obrovské množství příkladů, kdy se svět rozdělil do dvou či více proti sobě stojících bloků. Přiklánět se k jednomu z několika majoritních států bylo součástí tehdejší doby. Proč je to dnes jiné?
Rozpad Britského impéria je považován za de facto definitivní pád imperialismu a kolonialismu. Dvě mocnosti současnosti – USA a Rusko – nemají svou moc posvěcenou královským titulem. Stojí tak někde ve vzduchoprázdnu mezi aristokratickým světem a světem demokratickým, co se sféry vlivu týče.
Tak, jak si na začátku novověku dělili území Španělé s Portugalci, dělí si i Američané s Rusy místa, která berou pod svá křídla. Spojené státy zvládly vybudovat komplexní strukturu (více či méně) demokratických zemí a zajistily vojenskou stabilitu ve většině Evropy prostřednictvím NATO.
Na druhé straně máme Rusko, které s uskupením BRICS (uskupení Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky) narušuje nynější uskupení světa a snaží se jej názorově rozdělit na dva tábory. Ty existují již nyní, ale lze jmenovat státy, které by si Rusové jen tak nevybrali, kdyby Američané nestáli na druhém břehu.
Takovéto úhybné manévry zde byly vždycky. Dobrým příkladem dnešní doby může být vztah Ruska a Severní Koreje. Po pádu Sovětského svazu se Rusové této extrémistické zemi vyhýbali, ale celkem rychle si našli cestu zpátky. Tato cesta zpátky není ledajaká, pokud ruský prezident musí absolvovat delší cestu na místo v Rusku než jeho severokorejský protějšek, kterému stačí přejít hranici.
