Pátek 28. února tohoto roku nebyl pro stále rostoucí část světové populace jen tak obyčejným pátkem. Většině muslimů po celém světě, kterých je dnes už více než 1,9 miliardy a toto číslo se stále zvyšuje, tímto dnem začal Ramadán, neboli měsíc půstu. Londýn se díky své multikulturalitě a náboženské toleranci v posledních letech stal domovem spousty vyznavačů islámu, a tak se v tomto městě nemálo restaurací, barů a dalších podniků, ale také třeba univerzitních rozvrhů v březnu řídí podle Ramadánu a jeho poměrně přísných pravidel. Nicméně tradice, které muslimové dodržují během Ramadánu, se v určitých více či méně signifikantních nuancích liší s ohledem na konkrétní zemi a kulturu věřících. V tomto článku Studentské listy oslovily Wadhu, mladou studentkou oboru Mezinárodní vztahy na londýnké University of Westminster, která čtenářům přibližuje ramadánové tradice typické v jejím rodném Kuvajtu.
S Wadhou se potkávám v Britském muzeu v centru Londýna nedaleko Transfalgarského náměstí. Vstup je pro studenty zdarma a my, časově vytížené univerzitními povinnostmi, spojujeme dvě věci najednou – návštěvu muzea máme doporučenou jako rozšiřující část jednoho z našich univerzitních kurzů a Wadha mi při té příležitosti během bloudění různými sekcemi muzea vypráví více o Ramadánu a tradicích na něj navázaných v její rodné zemi.
Začínamé v sekci Starověká Čína a já se přiznávám, že toho o Ramadánu vím možná ještě méně než o kvadratických rovnicích. „Ramadán je pro muslimy svatým měsícem, během něhož se chtějí přiblížit Bohu prostřednictvím častého a pravidelného modlení a půstu,“ vysvětluje Wadha. „Pro mě je Ramadán spirituálním časem, kdy si uvědomím, co je v životě důležité a snažím se vyhnout jakékoli negativitě.“ Wadha pochází z Kuvajtu a naše předešlé konverzace se často stočily k tomu, jak je kultura tam, odkud pochází, odlišná od té západní. Náboženství samozřejmě hraje velkou roli, ale i napříč muslimskými zeměmi, konkrétně na Blízkém východě a kolem Golfského zálivu, se náboženské tradice, včetně Ramdánu, někdy i radikálně liší.
Opouštíme sekci Starověká Čína, stoupáme po velkém schodišti do sekce Starověký Egypt a Wadha popisuje Ramadán podle kuvajtské tradice. „Vedle půstu a pravidelného modlení každý den je Ramadán časem oslav. Přerušení půstu je slavností – rodiny se sejdou k velké, bohaté večeři nazývané „Ghabga“, která je podávaná v čase západu slunce. Všichni jsou oblečení do svého nejlepšího oblečení a hoduje se často dlouho do noci,“ Wadha přerušuje vyprávění a my se rozplýváme se nad pozlacenými, precizně vyrobenými mumiemi ve vitrínách. K Ramadánu se vracíme až v sekci Mezopotámie a Wadha popisuje její oblíbenou tradici spojenou s Ramadánem: „Gargean je festival a koná se vždy v polovině měsíce Ramadánu. Děti chodí koledovat a dostávají sladkosti. V mojí nejstarší vzpomínce z dětsví se moje babička připravuje na Gargean a nakupuje sladkosti pro ostatní děti,“ Wadha se teď, mezi vystavenými hliněnými destičkami, upřímně usmívá a je evidentní, že má k této konkrétní tradici zvlášť vřelý vztah.
Mezopotámie nás příliš nezaujala, a tak se přesouváme do sekce věnované starověkému Římu a já se ptám, jak Wadha zvládá balancovat dodržování půstu se studentským životem. „Moje rutina během Ramadánu je úplně jiná než po zbytek roku,“ začne vysvětlovat Wadha mezi bustami římských císařů. „Chodím spát mnohem dříve, vstávám před východem slunce a jím tzv. suhoor, jídlo, které jím před celodenním půstem. S východem slunce jdu většinou opět spát a budím se podruhé až podle toho, v kolik hodin musím na lekci nebo seminář. Snažím se dostat domů tak, abych před západem slunce ještě stihla krátký šlofík a potom už jen okolo šesté hodiny přeruším půst.“ Wadha nejspíš poznala z mého výrazu, že mi tento režim nepřijde zrovna dvakrát ideální, a tak dodává: „Půst přináší spoustu zdravotních a spirituálních benefitů. Nejenže může pomoct s redukcí váhy a regulací hladiny cukru v krvi, působí velmi účinně na psychiku – až při hladu si uvědomíme, jaké máme štěstí, že máme přístup k jídlu, a zvykneme si tak vážit maličkostí.“
Přestože muzeum bude brzy zavírat, návštěvníků je tady stále spousta a my se teď skoro prodíráme sekcí se starověkými nástroji a šperky. „Je něco, co na Ramadánu nemáš ráda?“ ptám se. Wadha moc dlouho nad odpovědí nepřemýšlí: „Jediný aspekt, který mi momentálně vadí, je, že nejsem se svými blízkými – Ramadán je primárně o rodině a sdílení. Držet půst a další tradice sama je frustrující.“ Z mé vlastní zkušenosti vím, že přestože v Londýně potkáváme stovky lidí denně, naprostá většina z nich jsou cizinci, což někdy vede k pocitu osamělosti. Nicméně Londýn je zároveň extrémně multikulturní, takže mě nepřekvapuje, když mě Wadha ujišťuje, že nikdy neslyšela negativní komentáře pohrdající Ramadánem.
Muzeum zavírá za pár desítek minut, a tak se pomalu přesouváme k východu. Zajímá mě, jestli v Kuvajtu nějak speciálně oslavují konec Ramadánu. „Festival nazývaný Eid je typicky koncem Ramadánu. Během něho se navštěvují rodiny, všichni nosí nové, slavnostní oblečení a po modlitbě probíhá sbírka pro chudé, tzv. Zakat AlFitr.“
Blíží se pátá hodina odpolední a my s Wadhou stojíme venku před hlavním vchodem do muzea. Loučíme se a já bohužel musím odmítnout její pozvání na večeři, při které by přerušila svůj půst pro tento den. Po cestě z muzea zpět na univerzitní kampus se toulám ulicemi v části Soho a přemýšlím, jak důležité jsou konverzace jako ta popsaná v tomto článku. Kdybychom spolu jako společnost více mluvili, objektivně a s tolerancí, předešlo by se nejednomu konfliktu a rozmanitost kultur by byla víc oceňovaná.