Být studentem žurnalistiky má své plusy i mínusy. Jednou z výhod je určitě to, že se člověk občas dostane na akce, kam obyčejný smrtelník nemá přístup. Například na filmové premiéry. A přesně na jednu takovou jsem vyrazila – animák, březen, Smíchov. Slušně oblečená, v podpatcích, připravená na seriózní novinářské prostředí.
Před kinem ale žádní novináři. Jen děti. Hodně dětí. Rychle jsem pochopila, že tohle nebude premiéra pro média, ale spíš akce pro všechny mateřské školky v Praze. Dostanu lístek do tomboly, ale dárkovou taštičku už ne. Prý jsem na ni moc stará. Nemít na sobě podpatky a make-up, určitě by mi ji dali…
V sále sedím vpředu, kolem proudí děti a rodiče (hlavně tatínkové). Všichni řeší zásadní otázky: „Kdo s kým a kde sedí?“ a „Máme dost popcornu?“. Vedle mě se usazuje tatínek s malou holčičkou, oba se hrabeme ve svých taškách – já hledám propisku, on chce evidentně zjistit, co jeho dcera dostala a zda tam není něco i pro něj. Za mnou jiný tatínek s nadšením hlásí: „Jéé, Amálko, dostalas Mateřídoušku!“. Amálka vypadá, že by radši něco jiného. ,,Hele, je tu i čokoláda,‘‘ pokračuje vesele tatínek. Myslím, že je dost jasné, kdo má z dárků větší radost, a Amálka to není.
Na promítacím plátně je několik kuřat – aspoň doufám, že jsou to kuřata. Děti se okamžitě pustí do debaty, kdo je které, a já se přistihnu, že taky přemýšlím, jestli jsem spíš to růžové s culíčky, nebo žluté s chocholkou. Dneska to ale vidím na chocholku. Do sálu vejde moderátor a začne si s dětmi povídat. Ty se hlásí a bez ostychu odpovídají. Já si uvědomím, že kdyby položil otázku mně, budu se stydět mnohem víc než ony.
Pak přijde na řadu tombola. Moderátor si z publika vytáhne Láďu. Láďa je tak desetiletý kluk s brýlemi a energií na rozdávání. Myslím, že kdyby mi z ní dal alespoň deset procent, měla bych tak na tři zkouškové období vystaráno a rozhodně bych ušetřila za kafe. Láďa tahá čísla, omalovánky vyhrávají zásadně jen rodiče a já si říkám, že tenhle den je vlastně hrozně fajn. Když se moderátor Ládi zeptá, jestli se těší na film, Láďa bez mrknutí oka odpoví: „Nevím. Ještě jsem ho neviděl.“.
A to je vlastně ten nejlepší přístup. Neočekávat, nehodnotit předem a prostě se nechat překvapit. Pak třeba stejně jako já skončíte mezi dětmi. Třeba i v podpatcích.