Po Sametové revoluci nevzkvétala pouze demokracie. Dařilo se také kriminalitě, která byla až čtyřikrát větší, než za socialismu. Přibývaly drobné zločiny a brutální vraždy, které se často odehrávaly na veřejnosti. Jak tato problematika narušila žití v zemi? Které činy se zapsaly do historie jako nejbrutálnější?

Co není zakázáno, to je povoleno

V 90. letech se měnil režim a s ním i hranice zákona. Začali se rojit podivní podnikatelé, kteří chtěli co nejvíce pro sebe. Byli schopni lhát o ztraceném účetnictví, jen proto, aby ošidili stát. Kradla se hodnotná auta a zabíjelo se na každém kroku. Lidé se báli vylézt z domova, protože nevěděli, co je čeká. Zločinci se stávali i lidé, kteří dříve žádný čin proti zákonu nespáchali, což je přisuzováno úpadku výhružky trestem. Tyto činy byly daleko více vidět díky bulvárnímu tisku a televizi. Například TV Nova přímo zasáhla do vyšetřování Orlických vražd díky reportáži o vyloveném sudu. Civilizovanější doba přišla až s koncem 90. let a začátkem nového milénia, kdy byly vraždy na ulicích zcela ojedinělé. Lidé si začali své účty vyřizovat jinými způsoby. Zmizela zároveň pouliční prostituce, které se dříve hojně dařilo.

Discoland

Když se řekne Discoland, tak se prakticky každému vybaví luxus, extravagance a zločin. Vlastníkem byl Ivan Jonák se svou manželkou a společníkem Helmutem Hugerem, který mimo jiné investici financoval. Jonák se na veřejnosti objevoval nejčastěji polonahý ve svých drahých autech v doprovodu prostitutek. V roce 2002 byl odsouzen ke 12 letům vězení za objednávku vraždy své manželky Ludwiky. Vraždu objednal protože Ludwika chtěla svou část Discolandu prodat. Na Jonáka byl dvakrát spáchán atentát, neúspěšně.

Orlické vraždy

Přehrada Orlík, na první pohled krásná a nevinná vodní plocha. V devadesátkách byla využívána jako skladiště mrtvol. Orličtí vrazi, podnikatelé, kteří zabíjeli pro peníze, tu za svého působení mezi lety 1991-1993 zabili 5 lidí a vydělali si dohromady dva miliony. Hlavou skupiny byl Ludvík Černý, kterému známí přezdívali „Mimísek“ pro jeho nevinnou tvář. Staral se poctivě o rodinu, chodil do práce, nikdo by do něj netipnul, že by se mohl dopustit tak násilných činů. Spolupracoval s Karlem Kopáčem, Vladimírem Kunou, Petrem Chodounským a sestrou Kopáče, Irenou Majerovou. Jednou z obětí se stal manžel jmenované Ireny Majerové. Podnikatelé po vraždě vkládali oběti do sudů s louhem, který jim dodával Ivan Roubal (sériový vrah spojen s usedlostí Pohádka). Sudy nakládali a odváželi na Orlickou přehradu. Svrhovali je ze Žďákovského mostu. Pachatelé byli dopadeni na základě neověřených informací, které přišly z podsvětí.

Lehké topné oleje

Kauza lehkých topných olejů se týkala především motorové nafty. Nafta totiž podléhala zdanění, snaha se mu vyhnout tak otevírala dveře menším i větším zločinům. Hlavní roli v případu hráli bílí koně, kteří před zdaněním přejmenovali naftu na lehký topný olej, na který stát nevybíral spotřební daň. Před dodáním na čerpací stanice byla nafta přejmenována zpět. Stát na každém litru přišel o 12 korun. Bílé koně po odvedení práce čekala smrt.