Snímek Stvořitel, v originále The Creator, si našel cestu na streamovací platformu Disney+ ani ne čtyři měsíce po nepříliš povedeném uvedení v kinech. Věřil jsem, že za finančním neúspěchem filmu stojí jiné faktory než jeho kvalita – marketingová kampaň, souběh s jinými blockbustry a podobně. Trefil jsem se tak napůl. O nekvalitní podívanou rozhodně nejde, ale námět skýtal mnohem větší potenciál, který se tvůrcům nepodařilo naplnit.
Režisér a scenárista Gareth Edwards si pro svůj druhý autorský film vybral téma umělé inteligence. Nechme chvíli stranou, že jde o téma takzvaně profláknuté v posledních letech – ve skutečnosti jde hlavně o téma zpracované nespočetněkrát na ploše dlouhých desítek let. Přesto si troufám tvrdit, že není zcela vyčerpané. Stačí se podívat, kam posunul poměrně jednoduchou myšlenku prvního Blade Runnera ve svém sequelu Denis Villeneuve.
To by ale musel Edwards jít podobně hlouboko, nebo se alespoň zaměřit na témata bližší současnému publiku. V první zhruba třetině více než dvouhodinové stopáže živí naději, že by mohlo jít o úvahu ne nepodobnou třeba Garlandově Ex Machině, byť v mnohem opulentnějším provedení. Později ale na filozofickou rovinu rezignuje a uchyluje se k přebytku akce. Celkové směřování příběhu i další scenáristické přešlapy, mezi které patří třeba chvílemi nemístný humor, by se daly připsat na vrub Edwardsově relativní nezkušenosti.
V režisérském křesle ovšem nikterak výrazně neselhává. Úroveň jednotlivých scén, interakce postav i už zmiňovaná akce fungují moc dobře. Koneckonců právě jako režisér stál Edwards u vzniku Godzilly z roku 2014 a Rogue One: Star Wars Story, dvou poměrně dost povedených snímků.
Zázraky za málo
Je neuvěřitelné, co se podařilo vytvořit za asi 80 milionů dolarů. Tolik stačilo pro vybudování zbrusu nové podoby Země, na které létají obří lodě, střílí se z pulzních pušek, a především po ní běhá hned několik variant robotů. Ti klasičtější „bezobličejoví“, ale také takzvaní simulanti nerozeznatelní od lidí, kdyby ovšem neměli v hlavách otvor skrz na skrz.
Vizuálně Stvořitel opravdu nemá chybu. Nejde jen o úroveň VFX, ale také o celkový styl a prezentaci. Tvůrci připravili docela unikátní kombinaci kyberpunku a dystopie z blízké budoucnosti stavějící na už existujících technologiích. Pokud bych měl přece jen Stvořitele v této oblasti k něčemu přirovnat, mohly by to být filmy Neilla Blomkampa – District 9, Elysium a Chappie.
„Imerze“ se nedostavila
Scénář nemusí být nutně na úrovni intelektuální eseje, abych se cítil v příběhu řádně ponořený. Občas stačí pár sympatických postav, pořádný záporák a hutná atmosféra. Ač bych ale rád přišel s pozitivnějším pohledem, bohužel jsem nic z toho nezaznamenal. Skutečně funkční postava je jedna – Alfie, simulantka–holčička, o kterou se hlavní hrdina v podání Johna Davida Washingtona stará. On zato funguje jen z části. Zaznamená jistý vývoj, ale ten je velmi předvídatelný a náhlý. Hlavně zpočátku pak nevzbudí přílišné sympatie.
Za zmínku stojí také Ken Watanabe, obecně skvělý japonský herec, který ovšem ve své roli vůdce utlačovaných simulantů dostane pekelně málo prostoru. I v tomhle případě se dá mluvit o nenaplněném potenciálu. O záporných postavách ani nemluvím. I ta nejvýraznější je tu spíš z povinnosti.
Jistou nedostačující závažnost světa a situací, ve kterých se postavy nacházejí, může do jisté míry vyvážit hudba z pera neomylného Hanse Zimmera. Ale i zde musím trochu krčit rameny a podotknout, že je skvělá, ale není to Duna. Je skvělá, ale není to Interstellar. A je ještě jednou skvělá, ale není to Poslední samuraj.
Stvořitele potřebujeme
Přes řadu věcí, které se mi nelíbily, není na místě Stvořitele odsuzovat. Jde o autorský film, ke kterému se nachomýtli nejlepší lidi v oboru. Vedle zmiňovaného Zimmera třeba kameraman Greig Fraser (Duna, Batman, Rogue One). A to není náhoda, i oni zřejmě viděli obrovský potenciál. Potenciál ve filmu, který je skutečně originální – není remakem, rebootem ani sequelem a představuje svět, který je neokoukaný, čerstvý a v jistém slova smyslu krásný.
Na druhou stranu klouže Edwards po povrchu tématu, které i supermegaakční Já, robot dokázal vytěžit lépe. Proto moje mínění v průběhu sledování pomalu upadalo a na konci jsem si nebyl jistý, co přesně se mi snímek snažil říct.
Přesto věřím, že si Stvořitel najde svoje publikum a na dlouhou dobu se usídlí v hlavách mnoha diváků. Podobně jako v mém případě třeba pět let staré Ad Astra, ve kterém spatřuju mnohé paralely. Autorský projekt středně známého režiséra a scenáristy s několika opravdu špičkovými jmény v týmu, nepříliš úspěšný vstup do kin, neuvěřitelný vizuál, podobný rozpočet… A přestože vidím objektivní nedokonalosti, ten film mám rád. Takový vztah s diváky bych Stvořiteli přál a dokážu si ho představit.
