Koronadoba, koronakrize, korona, doba covidová, pandemie, epidemie, ten rok, rok 2020. Ať už nazveme období nejistoty a problémů, kterým musela čelit celá lidská populace, jakkoli, nevyhneme se myšlenkám o přechodu společnosti do on-line režimu, ztrátě osobního kontaktu nebo zásazích do osobního či pracovního života.

S celou situací jsou rovněž neodmyslitelně spojena slova jako odkomunikovat, vykomunikovat a prokomunikovat. Sice pravděpodobně neexistují, ale od politické reprezentace k „běžnému občanovi“ směřovala dennodenně. Pokud se v Česku na něčem shoduje většina lidí, tak je to fakt, že komunikace vlády a dalších orgánů státní moci byla chaotická a naprosto nedostatečná. Nahradit ji tak musely přirozené autority, svým způsobem také volení zástupci lidu, ale tak nějak jiným způsobem.

Na mysli mám umělce. Skupinu, která ze dne na den přišla o možnost výdělku a hledala tak příležitost sebeuplatnění a jakéhosi vlastního určení. V tu chvíli se v nich ozval pud z dob minulých, potřeba zastávat pozici hlásné trouby těch, jejichž hlas není dostatečně slyšet, a nutnost tmelit, nutit myslet i pravdivě informovat společnost o dění v republice. A tak se stalo, že umělci ze smrt roznášející choroby začali, byť ne nutně finančně, profitovat.

Pokáč i Mirai

První byli hudebníci. Samozřejmě. Nejrychlejší druh umění, nejschopnější reflektovat aktuální dění a poskytovat subjektivní názor. Je dílem jednoho člověka nebo úzké skupiny lidí a z ničeho může vzniknout produkt doslova během dní. Třeba v případě písničkáře Pokáče, který během roku 2020 vydal třináct písní věnovaných přímo koronaviru (to je víc než měsíců), nemluvě o nepřímých konotacích. Většina z nich, jak už je u oblíbeného interpreta zvykem, byla parodická, takže nutně nespadá do škatulky „teď budu za chytrého, zodpovědného vůdce, který nahradí neschopné papaláše“, ale poměrně dobře se na jeho příkladu ukazuje směr, kterým se česká hudba vydala.

Na jaře celý svět obdivoval českou společnost, jak se semknula a zvládla první vlnu. To ještě nikdo netušil, že přijde vlna druhá a potom možná třetí a že napřesrok přestaneme vlny počítat. Český internet tehdy zaplavily písničky o rouškách, jimž dominovala již beztak populární kapela Mirai, která má na virální songy čich. Spolupráce s Nikol Štíbrovou tak byla už jen pojistkou, že výsledek uslyší miliony. Na YouTube v lednu 2021 už více než čtyři. Pokud byste se ptali na hudební relevanci a kvalitu, mohlo by to být horší, ale spíchnutí horkou jehlou je na písničce znát, stejně jako na všech podobných záležitostech.

Nechápejte mne špatně, oceňuji snahu umělců reflektovat celospolečenské dění a upozorňovat na palčivé problémy, případně v lidech probouzet zapálení do pomoci druhým. Chci ale dohlédnout dál, dál než za primární motivace, tam kde sehrává svou roli podvědomí. Nalézt odpověď na otázku, co z toho všeho plyne. Tedy zda je umění skutečně tím nejpřirozenějším způsobem, jak spolu mluvit o věcech, co nás trápí, ať už jsou osobní nebo globální.

Abychom mohli alespoň spekulovat, musíme se posunout dále v čase. Během léta a na začátku podzimu přestala být hudba primárním zdrojem pozitivní energie. Ono obecně pozitivní energie ubylo vzhledem k okolnostem kolem covidu-19. Dospělo to tak daleko, že na konci října se prezentoval písničkář Tomáš Klus rapovaným singlem s úderným názvem Lockdown. Klus se dlouhodobě vymezuje proti konkrétním představitelům české politiky, Andrej Babiš je mu trnem v oku od samého začátku, není tak divu, že ve frustrací překypujícím díle padají obvinění i nadávky. Nutno zmínit, že na písni spolupracoval producent Jiří Burian, a jelikož oba tvůrci mají potřebné know-how, vznikl hudebně kontroverzní, ale zcela jistě ne zanedbaný počin.

Proč to ale celé zmiňuji? Všimněme si rozdílu v komunikaci s publikem. Zapomeňme na chvíli, že Mirai mají ve zvyku své publikum spíše motivovat, zatímco Klus se častěji uchyluje ke konfrontaci, upozorňování na problémy a někdo by mohl říci moralizaci. Soustřeďme se čistě na proměnu v čase, protože ačkoli jsem vybral pouze dva příklady, určitý trend se dá pozorovat v mnohem obecnější rovině.

Nebudu to protahovat, písničky odrážejí náladu ve společnosti. Anebo se v náladě společnosti zrcadlí. Je zřejmé, že nenalezneme jednoznačnou odpověď na otázku, kdo byl kým více ovlivněn. Tento vliv byl nepřekvapivě oboustranný. Dovolím si tak tvrdit, že jedno bez druhého by nemohlo existovat. Pokud by ze společnosti nezaznívaly pozitivní a kritické hlasy, nevznikaly by motivační a konfliktní písně, pokud by scházely právě tyto umělecké počiny, společností by to nanejvýš otřáslo.

S příchodem zimy se bohužel hudební stopa ztrácí. Koronavirové zpívánky nahradily novodobé koledy a pokusy o vánoční hit. Zpravidla stejně podprůměrné jako každý rok. V lednu si zatím dáváme od nálože melodií a harmonií pauzu, ale je jen otázka času, kdy se lavina pseudokomentářů českých bardů znovu spustí.

Abychom si mohli dokreslit celý obraz umělecko-komunikační situace, musíme se podívat i mimo oblast hudby. I přesto, že to bude o něco složitější, jelikož žádné jiné umění není tak pružné a schopné rychlé reakce, jako právě řeč v tónech.

Nervózní úsměvy herců

Mimo hudbu se asi nejkratší dobu vzpamatovávalo řemeslo divadelní. Někteří herci a režiséři sice spoléhali na neustálé stěžování si, mainstreamová média si pak vybírala divadelníky usednuvší za kasu, většina divadel a hereckých spolků si však poradila po svém. V on-line podobě provozovali herci autorská čtení, experimentovali s všemožnými streamovacími platformami, někteří dali dohromady projekty speciálně určené pro online přenosy, jiní soustředili své síly na přidružené projekty. Nikomu asi neuniklo „call centrum“ souboru Cirk La Putyka.

Ve vánočním čase se vše trochu zpomalilo, ale minimálně ještě před svátky hýřila divadla nervózními úsměvy a nuceným optimismem, jak se snažila stabilizovat svou finanční situaci i psychický stav společnosti. Možná je to tím, že začali později, možná povahou profese, ale herci znovu projevili jistou dávku zarputilosti a na rozdíl od hudebníků šli spíše proti proudu společenského rozpoložení.

Ostatní umělecké profese jsou spíše smutným příkladem svých osudů. Produkce výtvarného umění asi není zásadněji ovlivněna, galerie jsou ovšem prázdné, přesný opak zažívají videoherní vývojáři. Lidé hrají a nakupují, ale vývoj produktů je fatálně zpomalován. Filmový průmysl ve světě a americká kina doplácejí na situaci asi ze všech nejvíc, ten český je pak úzce spojen s divadlem, což nás vrací o několik odstavců nazpět. Stručně řečeno, umění bylo covidem-19 opařeno a zcela se nevzpamatovalo. Zda ho to čeká, ukáže čas, snad ano. Přes to všechno zůstalo hlavním komunikačním kanálem mezi společností a jedinci. A právě podstatě komunikace uměním bych rád věnoval poslední část dnešní glosy.

V minulém roce probíhala většina komunikace on-line. Nestáli jsme si tváří v tvář, skrz obrazovky jsme sledovali své obličeje v rozlišení SD, HD, někdo možná Full HD, někdy nedošlo ani na to a místo lidí jsme se bavili s písmenky v kroužku. Tak či onak, zažili jsme náročný rok plný náročných, nejen komunikačních, situací. A bude to pokračovat. Alespoň se to tak zatím jeví.

Z minulosti víme, že umění dokáže zraňovat i léčit, ničit i zachraňovat, konfrontovat, přesvědčovat, manipulovat, obelhávat, ale i poskytovat naději, radost, útěchu. Zdá se, že je téměř všemocné. Jsem daleko od potvrzení tohoto zdání, pandemie odhalila slabiny mnohých uměleckých směrů, koneckonců odhalila slabiny mnohých umělců, přesto bylo právě umění tím, co nás z velké části drželo nad vodou, i když se samo pomalu potápělo. Umění reagovalo rychle a výstižně na naše potřeby a názory, společnost se naopak moc ráda nechala uměním ovlivnit, chcete-li příjemnější označení, tak inspirovat.

Jeden z výrazů, který jsem si dovolil vetknout už do nadpisu a který z velké části definuje komunikaci uměním v uplynulém čase, je věcnost. I zmíněný Tomáš Klus, který obvykle nešetří jinotaji, šel na věc přímo a řekl, jak se podle něj věci mají. Nikdo prostě nechodil kolem horké kaše, na to nebyl dostatek času. Nikdo nevěděl, co bude zítra a informace tak musely být sdělovány rychle a právě věcně.

S tím vším se ale pojí i jistá bezobsažnost. Tedy, ne, že by nám umělci nic neříkali, ale všechno, co sdělovali, jsme tak nějak už tušili. Na jaře potřeba pomáhat, na podzim rozezlení nad chováním mocných. To vše bylo skryto v našem podvědomí, jenom jsme se báli to říct nahlas. Přesně od toho tady umělci jsou. Aby v těžkých dobách říkali to, co lidé musí slyšet. Slova chvály, povzbuzení, ale i smutnou pravdu či kritiku. V dobách lehkých se pak dají vytahovat lovesongy nebo malicherné problémy. A to taky není od věci.

Všechno má svůj konec a bude ho mít i současná krize. Zda se umění vrátí do pozice tichého pozorovatele či nastoupí na jeviště a pódia s novou dávkou síly a nadšení, to je otázka pro budoucnost, doufejme, že blízkou. Jedno je jisté. Ještě dlouho se nezbaví místa komunikačního prostředníka reflektujícího skutečnost minulou a podílejícího se na té nastávající.

Očima studenta je seriál Studentských listů, který vychází každý pátek. Jeden z redaktorů v něm představí svůj pohled na vybrané téma, které v poslední době hýbalo českým nebo světovým děním, ať už z oblasti politiky, školství nebo kultury.