Ačkoliv by většina z nás odpřisáhla, že rovnost mezi muži a ženami už dávno panuje, opak se poslední dobou stává čím dál reálnější hořkou pravdou pro ženy napříč kulturami. V dnešním článku se ohlédneme za aktuálními změnami v nerovnosti mezi pohlavími, proč se na taková řešení ve světě vůbec přistupuje, a že oprese žen není jen záležitostí vzdálených kultur. Hrozí obdobná situace i u nás, a jak se jí bránit?
Pošlapávání ženských práv se netýká jen radikálních zákazů, které jsou v naší zemi zatím nemyslitelné, ale přesto je nasnadě připomenout nejdříve nejnovější nařízení Tálibánu, který aktuálně ovládá Afghánistán. Tato extrémistická organizace nejprve zemi slíbila vlídnější přístup k ženám a dívkám, ale navzdory mazání medu kolem úst tři roky po završení převzetí vlády nad Afghánistánem její vůdci přitvrzují. Aktuálně je čím dál více zřejmé, že chce Tálibán veřejný prostor bez žen, jak tvrdí například novinářka Fatima Rahimi.
Tálibán zakazuje ženám cestovat bez mužského doprovodu, studovat po první menstruaci, nebo být nedejbože odhalené. V tomto místě je dobré připomenout, že se skutečně jedná o nařízení Tálibánu, nikoliv jakýchsi duchovních autorit. Oklešťování ženských práv v Afghánistánu je dobrým příkladem zneužití islámu jako záminky k potlačování lidských práv. Bylo by chybou se domnívat, že jsou tyto zákony ve skutečnosti nábožensky motivované. Krom toho, že aktuální vláda takto škodí ženám, poškozuje také vlastní společnost, ale i věřící muslimy, jejichž mediální obraz aktuálně tvoří nesmyslné zákazy extremistické organizace.
Konec práv žen na Blízkém východě
Nedávno Tálibán zakázal ženám spolu také mluvit. Ženský hlas zkrátka nesmí být ve společnosti slyšet. Odborník na Blízký východ Břetislav Tureček podotýká, že afghánská vláda nicméně zavádí radikální pravidla pomaleji, než by se jí pravděpodobně chtělo: Tálibán totiž pochopil, co provokuje globální západ, což je paradoxně podle Turečka fakt, že ženy musí chodit v burkách. Nebít této opatrnosti, pravděpodobně by ženská práva v Afghánistánu mizela mnohem rychleji.
Pokud o nařízení zákazu mluvení na veřejnosti popřemýšlíme trochu pečlivěji, dojdeme k závěru, že to znamená, že ženy nebudou smět mluvit ani u soudu. Právní zastání žen v této zemi je obecně velkou otázkou, není jisté, kdo vůbec bude stát na straně žen. Dochází zde k velkému množství sexualizovaného násilí. Pokud se žena nebude moci ani hájit, nezbyde jí zkrátka nic jiného, než tyto traumatické zkušenosti držet v tajnosti.
Afghánistán jednoduše doslova přichází o ženský hlas, který je potřebný i ve vzdělání. Bez vzdělání se ženy budou moci jen těžko bránit a vzdorovat, což si Tálibán moc dobře uvědomuje. Od jeho nástupu bylo jen středoškolské vzdělání odepřeno zhruba 1,4 milionu dívek. Tálibán tento akt argumentuje dezinterpretací Koránu, který definuje přerod dívky v ženu první menstruací. Extremistická vláda tento okamžik chápe jako věk, kdy má dívka věk na vdávání, takže prostě nemá co studovat a má se věnovat rodinným povinnostem.
Kromě jiných příkladů je Afghánistán také amplifikovanou petriho miskou škodlivosti patriarchální společnosti i pro muže, kteří o práva přicházejí vlivem zvůle Talibánu také, přestože ne tak drasticky jako ženy. Týká se to zdánlivých drobností jako zákaz kravat, holení se nebo nařízení povinné modlitby pro všechny.
Nad Evropou se stahují mračna
Nemusíme ale chodit tak daleko, abychom byli tichými svědky omezování ženských práv. Stejně jako naše, se i maďarská a jiné vlády zdráhají přijmout takzvanou Istanbulskou úmluvu, která se týká prevence a potírání násilí na ženách a domácího násilí, přestože ji Maďarsko podepsalo už před deseti lety. Krom toho má maďarská vláda dost jasno v tom, jak se má správná žena chovat. Maďarky tak často podléhají stereotypizaci, zlehčování rovnosti pohlaví, nebo prosazování úlohy žen v domácnosti.
Tématem, které je pro střední Evropu (ale i pro jiná území) typické a kontroverzní, jsou ženská reprodukční práva, jejichž pošlapávání zpravidla pramení z nepochopení a neochoty přijmout edukaci o ženském těle nebo okolnostech otěhotnění.
Nad některými zákony skutečně zůstává rozum stát. V roce 2022 maďarská vláda změnila prováděcí vyhlášku k interrupčnímu zákonu. Ženy, které si chtěly nebo musely nechat přerušit těhotenství, musely absolvovat vyšetření, během něhož si musely poslechnout tlukot nedovyvinutého srdce svého plodu. Jedná se o praktiku hraničící s vydíráním. V praxi a formálně žena musí doložit, že byla jasně identifikovatelným způsobem vystavena „životním funkcím“ plodu. Maďarská vláda tak vlastně říká: Potraty vám nezakazujeme, ale podívejte se, co dobrovolně způsobujete, styďte se za sebe.
Odborníci se také shodují na tom, že prohlášení vlády je značně nepřesné: Nehotový orgán, které zákon definuje jako srdce plodu, rozhodně za srdce považovat nemůžeme. Navíc, třepotavý zvuk, který Maďarky musejí povinně poslouchat, vzniká v plodu ještě dříve, než se vůbec vyvine cokoliv dalšího.
Středoevropanky bijí na poplach
Naštěstí i v maďarském parlamentu najdeme statečné osoby, které se za práva žen stavějí. Opoziční poslankyně Tímea Szábó například prohlásila, že potraty určitě nejsou ničí kratochvílí. Odepření potratu považuje za odepření poskytnutí pomoci. Zároveň označila za nevhodné, aby o osudech a zdraví žen rozhodovali muži a lidé, jimž do životů žen ani nic není. Hlasité jsou ale také ozvuky z extrémní maďarské pravice, Dóra Dúró ocenila tento krok vlády jako možnost plodu komunikovat s matkou právě poslechem srdce.
Vůbec nepřísnější protipotratové zákony však panují překvapivě na Maltě, kde byly do roku 2023 zakázány potraty úplně. V tomto roce vláda umožnila potrat ženám, které by těhotenství mohlo bezprostředně ohrozit na životě. V jiných případech bylo třeba doložit vyjádření tří specialistů. Za provedení potratu na Maltě hrozí odnětí svobody jak matce, tak danému lékaři, který by tak o lékařskou licenci přišel.
Ze zahraničí ovšem přichází nátlak na uvolnění reprodukčních zákonů v tomto ostrovním státě. V roce 2022 tento problém zviditelnil případ americké turistky, které se předčasně protrhl plodový vak, čímž jí hrozila vážná infekce, jež mohla potencionálně vést k jejímu úmrtí, pokud by potrat včas nepodstoupila. Ale vzhledem k tomu, že toto maltské zákony neumožňují, musela být žena nakonec převezena do Španělska.
Týká se ohrožení práv žen i České republiky?
Vraťme se ale do střední Evropy. Protipotratovými zákony je známé především Polsko, jeden z největších států Evropy. Ženská práva jsou v Polsku aktuálním, diskutovaným a komplexním tématem, mezi něž reprodukční práva neodmyslitelně patří. Přelomovým rokem pro náš sousední stát byl rok 2015, kdy drtivě zvítězila strana Právo a spravedlnost (PiS), která má velkou moc až dosud. Vedle reprodukčního práva se v Polsku, podobně jako v Česku, projevuje takzvaný gender pay gap, kdy ženy typicky vydělávají méně než jejich mužští kolegové, přestože oba vykonávají tutéž práci. Ženy jsou v Polsku ovšem typicky zaměstnané v hůře placených pozicích, zatímco muži jsou častěji vybíráni do pozic vyšších, přestože vyššího vzdělání v Polsku dosahují statisticky právě ženy.
Situace v Polsku je ale natolik vážná, že ji někteří přirovnávají k poměrům v Íránu, který je nechvalně známý svou protiženskou politikou. Na Írán se upřela pozornost hlavně po usmrcení dvaadvacetileté Mahsy Amini, již brutálně ubila k smrti takzvaná mravnostní policie. V Polsku má tato vražda odraz v Darotě Lalik, která zemřela po třech dnech v nemocnici poté, co jí lékaři odmítli provést potrat, protože byl její umírající plod ještě pár hodin naživu.
Nebyla však sama, a žen v tímto způsobem v Polsku i jinde zemřela celá řada žen i dětí. Česká republika je prozatím ostrovem naděje střední Evropy, avšak i u nás se zvedá čím dál tím víc vln protestů proti legálním a bezpečným potratům. Lidé si často s ženskými právy tento fakt nespojují, ale pravdou je, že se jedná o jednu z nejaktuálnějších hrozeb, která v našich končinách ohrožuje právo a bezpečí, mnohdy dokonce životy žen.
