Úspěšný mladý podnikatel Jan Sláma měl před několika lety myšlenku vytvořit aplikaci, která pomůže boji proti šikaně, nyní už působí na pěti světadílech.

Princip aplikace je jednoduchý, stačí jen vyplnit krátký formulář, kde je uvedeno jméno člověka, který se potýká s šikanou nebo psychickými problémy, jeho škola a informace, které daný člověk o situaci má. Organizace NNTB (Nenech to být) pak kontaktuje danou školu.

Může aplikaci využít kdokoliv z jakékoliv školy, nebo pouze ze zapojených?

Upozornění rozesíláme na všechny školy, ale nemůžeme zaručit, že se to do té školy dostane. Můžeme to zaručit jen u těch, které jsou zapojené, protože tam máme nějakou kontaktní osobu. Zatímco v momentě kdy ta škola do systému zaregistrovaná není, tak mi jí teprve píšeme, že nějaký žák se pokusil použít naši aplikaci, aby vybrali člověka, se kterým to máme řešit. Pokud ho ta škola vybere, tak to s nimi můžeme vyřešit, pokud to ta škola bude ignorovat, tak to s nimi řešit nemůžeme. Ale mám pocit, že u těch neregistrovaných škol tak 7 z 10 se pak zapojí a řeší to.

Kdo zpracovává metodiku a rady, které NNTB poskytuje?

Na začátku se tomu věnovala Lenka Skácelová s panem doktorem Kolářem, což jsou oba dva docela známí psychologové v tomto odvětví. V této chvíli je naší psycholožkou Terka Bartáková, která na tomto pracuje aktivněji a řeší všechny odborné záležitosti.

Jsou za to placení?

Lenka Skácelová s doktorem Kolářem to dělali dobrovolně, protože to byla pro ně taková bokovka, to nám jen pomohli. Terka už na tom pracuje každý den, takže to má placeně.

Funguje to takhle i v zahraničí, nebo pro jiné země připravujete odlišný program?

Je to trošku jiné. My se snažíme, aby v každém státě ten základ byl stejný. Ale jelikož žádný školní systém není stejný, tak se pak program liší. Takže je nějaký základ, který je pro všechny stejný a pak je hromada volitelných záležitostí a pro každý stát to volíme individuálně.

Školami nebo organizacemi v zahraničí jste byli osloveni, nebo jste jim svou spolupráci nabídli?

Jak u koho. Ze začátku jsme se snažili oslovovat my, pak začali oslovovat spíš organizace a školy nás. Když jsme se snažili my, tak to moc nešlo, pak jsme to vzdali a pak začali oslovovat nás. Když jsou státy, které neoslovujeme my, tak nám ty školy příjdou z ničeho nic. Třeba týden zpátky nám takhle napsali z jedné školy z Ruska, o čem jsme nevěděli vůbec nic a nechápali, jak se k nám dostali. Nebo nám dva měsíce zpátky napsali z ministerstva školství v Zimbabwe, to taky vůbec nevíme, jak se k nám dostali. Tak tam za to nemůžeme, ale když jsou potom státy, kde máme někoho, kdo s námi spolupracuje, třeba Jihoafrická republika, tak tam už se snažíme oslovovat školy aktivně.

Kde si myslíte, že by vaši pomoc nejvíce potřebovali?

Já si myslím, že v Americe, ale nevím to jistě. Je to takový můj vnitřní pocit.

Na jakém nejzajímavějším místě jste byl skrz hledání spolupráce a sponzorů?

Pro mě asi vždycky nejzajímavější místo bylo Silicon Valley z pracovního pohledu. A nebo v bytě po expremiérovi Stanislavu Grossovi v Miami. Tam jsem nečekal, že bych se skrz toto někdy podíval.