Jednou jsme si s kolegyněmi poslankyněmi povídaly o tom, jak často se nám stalo, že by nás mužský kolega považoval za asistentku. Každá máme takový zážitek. Když jsem na začátku volebního období vcházela do sálu, koukali se na mě lidé stojící před ním z ochranné služby, která nesmí dovnitř pustit nikoho jiného než zákonodárce, s mnohem větším zaujetím, než na některé kolegy, kteří byli ve sněmovně také noví, a občas jsem musela prokázat, že poslankyní jsem. Nebyli zvyklí, že dovnitř chodí žena? Byla jsem špatně oblečená? Jsem na jejich vkus moc mladá?
Tyhle reakce vás nutí zpochybňovat samu sebe. Upřímně, nevím, zda se s tímhle potýkají muži třeba na jiných místech, na jiné úrovni. Občas mě napadne, že jich je zas na druhou stranu strašně moc a všichni chodí v tmavých oblecích a možná bojují s tím, aby je veřejnost mezi sebou rozlišila. To máme my ženy možná jednodušší, ať jsem spravedlivá.
Problém, na který ale narážím, je sebevědomí. Jako kdybychom ho neměly v sobě. Mnohem víc si ho musíme budovat. Občas mám pocit, že musím odvést dvakrát tolik práce, abych se mužským kolegům vyrovnala. Jsem hodnocena podle vzhledu, mládí, podle toho, zda se hezky směju nebo naopak moc mračím, jestli vydržím stát na podpatcích a zda se ráno pěkně namaluju a učešu což znamená, že ráno vstávám 2 hodiny před začátkem jednání a většinou ani nestihnu snídani. Je to tak povrchní svět, to si neumíte představit. A je hrozně těžký zůstat normální a ráno se česat ne tak, abych se líbila kolegovi, který mi minule řekl, že mi vyčesané vlasy sluší víc než rozpuštěné, ale abych se líbila sobě.
„Prožíváte to“
Často je mi naznačováno, že nemám mít emoce. „Vy to strašně prožíváte, paní kolegyně,” řekl mi jeden z těch velmi známých politiků při velmi náročném jednání na téma domácí a sexualizované násilí. Měla jsem chuť jít k tabuli a ve stylu Barta Simpsona tisíckrát napsat „Prožívat takhle závažnou věc je normální, vy jste v tomhle příběhu ten divnej”, ale stejně mi uvízlo v hlavě, že abych něčeho dosáhla, musím být od těch emocí oproštěna.
Mám pár kolegů u kterých vím, že když otevřu pusu, nebudou mě brát vážně, protože jsem žena. Několik, kteří mi řekli, že „jsem ještě mladá”. Pak mám pár, kteří neustále zdůrazňují, že je naopak fajn, že jsem žena. „Pošlete tam Báru, bude to dobře vypadat, že máme ženy!” Zároveň cítím obrovský tlak a odpovědnost. Mám pocit, že se na mě spoléhá jako na tu, která bude tu ženskou otázku zvedat. Sněmovnu kultivovat. Která zajistí, aby to další generace žen měla v politice snažší. A to bych moc chtěla. Zároveň vím, že to nedokážu sama. Musí to chtít i další, a pozor, oni to musí chtít i ti muži. Což je občas těžké, že, protože by to znamenalo, že oni to místo na Slunci mít nebudou. V jedné nejmenované straně se před minulými parlamentními volbami v jednom kraji tzv. odstřelila dle mého naprosto skvělá kandidátka, protože se muž, který obhajoval svůj poslanecký mandát, bál, že by to jeho místo v Poslanecké sněmovně ohrozilo. Nakonec nebyla vůbec na kandidátce a byť je to jiná strana než má vlastní, myslím, že tím sněmovna o hodně přišla. To, že je jinak zastoupení žen velké téma této strany, nekomentuji.
Moje kolegyně Marie Jílková, Martina Ochodnická a Lucie Potůčková táhnou sněmovnou velmi záslužnou věc, a tou je kultivace jejího jednání. Když o tom vyšly články, do titulku se dostalo, že „poslankyně chtějí”. Pod tou výzvou byl podepsán stejný počet mužů jako žen, tak proč to tak povrchně nálepkovat? Všechny tři uhodily hřebíček na hlavičku – to jednání, které se táhne víc než 36 hodin, není problém pro ženy, ani pro muže, pro mladé ani pro staré, je ale neslučitelné s jiným životem. Většina poslankyň a poslanců jsou rodiče. Co mají říkat svým dětem, když se jich ptají, kdy přijedou domů? Nebo bude sněmovna jen pro ty, kteří mají svá dítka dospělé nebo pro bezdětné? Celá problematika se najednou scvrkla na debatu „ony nechtějí pracovat”.
Moderní stát?
Osobně jsem workoholik. Nemyslím, že je to správně, ale moje práce je mým koníčkem. Jsou lidé, kteří sbírají známky, chodí do lesa, fotí, já se zajímám o politiku. Málokdy mám den, kdy neudělám aspoň jednu věc do práce, dokonce ani na dovolené. Nedělám teď ze sebe hrdinku, popisuju situaci. Moje okolí to samozřejmě štve a já vím, že je to špatně, proto aktivně dělám věci, které mě z toho vytrhují abych se nezničila psychicky nebo fyzicky. Bylo by pro mě neuvěřitelně snadné říct svým přátelům, že na ně nemám čas, vlézt do sněmovny a vylézt z ní někdy v létě kdy máme pár týdnů přestávku mezi jednotlivými schůzemi. Postupně bych o ty přátele a rodinu přišla a já si uvědomuji, jaké by to na mě mělo dopady. Jo a… kýžené sebevědomí, základ úspěchu v tom baráku, by mi to fakt nepřineslo.
A tak… Jak mám žít normální život, když do té budovy přijdu a doopravdy nevím, jestli z ní vylezu ještě ten den, zítra, pozítří, v sobotu nebo za 3 týdny? Jak si mám udržet zdravý rozum, kontakt s normálním životem, když mi můj plán na odchod na večerní cvičení překazí dvouhodinový projev Tomia Okamury? Copak nevidíte, že pokud chceme moderní zemi, musíme mít i moderní politiky, kteří si ten kontak s normálem udržují, a nežijí jen ve sněmovních sklepeních? Nechceme nikomu vzít právo mluvit, chceme větší předvídatelnost. Třeba mimořádných schůzí, ať se nám kvůli tomu neruší výbory. Osmihodinovou přestávku při sněmovních maratonech kvůli spánku. Maximální koncentraci jednacích dnů, abychom neskončili uprostřed týdne ve 14:00 a neměli tak ti, kteří jsou zdaleka, sice fajn odpoledne v Praze, ale tím taky ukradený čas právě od rodin.
TOHLE byla myšlenka té aktivity. A pokud ji budete povrchně a šmahem odsuzovat a tweetovat o tom, že v „krizové době si i poslankyně, které chtějí být víc doma, budou muset zvyknout”, jen ukazujete, jak moc přehlížíte nikoliv ženy a jejich potřeby, ale lidi a hlavně jak moc přemýšlíte jako politický dinosaur z 90. let. Přehlížíte tak mladé, přehlížíte to, že jsme se ocitli v roce 2023. A že není důstojné roku 2023, aby jediné přání jedné z poslankyň k Mezinárodnímu dni žen bylo, aby svět přestal být tak povrchní. Pak, pak by se totiž političkám nejen ve sněmovně dýchalo lépe.