Je velkým uměním pracovat se složitými slovy nebo básnickými prostředky, když skrýt se má obecný smysl našich vět. Ovšem speciální místo mezi těmito nelze bezesporu upřít oxymóronům, které umně spojují protikladné významy v jednom harmonickém splynutí. Z našich dní ve školních lavicích určitě můžeme znát svítání na západě nebo ohlušující ticho, nyní však máme tu čest se setkat s konzervující revolucí, jež, zdá se, vyplývá z idealistického, avšak marného a neplodného snažení středoškoláků. Troufá-li si však někdo pošlapávat idealismus a angažovanost mladých, nesmíme si odpustit poznámku – není neplodné už jenom to, že v zájmu změny kritizujeme ty, kteří se snaží něco změnit?
Součástí pozměňovacího návrhu školského zákona, jenž nyní míří do třetího čtení v Poslanecké sněmovně, je snížení potřebného věku pro zapojení do chodu školských rad, což jsou školní instituce s poměrně širokými kompetencemi. V kontextu recentní školní legislativy mohou být do těchto rad voleni výlučně zletilí studenti, tedy pouze hrstka ze žáků školy, na jejíž chod má školská rada v určitých případech větší, v jiných případech menší vliv. Toto rozšíření práv a participačních možností studentů je výsledkem více než ročního úsilí mnoha angažovaných lidí nejen středoškolského věku, tedy produktem společných rokování a debat kolem kulatých i hranatých stolů, stejně jako aktivity mnoha politických miniatur, kupříkladu České středoškolské unie, jakožto i míst, kde se politika, uznáme-li, pouze zkouší.
Současně se však nemusíme přít, že se bezesporu nejedná o revoluci, oděnou v její rudé slávě, ani o zásadní změnu poměrů. Možnost zvolit si své žákovské představitele do školních rad nejspíše nenabídne rapidní, revoluční posun k demokratičtějšímu a otevřenějšímu školství. Avšak třeba změna představuje posun postupný, tempem pomalejším, evolučním, může se jednat o krok, malý krůček správným směrem. A takové krůčky nebývají vidět, asi jich ani v momentální době nepřichází dost – není jich možná nikdy dost – ale nemělo by se na ně zapomínat.
Účelem tohoto textu není bezhlavě brojit proti samoúčelné kritice článku, na který reaguje, ani nalézat nové absurdní argumenty vyvracející postoje odkazovaného článku, které mohou být vnitřně těhotné buď parodií, nebo hořkou pachutí cynismu. Vždyť i já sám bezesporu vidím problém v angažované neangažovanosti ve smyslu „God’s coming, pretend to be working!“ neboli „Politician’s coming, pretend to be involved!“. Avšak když se generalizuje a hází do jednoho pytle, nemůžeme zanevřít nad snažením a idealismem mládí. Protože k čemu bychom jinak došli? K realismu, pragmatismu, či dokonce pesimismu?
Přeci simulace pochází od slova simulovat, a to, že s doznívající kocovinou pokřtíme společné zážitky schválením zákonů Mumulandu, nic neubírá zásadnosti zkušenostem, které simulovaným zasedáním můžeme nasbírat. Nabízí se současně otázka, kde sbírali zkušenosti naši dnešní političtí představitelé? V lepším případě v turbulentních devadesátkách, v případě horším ještě za minulého režimu. To nás může vést ještě hlouběji do králičí nory tím, že nás napadne, že možná by se situace vyvíjela jinak, kdyby byli přicházeli lidé do Parlamentu ostřílení ze zasedání Pražského studentského summitu. Avšak přeci jenom – kdo ví, zdali se zbytkáč a kocovina na modelovém zasedání amerického kongresu nepodobá, s patřičnou mírou nadsázky, tomu ve vzduchu při ranní rozcvičce v Poslanecké sněmovně…
A leží-li nám stále v hlavě osud studentských spolků a unií, holt, vkus na padnoucí oblek a správný výběr kravaty může přijít až časem či s vystudováním filozofické nebo právnické fakulty. Současně se nedá říci, že by politikové zrovna stáli v řadě s otázkou, co mladé zrovna trápí. Na druhou stranu nemůže nikomu uškodit sem tam o něčem jednat, něco schvalovat, měnit nebo upravovat, čas od času poslat pár mailů, napsat pár stanov, zvolit pár předsednictev a možná přispět krůčkem, malým krokem, k posunu správným směrem. A to ani není nutné přebírat strukturu od odborových hnutí po vzoru grenobelské doktríny francouzského svazu studentstva či plánovat demonstrace, byť na to máme právo. Ale roll-upy, ty musí být. A když už se to nepovede, tak si alespoň zaletět do Bruselu, ne?
Nesnažím se tedy prohlašovat, že by bylo vhodné opěvovat angažovanost pro samotnou podstatu angažovanosti, avšak, kdo dovolí si šlapat po naivitě a idealismu mládí, bude mu také muset čelit. Je přeci jasné, že leckteří idealisté by zvládli zničit svět, jen aby ho snáze zachránili, ale jak nám říká Carl Gustav Jung, žádná závislost není dobrá, ať už je to alkohol, idealismus nebo kritizování.
Tento text reaguje na článek Středoškolská simulakra a další fetiše vydaný na Studentských listech 17. března 2025 v rámci série Intervence připravované ve spolupráci se spolkem Praxis.
„Troufá-li si však někdo pošlapávat idealismus a angažovanost mladých, nesmíme si odpustit poznámku – není neplodné už jenom to, že v zájmu změny kritizujeme ty, kteří se snaží něco změnit?“ Prečo nie? Snáď nie sme spokojní s tým, že sa niekomu niečo vôbec chce robiť, ja dúfam, že chceme všetci dobré a zmysluplné zmeny, ba dokonca zmeny skutočné nie len tak „na oko“ alebo „aby sa nepovedalo“.
V poslednom paragrafe na toto Petr presne odkazuje: „Adorno dovedně kritizuje vulgární idealismus, který si zmíněnou angažovanou neangažovanost náramně pochvaluje. To si tak vždycky praští pěstí do stolu se slovy: „Ksakru, aspoň, že ty mladý v něco věřej.” Jenže ono občas nestačí v něco věřit. Občas je potřeba věřit ve velice konkrétní věc.“