„Budoucnost balkánských států je v Evropské unii,“ konstatoval jednoznačně závěr Soluňského eurosjezdu v roce 2003. Od průlomového summitu uběhlo dvacet let, ale pro země západního Balkánu je členství v sedmadvacítce stále iluzí.
Po krvavém rozpadu Jugoslávie na počátku devadesátých let přišly pro jihovýchodní státy dobré časy. Albánie, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Makedonie a v té době ještě unie Srbska a Černé Hory získaly statut potenciálních kandidátů do Evropské unie. Hned další rok se společenství rozrostlo o další členy z východní Evropy nebo Pobaltí a evropská integrace byl v plném proudu. Už jen stačilo, aby přišla řada i na ostatní.
Prvotní okouzlení z připojení západního Balkánu k organizaci však brzy vyprchalo. Vstupem Rumunska a Bulharska v roce 2007 se Brusel musel vypořádat s dvěma chudými zeměmi, jež mimo bídnou ekonomickou situaci bojovaly s korupcí a organizovaným zločinem. A jejich nástupníci z jihu na tom nebyly o moc lépe.
Přijetí nových států totiž vyžaduje roky politických reforem a ekonomické sanace. Například Kodaňská kritéria z roku 1993 stanovují mimo jiné povinnost rozvinutého právního státu nebo stabilní tržní ekonomiky. Dalším stádiem u již uznaných kandidátů je postupná implementace evropského práva do právního systému kandidátských zemí. Konkrétně pro západní Balkán vytvořila Evropská unie dokonce samostatnou instituci Generálního ředitelství pro politiku sousedství a jednání o rozšíření, která hlouběji podporuje mezistátní spolupráci.
Členství jako nedosažitelný horizont
Dnes jsou všechny zmiňované státy na seznamu kandidátských zemí. Poslední místo zaujala Bosna a Hercegovina, která statut získala teprve minulý rok. Do procesu se přidalo i Kosovo, to ale po vyhlášení samostatnosti v roce 2008 stále čeká na schválení žádosti. Posun v tamějších reformách ovšem postupně klesá.
V prvních letech prosazovaly státy významné socioekonomické a politické změny. Průlomem bylo například usmíření Řecka se Severní Makedonií ohledně jejího oficiálního jména či reforma policejního zákona v Bosně a Hercegovině. I přes jejich úmornou snahu však z Bruselu nepřicházely žádné naděje. Pandemie onemocnění covid-19 a válka na Ukrajině byly poslední ranou a rezignovanost nad procesem integrace se přehoupla do protievropských a nacionalistických postojů.
Černá hora jako nejslibnější reformátor zahájila v roce 2012 radikální vnitrostátní proměnu. Po pádu s přestávkami třicet let trvající vlády Mila Djukanoviče zemí tři roky zmítala politická krize, během níž se vyměnilo několik krátce vládnoucích vlád. Víru v navrácení stability přinesl vítěz letošních parlamentních voleb, proevropsky orientovaná strana PES. I ta ale musí ve vládě čelit proruským a prosrbským stranám.
Severní Makedonie a Albánie zahájily v roce 2022 vyjednávání s Evropskou unií, a to po několikaletém čekání způsobeném blokací ze strany Bulharska. I přes znamenitý posun ale obě země klopýtají v dodržování lidských práv a boji proti korupci. V případě Srbska a Kosova je největším problémem neschopnost normalizovat vzájemné vztahy. A tenze neoslabují, ba právě naopak.
Zmíněné události jsou pouze jedněmi z mála. Balkánským státům pomalu dochází trpělivost se zdlouhavým procesem přistupování. Pocit zklamání a izolace nakonec vedou k tomu, že politická atmosféra v regionu nejen houstne, ale mění i své směřování. A v tomto případě se některým z nich jeví jako nejlepší partner jediný stát – Rusko.
Co s Ukrajinou? A co teprve s Balkánem?
V rozporuplné atmosféře pak vznikají zvláštní mezinárodní situace. Příkladem může být rétorika předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové, která v rámci posledních let několikrát navštívila srbského prezidenta Aleksandra Vučiče a společně s ním zdůraznila pozitivní vztah Srbska k Evropské unii. V té době přitom Srbsko v čele s Vučičem aktivně prohlubovalo spolupráci s Ruskem a odmítalo se přidat k protiruským západním sankcím.
Pendlování mezi EU a Ruskem se děje i u srbských sousedů. Separatistický a proruský postoj prezidenta Republiky srbské Milorada Dodika jsme rozebrali již dříve. Dnes Dodik čelí obžalobě kvůli nerespektování rozhodnutí nejvyššího představitele Christiana Schmidta, jenž v Bosně a Hercegovině slouží jako mezinárodní dohlížitel nad správou země.
Ruský expanzionismus se zatím netýká všech západobalkánských kandidátů. Rostoucí vliv Ruska je ale zřejmý a integrace západního Balkánu do Evropské unie se tak vrací mezi unijní hlavní zájmy. Mezitím ve městech jihovýchodní Evropy demonstrují proruské i proevropské tábory. Zdá se víc a víc zřejmé, že ani jedna strana není zcela připravena politiku evropské integrace následovat. A čím více Evropská unie prodlužuje proces integrace, tím více u zmiňovaných států upadá snaha o reformy.
Vedle toho je nyní otázka začlenění do EU prominentní zejména u Ukrajiny a Moldávie, u kterých je ruský vliv geopoliticky silnější. Integrace západního Balkánu tak pravděpodobně bude ještě dlouhou dobu sekundárním tématem. Otázkou je, jestli u některých státu nebude již příliš pozdě.
