Česká politická scéna je poslední dobou velmi horká, přičemž celé dění se točí kolem dvou mužů: premiéra Andreje Babiše a prezidenta Miloše Zemana. Zatímco Babišovi dali najevo svůj nesouhlas voliči opozice svým čtvrtmilionovým srocením na pražské Letné, proti Zemanovi jde opozice přímo na půdě parlamentu. Předseda opoziční Občanské demokratické strany totiž navrhuje, abychom se vrátili k tradici volby prezidenta parlamentem, nikoliv přímo, jak je tomu dnes.

Já to nebudu nijak prodlužovat, myslím si, že by hlava státu neměla být volitelná vůbec. Protože jaká vlastně má být ta hlavní úloha prezidenta? Národ sjednocovat a reprezentovat. Už z principu, cokoliv co je jakkoliv demokraticky volené, čili dává lidem možnost vybrat si z více možností, národ vždycky rozdělí na příznivce jednotlivých kandidátů.

Mohli jsme to vidět při každé prezidentské volbě u nás i v zahraničí. Duel mezi Zemanem a Drahošem je dle mě dostatečný příklad. A myslím si, že úloha reprezentace, hlavně s naším momentálním prezidentem, není nějak přehnaně zvládána.

Co tedy, když ne prezident? Mít parlament bez prezidenta je takové kostrbaté, nevolený prezident-diktátor taky není optimální. Proto navrhuji návrat k tradici, kterou jsme opustili před 101 lety. Monarchie. Ano, král, nebo císař, chcete-li. Momentálně nemluvím o restauraci rakousko-uherského mocnářství, to je téma na jindy, ale čistě o nahrazení prezidentského úřadu monarchou.

Čím přesně by byl monarcha lepší než prezident? Prezident je funkce na pár let, většinou je z nějaké politické strany a je součástí politické hry. Král je životní role, na kterou je připravován už od narození. Dá zemi další aspekt národní identity, pomůže lidem najít pocit sounáležitosti a hrdosti a odstraní ty nevýhody demokratické volby, jako fakt že se země rozdělí na dva tábory, každý obhajující svojí volbu.

Z úst kritiků se dost často ozývají výrazy jako „1. světová válka“ nebo „Velká francouzská revoluce“. Bavíme-li se o obnovení monarchie v naší zemi v 21. století, je důležité mít na vědomí, že zmíněné události nebyly způsobené existencí monarchy, ale sociálními nebo geopolitickými poměry.

Také je nutno podotknout, že moje obhajoba se týká konstituční monarchie, panovník by neměl absolutní moc, což byl taky jeden z aspektů pohrom minulosti. Je sice pravda, že i v historii se opakovalo spoustu špatných nebo reprezentativně neschopných panovníků, ale nebylo jich v celkovém poměru zas tolik jako prezidentů, protože u prezidenta je ve většině případů zaručeno, že ho alespoň jedna půlka národa bude nenávidět.

U monarchie můžeme i dnes vidět, například ve Spojeném království, Nizozemí nebo ve skandinávských zemích, že valná většina lidí své monarchy miluje. To samé se nedá říct třeba o českém prostředí.