Detektivní thriller Smrt na Nilu se v únoru po několika odložených premiérách konečně podíval do kin. Snímek, režírovaný shakespearovským hercem Kennethem Branaghem, chce být ambiciózním velkofimem, ve finále ovšem nevyčnívá téměř v ničem.
Smrt na Nilu volně avšak ne zcela logicky navazuje na Brannaghovu Vraždu v Orient Expresu z roku 2017. Režisér a představitel hlavní role Kenneth Branagh čerpá ze stejnojmenné knihy britské královny detektivek Agathy Christie. Hercule Poirot, výstřední belgický detektiv, se tentokrát ocitá v srdci Egypta jako host luxusní svatební cesty na palubě výletního parníku.
Pár novomanželů, Simona a Linnet, ovšem zdaleka nečekají líbánky snů. Oba jsou totiž pronásledovaní Simonovou bývalou snoubenkou a někdejší Linnetinou přítelkyní Jacqueline. Milenci mají navíc další nepřátele prakticky na každém kroku, takže když konečně dojde k vraždě, podezřelým se v očích legendárního detektiva stává každý.
Gíza ve studiu
Téměř celý film se odehrává v Egyptě, což poskytuje tvůrcům znatelný potenciál ve využití prostředí a kulis. Snímek se ale bohužel omezuje prakticky jen na natáčení ve studiu a naprostou většinu scenérie tvoří pomocí digitálních technologií. Postavy tak prochází chrámy, které Egypt nikdy neviděly, a šplhají po nevkusně vypadajících pyramidách. Veškeré dialogické scény jsou snímány s využitím polodetailů a detailů, což jen přidává na falešném tónu, kterým film hovoří.
Podobný způsob zobrazení a sestříhání akčnějších scén vede k tomu, že divák často netuší, co se na plátně právě děje, protože z akce vidí v jednotlivých záběrech vždy jen velmi malou část. Působivou atmosféru mají alespoň interiéry lodi umocňující klaustrofobní tíseň, kterou několik dní strávených v malém prostoru se zákeřným vrahem vyvolává.
Smrt na Nilu trvá něco přes dvě hodiny, příběh ale krájí zcela neúměrně vlastní stopáži. Expozice a seznámení s postavami se zdlouhavě vleče, a vše, co následuje po první vraždě, naopak iracionálně chvátá do finále. Kamera téměř nezachycuje detektivovu práci mimo rozhovory s podezřelými, takže přestože v závěru možná tušíme, kdo vraždil, je prakticky nemožné zjistit jak. Poirot se tedy jeví jako génius, ale už se neobtěžuje s vysvětlením svých metod ostatním.
Co hledat za knírem?
Největší změnou oproti knižní předloze, televizní verzi z roku 2004 a filmem z roku 1978, je uchopení postav. Agatha Christie na výletní parník umisťuje směsici rozdílných charakterů, které spojuje jediné – všichni mají důvod vraždit. Čtenář tedy skutečně považuje za možné, že vrahem je kdokoliv. Kenneth Branagh své postavy situuje okolo ústředního manželského páru, což způsobuje, že se jinak uvěřitelné motivy k vraždě stávají hloupými banalitami. Postavy divák nepoznává natolik, aby mu na nich záleželo a ty se v jeho očích stávají jen teatrálními figurkami v krásných kostýmech, které nedokážou zahalit plytkou osobnost.
Branagh zásadně mění také postavu belgického detektiva. Jak se dozvídáme v eklektické úvodní scéně snímku, jeho Hercule Poirot za zdánlivě perfektním zevnějškem skrývá nešťastnou lásku a trauma z války. A protože ve filmovém vesmíru ani maličkost nemůže existovat bez důvodu, dokonce i jeho slavný pěstěný knír má svůj příběh. Branagh se pokouší postavu detektiva zlidštit a pomocí tragické minulosti ho divákům přiblížit. Jenže knižní postava Poirota již lidská je. Poirot nikdy nebyl chladným Jamesem Bondem nebo záhadným Sherlockem Holmesem, který by potřeboval charakterovou extenzi, aby se stal člověkem.
Právě ty nejmenší výstřednosti Poirotova současného vystupování z něj činí jednu z nejslavnějších postav detektivního žánru. V rukou Branagha se z něj stává jen další z řady dvourozměrných protagonistů, které tvoří pouze jejich minulost. Hercule Poirot ze Smrti na Nilu nepůsobí sympaticky, ani dostatečně excentricky na to, aby ho diváci začali mít rádi. Navíc je scénářem nucen projít jakousi charakterovou proměnou, kterou se film nezabývá natolik, aby se v závěru stala pochopitelnou.
Velkofilm či zklamání?
Slabší výkon podává i stěžejní herecké duo – Gal Gadot a Armie Hammer. Mezi herci neexistuje prakticky žádná chemie, což se scénář snaží zachránit namátkovými erotickými výboji. Jejich vztah přesto působí strojeně a chladně. Obrovský herecký protiklad představuje Emma Mackey v roli Jacqueline, která na sebe hravě strhne pozornost i v pokoji plném známější hereckých hvězd. Z Vraždy v Orient Expresu se na plátno vrací i Tom Bateman jako Poirotův přítel Bouc, další účastníky plavby po Nilu ztvárnila Letitia Wright, Russell Brand nebo Rose Leslie.
Smrt na Nilu se prezentuje jako monumentální opus s hvězdným obsazením a poutavou zápletkou. Ve skutečnosti ovšem svou předlohu nechápe a mnohem lépe by fungovala jako nezávislý film s vlastním detektivem a příběhem. Umělý vizuál a technické zpracování thrilleru navíc neumožňují kochat se tím, co by na příběhu mělo být krásné, totiž Egypt.
