Denisa Radová je 18letá tvůrkyně obsahu na sociální sítě a příležitostná modelka. Na sociální síti Instagram ji k 23. 3. 2025 sleduje přes 73 000 lidí a na síti TikTok nedávno přesáhla milník 100 000 sledujících. V rozhovoru se Denisa rozpovídala o své tvorbě, dřině vedoucí k jedinečným příležitostem, studiu na gymnáziu pro nadané žáky i historii s poruchou příjmu potravy. Také prozradila, že plánuje vydat knihu.
Jako první ses začala věnovat tvorbě na sociální sítě, kterou děláš už 5. rokem. Jak ses k tomu vůbec dostala a co tě motivovalo u toho vydržet.
Já si to pamatuju, jako kdyby to bylo včera. Založila jsem si instagram, když mi bylo 13 let, na základě toho, že všichni starší studenti u nás na gymnáziu ho měli. Já jsem odmalinka měla nějaký cit pro estetiku, vždycky jsem byla kreativní dítě – šila jsem, háčkovala, hodně jsem si malovala. Takže mi bylo automaticky jasné, že si i ten instagram budu hezky zařizovat, aby byl estetický a barevný, aby mi vyhovoval vizuálně. Vzpomínám si na to, když jsem si poprvé dala řasenku, publikovala jsem svoji první fotku a udělalo mi radost, že se to lidem líbilo. Komentovali to a byla tam nějaká ,,čísla”, i když mě sledovali jenom známí. Tam mě to poprvé trklo. Také se mi naskytla příležitost v podobě celoročních školních projektů. Napadlo mě vzít si školní projekt zaměřený na lepší pochopení sociálních sítí a na stříhání videí, protože to bylo něco, co mě v těch skoro 14 letech hrozně zajímalo. Aby to bylo nějak propojené se zásadami školy, tak když sjedete hooodně dozadu na mém youtube kanále, jsou tam videa s názvem ,,Jsme eko”. Kupovala jsem si věci ze sekáčů a přešívala je na jiné. Moc mě to bavilo a chytlo. Potom samozřejmě přišla myšlenka, co teda budu natáčet dál. Ekologický projekt skončil a já jsem to nechtěla nechat čistě jen na tom, protože mě zajímalo, jak by vypadal i nějaký lifestylový obsah.
Když vynechám školu a půjdu úplně mimo, tak já jsem měla lidem co říct, protože jsem se v té době léčila z atypické anorexie. Začínala mi, když mi bylo nějakých 12 let, a to nejkritičtější období jsem si odbyla do té ,,čtrnáctky”. Já jsem vždycky byla sdílný člověk. Byla karanténa, a když jsem neměla s kým si povídat, psala jsem si do deníčku. Dalo by se říct, že jsem se z té nemoci vypsala. Říkala jsem si, že ty informace, které jsem si sepsala nebo uvědomila za tu nemoc, bych měla nějak sdílet i jiným lidem. A to byla také nějaká postranní motivace, proč jsem chtěla dělat sociální sítě. Chtěla jsem slečnám, které si prošly tím samým, pomoct a sdílet, že existuje i život bez té nemoci. Já jsem se nikdy na plnou pusu nezmínila, že jsem problémy s jídlem měla, vlastně to teď říkám poprvé, ale i tak jsem dělala obsah právě na ten způsob ,,existuje i život bez anorexie”. Nechtěla jsem další 4 roky točit o tom, jak se snažím překonávat strachy, ale chtěla jsem tu nemoc porazit; už jsem nechtěla, aby se celý můj život točil jenom kolem ní. Chtěla jsem ukázat sobě i ostatním, kteří o mě měli strach, že si vybuduju nový a zdravý charakter. To byl můj původní záměr. Cítila jsem, že musím nějak pomoct dalším a motivovat je.
Vážím si, že ses otevřela o takto citlivém tématu. Dostala ses z atypické mentální anorexie úplně sama, nebo jsi měla nějakou odbornou pomoc?
Byl zrovna vrchol covidu, kdy všechno bylo zavřené. Nemohlo se mimo okres. Když jsem byla v nejhorším stadiu nemoci, měla jsem opravdu málo kilo a bylo to se mnou špatné, rodiče zavrhli možnost dát mě do jakékoliv léčebny, protože by to v té době bylo hodně komplikované. Všichni byli nemocní a moje imunita byla skutečně ,,nula nula nic”, takže by to nebylo bezpečné. Já jsem v té době narazila ještě na to ultimátum, že jsem byla v sekundě na gymnáziu a musela si uvědomit, že kdybych šla na půl roku na léčení, na škole bych skončila. Úplně bych se musela vzdát svojí třídy a života, který jsem měla.
Znala jsem nějaké slečny, které si léčením prošly, a přestala jsem jim po něm vidět takovou tu jiskru v očích. Mám pocit, že když si člověk projde léčením, úplně ztratí sám sebe, což jsem nechtěla. V tu noc, kdy rodiče pohrozili, že už to je na záchranku, jsem je v breku uprosila, ať zůstanu doma. Musela jsem se zaříct a přislíbit, že se z toho vyhrabu sama. Léčila jsem se tak, že jsem si volala s terapeutkou přes zoom cally, a místo abych byla někde v léčebně, jsem si s ní spíš o té nemoci povídala a ona mi nastavovala nějaký jídelníček. Věděla jsem, že mi hrozí hospitalizace, takže jsem postupovala podle toho, kolik mi nastavovala kalorií. Bylo to v té karanténě jenom na mně a nějak jsem se z toho dostala. Tenkrát jsem se zařekla, že až jednou budu připravená o tom mluvit, určitě bych těm, kteří si prošli něčím podobným a třeba ještě šli na tu hospitalizaci, chtěla pomoct najít tu jiskru, kterou jednak bere nemoc, jednak i ta léčba. Tam je ten problém, že oni člověka vyléčí, ale uzdraví jenom tělo, vůbec ne mysl. A když ta mysl potom sejde z antidepresiv, člověk se vrátí zpátky do spirály nemoci. V léčebnách kolikrát zapomínají, že jde opravdu o duševní onemocnění. Proto se ti lidé trápí třeba i celý život.
Jsem ráda, že se ti z mentální anorexie povedlo dostat. Co se týče sociálních sítí, jsi aktivní na instagramu, youtubu a tiktoku. Zejména na tiktoku, kde máš největší dosahy, natáčíš ,,povídací videa”, ve kterých se věnuješ tématům jako životní styl, péče o pleť, efektivní učení atd. Říkáš si ,,vaše nejlepší internetová kámojda” a soustředíš se na image virtuální starší sestry. Jak tento styl tvorby vznikl?
Pojmenování ,,nejlepší internetová kámojda” vzniklo náhodou, protože já jsem se takhle nazvala v jednom videu a ono se to hrozně uchytilo, byla to zrovna nějaká virální rada. Najednou mi začalo hrozně moc slečen psát ,,ty jsi moje nejlepší internetová kámojda, děkuju za tu radu” a já si říkala, že je to super a konečně ten obsah mám nějak pojmenovaný. Teď už influencerství beru na více profesionální úrovni a hledala jsem nějaký odkaz, pod kterým by si mě fanoušci mohli představit. Jméno je jedna věc, ale identita, do níž se chci stylizovat, je zase druhá a důležitá. Všechno vychází z doby, kdy jsem byla menší, protože když jsem jenom pasivně sledovala sociální sítě, vždy jsem si vyhledávala edukativní obsah, a to ne třeba matiku, ale právě rady do života od starších holek. Starší sestru jsem neměla, tak jsem si to kompenzovala takhle. Říkala jsem si, že chci tvořit ten typ obsahu, který jsem dříve sledovala. Titul ,,nejlepší internetová kámojda” i ,,starší sestra” proto je, myslím si, k obsahu, který dělám, zcela adekvátní. Určitě v tomto stylu chci pokračovat, i když mi bude dvacet, dvacet pět a tak dále. Vždycky totiž přichází nějaká situace, o které vím, že by ji moje mladší já chtělo nějak vysvětlit a popsat.
Kde čerpáš informace, z nichž pak formuluješ jednotlivé rady do svých videí? Vycházíš jen ze svého života, nebo si děláš i nějakou rešerši?
Já jsem na začátku mluvila o nějakém svém deníku, který si teď píšu 5. rokem. Vždycky když jsem měla nějaký tip od mamky, babičky nebo kamarádky, zapsala jsem si ho do deníčku, takže ten mi docela stačí. Jinak ráda poslouchám různé wellness podcasty, např. Busy, Yet Pretty; Sleepover Party; A Better You by Fernanda Ramirez a her healthful. Řekla bych, že právě podcasty jsou můj hlavní zdroj informací.
Jaké zajímavé příležitosti, ke kterým by ses jinak nedostala, ti influencerství přineslo?
Děkuju za tuhle parádní otázku. Osobně si myslím, že influencerství je skvělá brána k budování si kariéry jako nějaký budoucí podnikatel a přináší strašně moc příležitostí. Ale chci to uvést na pravou míru: Lidé vidí, že mi je 18 a letím si do Evropského parlamentu, ale když člověk do světa influencerství jde, není automatické, že se mu po 3 virálních videích hned začnou ozývat. Já za sebou mám skoro 5 let nějaké cesty, a až tím 5. rokem vidím nějaké výsledky, které se v budoucnu, věřím, budou zvětšovat a zlepšovat. Je za tím obrovské úsilí, co se týče komunikace, docházení na různé akce, poznávání lidí… I když je to klišé, je to hlavně o tom být sám sebou a nebát se být rádoby drzý; zajít za top manažerem nějaké značky a říct: ,,Hele, já mám takový obsah, chci s vámi spolupracovat.” Nebo: ,,Mám tady zajímavý projekt, potřebuju tyhle a tyhle lidi, seženeš mi je, pomůžeš mi, pojď něco naplánovat, …” Chce to fakt velkou kuráž. Někdy se upřímně až stydím, jak moc jsem byla drzá, ale díky tomu jsem se dostala na různá místa.
Zmínila bych Czech Social Awards, což jsou ceny pro tvůrce na sociální sítě. Jeden ročník jsem měla možnost moderovat skrz internet – vyhlašovala jsem na platformách TikTok a Instagram nominované mediální osobnosti. V rámci této práce pro Czech Social Awards jsem se podívala se skupinkou influencerů a dalších zajímavých lidí do Švýcarska; to byl opravdu nezapomenutelný zážitek. Byla jsem tam například s Martinem Molnárem, který moderuje pořad Hype-Cast na youtubu. Díky mojí úžasné agentuře, která mě teď v rámci influencerství zastřešuje, jsem měla možnost se angažovat na akcích jako Vogue Live, kde jsem přebírala sociální sítě topmodelce a bývalému Victoria’s Secret ,,andílku” (nasmlouvané modelce značky Victoria’s Secret, pozn. red.) Karolíně Kurkové. Setkala jsem se tam i s Terezou Maxovou, která mě mimochodem také v mnohém inspiruje. Nemohla bych opomenout ani zájezdy do Evropského parlamentu a Komise, kde jsme se v různých influencerských skupinách podívali, jak to tam funguje, a měli jsme možnost debatovat s europoslanci. Tyto zkušenosti mi hodně přidávají do vzdělání. Velké radosti jsou i beauty spolupráce a eventy. Jsem vděčná za komunitu, kterou na soc. sítích mám, protože bez ní by to nebylo možné.
Zdroj: https://www.instagram.com/denisa.radova/
Člověk má kolikrát iluzi, že influencerům spolupráce padají samy, ale ono to tak většinou není…
Vůbec to tak není. Ano, člověku to někdy přijde do mailu, ale musí opravdu umět s lidmi komunikovat i v reálu a ukázat se v tom nejlepším světle. Značky, které se s tím influencerem nějak shodují, si k němu cestu najdou, ale je to cesta komplikovaná a klikatá. Není to lehké.
Zmiňovala jsi vděk za komunitu, kterou sis na sítích vybudovala. Skutečně nepatříš ke kontroverzním tvůrcům, každopádně občasný ,,rejpal”, který si neodpustí hejt, se objeví i pod tvými příspěvky. Pouštíš si nenávistné komentáře k srdci, nebo si z nich nic neděláš a bereš jen konstruktivní kritiku?
Možná to překvapí, ale já jsem člověk, který si opravdu i po 5 letech někdy ten hejt k srdci vezme. Vzhled už si neberu osobně, protože lidi pořád rýpou i do věcí, u kterých by mě to fakt nenapadlo. Každopádně mě někdy zasáhnou hejt komentáře týkající se mých školních prací nebo třeba známek. Zmiňuju to proto, že lidé poslední dobou zapomínají, že my influenceři, jestli se tak můžu nazvat, jsme taky jen lidi a jsme tak stateční, že na tu sociální síť něco vydáme a ukážeme svůj obličej, oblečení, málem i pokoj, prostě jdeme s kůží na trh. Když nám přijde 10 hejtů pod video, je to, jako by za námi přišlo 10 lidí a řeklo nám něco ošklivého o něčem, co nás samotné třeba mrzí, a ti lidé to neví. Potom jsou hejtři překvapení, že ten influencer se brání, a tvrdí, že to není přijatelné. Já si naopak myslím, že to přijatelné je, a když si influencer chce ,,rejpnout” nazpátek, může. Pak přijdou komentáře jako ,,vy na to máte být připravení”, ale my na to nejsme kvalifikovaní, my neprošli žádným influencerským školením. Ano, děláme na sítích nějaký ten pátek, ale poté, co se vypne kamera, jsme všichni normální studenti nebo lidé, kteří mají i druhé práce kromě sítí. Je v pořádku se na sítích i hájit a obecně zastávám názor, že hejty se za poslední roky zhoršily a přibylo jich. Někteří opravdu ztratili záklopku a neznají hranici, kde začíná opravdu ošklivý hejt. Byla bych moc ráda, kdyby se to zlepšilo a lidi k sobě byli hodnější. Asi to není tak drastické, jak to popisuju, ale spíš to říkám, abych upozornila mladé lidi, kteří také hejtují, že nevědí, co se děje za kamerou a jak mohou člověku na druhé straně ublížit.
Děkuji za vskutku důležité poselství. Druhá aktivita, k níž ses v poměrně mladém věku dostala, je modeling. Jaká byla tvá cesta k samotnému focení? Byla tvá zkušenost jen pozitivní, nebo ses setkala i s temnou stranou módního průmyslu?
Nemůžu říct, že jsem profesionální modelka. Může to klamat, protože mě zastřešuje modelingová agentura. Před sítěmi, když mi bylo 12 let a potýkala jsem se s tou anorexií, jsem chtěla být ambiciózní a začít něco ještě dělat. Tak jsem obepsala asi 30 modelingových agentur, protože když jsem na to byla ,,dostatečně hubená”, chtěla jsem to zkusit. Až na 1 agenturu, která se mi ozvala o rok později a jsem pod ní doteď, mě žádná nechtěla vzít. Dřív jsem něco i fotila a byla součástí českých přehlídek, ale jenom tak rekreačně, protože jsem malá. Rozhodně se nemůžu titulovat žádnou modelkou, na to jsou jiné slečny v naší agentuře. Ta mě má a vždycky měla vedenou jako svůj ,,talent”.
Co se týče rekreačního modelingu a focení v Česku, vždy jsem měla zkušenost velice pozitivní. Povzbudila bych tak slečny, které nemají tu výšku na to být modelkami, že když se člověk stane influencerem, součástí té práce je hodně focení a natáčení. Zvou si vás různé značky, se kterými spolupracujete, abyste fotily třeba nějaké kampaně. Takže pokud vás baví se fotit, ale nemáte na to výšku, tak si myslím, že působení na sociálních sítích je skvělým způsobem, jak se k focení oslím můstkem dostat.
Jak jsme se na začátku bavily o té mentální anorexii, napadá mě, jestli tě (i v rámci toho ,,amatérského” focení) modelingové prostředí hodně soustředěné na hmotnost a tělesné proporce psychicky nerozrušovalo.
Ze začátku, když jsem se třeba ve 13 na nějaké studentské přehlídce setkala se slečnami, které byly vyšší a hubenější, tak musím říct, že to pro mě v některých chvílích trochu stresující bylo. Ale vzhledem k tomu, že jsem se z té nemoci ,,vykopala”, jsem se s tím vždycky nějak vypořádala. Od asi 15 let mi nic takového nepříjemné nepřijde. Všem slečnám všechno přeju a je pro mě nejvíc důležité být spokojená sama se sebou a se svou prací.
Na úplném startu našeho povídání ses zmiňovala o školních projektech. Studuješ na docela náročném gymnáziu, vyučování míváš až do 18 hodin a pak následuje domácí příprava. Jak to zvládáš skloubit s tvorbou na sociální sítě, která zabírá možná více času než práce na plný úvazek?
Když jsem byla mladší, byla jsem obzvlášť velký ,,hrotič” školy, pedant, šprt a perfekcionista. Když přišly na scénu sociální sítě a bylo to už náročnější, rodiče začali říkat, že když tady mám tu školu a nějaké podnikání, budu muset upustit buď na jedné, nebo na druhé straně. Nechali mě se celkem volně rozhodnout, čemu dám přednost a kam mě srdce zavede. Přineslo to samozřejmě i nějaké oběti, ale i proto, že pořád hodně bojuji s tím perfekcionismem, mě jedničky neopustily a pořád se hodně věnuji učení. Možná to někdy až přeháním, ale našla jsem si nějaký dejme tomu ,,school-work balance”, kde ty sítě jsou malinko nad školou. Škola mi už od prváku velmi vyšla vstříc a jsem na individuálním vzdělávacím plánu, který využívám tak, že když musím jít na akci důležitou z toho pracovního hlediska, nejsem na vyučování a dostanu nějakou náhradní práci. Třeba po tom zmíněném zájezdu do Švýcarska přišla konzultace s učiteli. Jsem vděčná, že mi škola toto nabízí. Hodně na svých profilech apeluji, ať se studenti nepředřou a ať využijí svůj potenciál, najdou si čas na svoje koníčky.
Sociální sítě jsou moje práce i koníček, já tím víceméně odpočívám. Myslím, že co mě baví, to mě nemůže vyčerpávat. Vyjdu ze školy a hned sednu za počítač a vymýšlím další obsah či grafiku. Určitě to se školou přeháním míň než dřív a snažím se o ideální balanc.
Tvá škola je určena pro nadané studenty a nabízí širokou škálu zajímavých projektů a nadstandardních možností oproti běžným gymnáziím. Poděl se, prosím, o některé z nich.
Na svou školu si nemohu stěžovat a nikdy bych si to nedovolila. Už první den, kdy jsem tam vkročila, mě hrozně bavila a baví mě i teď ve třeťáku. Naše škola v hodně ohledech funguje trochu jinak než ostatní. Hned od primy nás vedla k individualitě. Naučila jsem se samostatně pracovat s časem. Bylo to o tom, že si čas rozvrhneme sami, zadání zpracujeme, jak chceme, ale musíme projekt odevzdat včas; pak si ho společně vyhodnotíme. Letos píšu ročníkovou práci na téma algoritmu instagramu, takže nám ve škole poskytují návod, jak na vysokých školách psát odbornější práce, a navíc to šlo i takto propojit s mou tvorbou. Velký kus mě je rád za možnost toho individuálního plánu, který si člověk nemusí vybojovat, ale obhájit. Vážím si toho, že na škole máme skvělou paní psycholožku, což jinde také nebývá, nebo se žáci bojí za školním psychologem zajít. Naše paní psycholožka pomáhá právě i studentům s individuálními plány. Ve vyšších ročnících máme možnost kariérního poradenství. Minulý rok nám v rámci tohoto workshopu náš absolvent, který teď studuje v Cambridge, přišel povědět, jaké to je studovat v zahraničí.
Plánuješ v budoucnu tvorbu expandovat i na jiné platformy či své zkušenosti sdílet i nějakou offline cestou?
Určitě, je to něco, co plánuju hodně dlouho. Příští rok ovšem budu maturovat a skoro všechen můj čas bude věnován škole. Mám nějaké dlouhodobé projekty, na kterých se pracuje, ale nevím, jestli jsou v horizontu jednoho roku, nebo dvou. Dlouhodobě plánuji se vrátit na youtube, který jsem na nějakou dobu opustila kvůli tomu, že jsem se začala soustředit na formát Reels a na tiktok. Jenže na youtube i krátká videa zaberou až 7 hodin střihu, takže si teď sháním nějakou výpomoc.
Jak tady celou dobu mluvím o psaní a deníčku, tak se moji diváci určitě můžou těšit na nějakou knihu, která nevím, jestli vyjde před maturitou, nebo až rok po ní. Takže určitě bych to všechno chtěla dát i do fyzické formy.
Na svých 18 let věku jsi to v osobním i profesním životě dotáhla obdivuhodně daleko. Máš nějaké rady a tipy pro mladší čtenáře, kteří by s tvorbou na sociální sítě chtěli začít?
Myslím si, že je důležité se nebát zkoušet nové věci, být zvědavý a jít si za tím, co vás baví. Není potřeba mít všechno dokonale promyšlené hned od začátku – důležité je začít a postupně se učit. Pokud něco opravdu chcete, najdete si cestu, jak toho dosáhnout. Každý krok vpřed, i ten nejmenší, vás posune blíž k cíli. A hlavně se nenechte odradit, pokud něco hned nevyjde podle plánu. Když si člověk něco umane a koná, je jen otázkou času, kdy se to zlomí a přejde do vysněné podoby. Až teď po 5 letech vidím to, co malá Denča chtěla v prvním deníčku. Každá zkušenost vás posílí a pomůže vám růst. Ještě bych poradila nečekat pořád, než budete mít kameru a správné učebnice, nečekat na věk… Nikdy nebudou všechny semafory zelené, vždycky bude nějaký červený. I kdyby člověk měl jen jeden zelený semafor, ať do toho jde, zbytek se vyřeší cestou. Je hrozně důležité konat a pořád se do toho nějak dokopávat.
Takže se nebojte, tvořte s radostí a věřte si!