Současnému Česku vládne generace vítězů transformace. Dnešním padesátníkům a šedesátníkům se před 35 lety otevřela bezprecedentní příležitost získat snadno a rychle majetek, funkce i moc. Že se tak stalo na úkor nomenklaturních kádrů KSČ, by vzhledem k atmosféře doby šlo pochopit. Nikdo však nečekal, že tím zabrání v rozvoji i následující – zaříznuté generaci.
Nejprve krátce k terminologii: pojem „zaříznout“ vychází z praxe stranické politiky. Typicky jde o situaci, kdy schopný a nadějný člen usiluje o zvolení, avšak nějaký zasloužilý funkcionář si to nepřeje, jelikož se cítí ohrožený. Takový zkušený straník si proto obvolá členy klíčových orgánů a přesvědčí je, aby nadějného člena nezvolili, odvolali, neumístili na kandidátku nebo podobně zablokovali jeho další růst. V přeneseném významu myslím „zaříznutím“ generace mileniálů a zoomerů omezení, ne-li přímo znemožnění jejich plnohodnotné budoucí realizace ze strany generace vítězů transformace.
Jak je to vůbec možné? Konec socialistického zřízení v roce 1989 znamenal proměnu společenské hierarchie i ekonomických poměrů. Aparátčíci podílející se na udržování nedemokratického režimu byli odstaveni od řízení a hledali se noví lidé nezatížení komunistickou minulostí. Státní majetky se ve jménu údajné efektivity trhu masově privatizovaly v zásadě za pár korun — a to nejen podniky, ale i pozemky a byty. Došlo k liberalizaci zbožně-peněžních vztahů, regulace se zaváděly zdlouhavě a konkurence neexistovala, tudíž prakticky všichni dostali šanci jednoduše rozjet podnikání.
Vítězové a poražení
Právě tehdejší dvacátníci a třicátníci už měli dostatečný věk na vlastní život a zároveň nestrávili v minulém režimu tak dlouho, aby se zdiskreditovali ve funkcích nebo aby se nedokázali rychle naučit myslet jako kapitalisté. S dravostí mladým vlastní se proto vrhli do víru divokých devadesátek. Mnozí skončili pod mostem, řada ve vězení a někteří i na dně Orlíku. Většina se ovšem zvládla přinejmenším dostatečně zabezpečit — levně získala vlastní bydlení, vydělávala dost na životní standard střední třídy, mohla si něco naspořit a zároveň se považovala za hybatelku politických změn. Tato generace se stala vítězem společenské transformace.
Euforie, umocněná fukuyamovským mýtem o konci dějin, nabobtnala do takových rozměrů, že si nikdo nepřipouštěl logické limity tehdejších politik. Postupně docházely funkce a majetky k rozdělování — zprivatizovaly se dokonce veřejné služby a strategická infrastruktura. Navíc začaly významně narůstat majetkové nerovnosti, a tím i nerovnosti v příležitostech mezi rodinami. Stejně jako fosilní baroni ničí planetu a kradou tím budoucnost dalším generacím, rozebrali si vítězové transformace společenské bohatství na úkor mileniálů a zoomerů. Jmění a moc se rozdělily a zakonzervovaly na desetiletí dopředu podle míry predátorství jednotlivců v 90. letech.
Dnešní dvacetiletí a třicetiletí dávno nemají stejné podmínky k naplnění svých cílů jako jejich rodiče. Za odsouzení komunismu jim postavení, podnik ani byt nikdo nedá. Pokud se nenarodí do rodiny s dostatečným kapitálem nebo nebudou mít velké štěstí, pravděpodobně nikdy nic z toho nezískají. Globální neoliberalismus s hlubokými majetkovými propastmi dusí mladé úplně jinak než posttotalitní socialismus, ne však méně.
Aby si ale tihle selfmademani z Wishe nemuseli přiznat, že se pouze narodili ve šťastné době, neváhají potřeby dnešních dvacátníků ignorovat a budoucí pokolení zkrátka zaříznout.
Vítězové transformace pak mezi oběma generacemi hloubí další sociální příkop. V obavě o svou jedinečnou pozici vládnoucí třídy odmítají mladým naslouchat a systémově řešit jejich situaci. Namísto toho povýšenecky udělují recepty na úspěch. Radí utahovat opasky, tvrdě pracovat a neohlížet se na jiné, s nostalgickým dovětkem, že oni právě díky tomu uspěli. Jenže problémy jsou dnes úplně jinde. Bezpráví současného světa nepramení z neexistence trhu, přemíry regulace a nepružné struktury státní moci. Nás sráží všudypřítomná nejistota, gigantické majetkové nerovnosti, nespravedlivé rozdělení omezených zdrojů a absence snahy politiků to jakkoliv řešit. Aby si ale tihle selfmademani z Wishe nemuseli přiznat, že se pouze narodili ve šťastné době, neváhají potřeby dnešních dvacátníků ignorovat a budoucí pokolení zkrátka zaříznout.
Společná odpovědnost
Jde s tím vůbec něco dělat? Ano. To, co mladí umějí nejlépe – vzbouřit se. Otevřeně zavrhnout dogmata, že se každý musí vypracovat sám, že na rozebrané majetky se nesmí sáhnout a že usměrňování trhu vede ke gulagům. Jen pokud se v mainstreamu postavíme jak boomerům, tak i vrstevníkům hájícím ideologii svých zajištěných tatínků, získáme pro budoucí generace naději na spravedlivější systém. Čas hraje pro nás, avšak bez zápasu to nepůjde. Bitvy se povedou o všechno – o dostupné bydlení, danění miliardářů, ekologickou transformaci, zkracování pracovní doby…
Mileniálové a zoomeři se neemancipují, dokud nerozbijí devadesátkový kult osobního úspěchu. Férové podmínky pro všechny se neobejdou bez osvojení principu, že každý z nás odpovídá za celou společnost a zároveň společnost nese odpovědnost za každého z nás. Dokud většina z nás nepřestane papouškovat dávno překonané neoliberální poučky, zůstaneme nadosmrti zaříznutou generací.