Umění se odjakživa vyvíjelo ruku v ruce s tím, jak se měnil svět kolem nás. Tak, jako renesance reagovala na humanismus, romantismus se odpoutával od epochy revolucí či impresionismus přesouval malbu z ateliérů do plenéru, i dnešní doba s sebou přináší vlastní uměleckou revoluci – digitální umění.
Posouvání hranic
Pro mnohé šokující, pro jiné zase propracované a fascinující; chválené a kritizované. Jedno je však jisté – mění pravidla hry. Vliv technologií, elektroniky a online prostředí zásadně změnil nejen formu, ale i samotnou podstatu umělecké tvorby, a jedinou limitací je tak pro umělce často jen jejich vlastní představivost.
Digitální umění je dnes samostatný obor – má vlastní galerie, sběratele, kurátory a především umělce.
Na jeho sílu sází i galerie Rudolfinum. Její výstava Poetics of Encryption (překl. Poetika kódování) zkoumá blízký vztah člověka s digitálními nástroji. Poukazuje na záludnosti při používání AI a vyjadřuje skepsi o principech jejího fungování, o kterých nemáme často ani ponětí.
Centrum architektury a městského plánování (CAMP) v Praze směřuje podobnou cestou. Expozice Praha zítra? Propojené město ukazuje pomocí velké interaktivní obrazovky budoucnost pražské kolejové dopravy.
Zatímco „klasické“ umění stavělo diváka do role pasivního pozorovatele, s digitální formou se může stát i jeho součástí. Výstava Enter the Room (překl. Vstupte do místnosti) v domě U Kamenného zvonu tento princip posouvá ještě dál. Návštěvník je zde nejen divákem, ale i aktivním hráčem, který ovlivňuje výsledek, směr i význam samotného díla. Umění se tak mění v otevřený proces, v němž se každý krok může stát tvůrčím aktem.
Štětce a kódy
Velikáni jako Vincent van Gogh, Claude Monet, Pablo Picasso, Salvador Dalí, Vasilij Kandinskij a mnoho dalších umělců vytvořili pomocí nových technik, materiálů a zobrazovaných předmětů mistrovská díla nevyčíslitelné hodnoty, která dnes visí na čestných místech galerií po celém světě. Nerealistická zobrazení se setkávala s kritikou oficiálních akademických salonů, než byla nakonec společností přijata, a připravila tak půdu pro současné contemporary art. Ani takové rebely by ale asi nikdy nenapadlo, že k tvorbě obrazů jednou nebude zapotřebí ani plátna, papíru nebo štětce.
Takové postupné redefinování hranic však vyvolává otázky. Lze obrazy, které jsou dílem umělé inteligence či výsledkem počítačového programu, ještě považovat za umění? A kam do toho zapadá hraní her v galeriích? Jsou tedy inženýři, matematici nebo programátoři umělci? Podobné úvahy společnost rozdělují do dvou skupin. Snažit se však jejich pohledy spojit či obhajovat ten nebo onen názor, se zdá být nejen nereálné, ale dokonce i zbytečné. Neexistovaly snad v tomto ohledu už dříve společenské neshody? Důležité je, zda v nás taková digitální plocha dokáže vyvolat skutečnou emoci.