Tento text původně vyšel v kulturním čtrnáctidenníku Ádvojka pod názvem Zpráva ze společnosti výsměchu, a to v rámci literární přílohy Deset manifestů. Pro rubriku Intervence byl pozměněn a hyperlinkován.
Bohatství společnosti, v níž vládne česká hospoda, se jeví jako ohromný soubor výsměchu. Ten se ukázal být účinnou překážkou inovativním tendencím lidské praxe, jakousi antikritickou kritikou, jejímž cílem je křičet na mraky a jejíž metoda spočívá ve spřádání nahodilých asociací. Uměleckou experimentaci, které výsměch překáží, přitom považujeme za nepostradatelnou producentku nových životaschopných tendencí způsobilých potlačovat utrpení na všech frontách lidského života. Pakliže některé filosofické směry a umělecké slohy v Česku nenachází živnou půdu, protože jsou soustavně diskvalifikovány výsměchem, musí se výsměch stát východiskem našeho zkoumání.
Filosof Petr Rezek ukázal, proč v naší reálii tento fenomén zabránil recepci pop-artu. Ten u nás nebyl možný, protože u nás není možný údiv. „Češi si ze sebe nejprve sami vystřelí, aby to nemohl udělat někdo jiný. Úsměšek, hluboce zakořeněný, jako by byl u nás překážkou oné fascinaci, otevření se.” Právě pop-art dokázal ozvláštnit všední život tak, že nás od něj odcizil. Tematizoval věci zdánlivě banální, vytrhával je z jejich kontextů a propůjčoval jim vážnost své formy. Rozklíčoval tak za každým běžným objektem síť poukazů skrytou každodenností.
Obzvláště užitečným prvkem této disciplíny, který je nenáviděn téměř se stejnou vášní jako ti, kdo se jím zabývají, je kýč. Jelikož jde o jev neadekvátní a nevěcný, vyrušuje nás svým nedokonalým poukazováním, a nutí nás tak přemýšlet o síti poukazů jako takové. Proto je jím také úsměvně pohrdáno coby něčím nízkým a hanebným. Rezek zavádí pojem hospoda pro způsob kulturní produkce, jehož základní jevovou formou je právě tento úsměšek. Jak totiž tematizovat reklamu, která se má za natolik rafinovanou, že se sama zesměšní? Jak kritizovat něco, co se nebere vážně? Je-li na počátku vší filosofie údiv, musela ho česká hospoda nejdříve odesmát, aby tak odstranila filosofa. Jak bude záhy zřejmé, k tomuto údivu se míníme navrátit.
Myšlení je nadbytečné
To, co platí pro pop-art, platí všeobecně. Úsměšek diskvalifikuje každý žánr lidské praxe, dle nějž je poznání uměleckých i politických skutečností nesamozřejmé, prostředkované a je ho třeba dosáhnout jakousi (dialektickou) oklikou. Hospoda tak pro všechen svůj domnělý nadhled nedokáže než posluhovat konvenci. Coby završené pseudokonrétno musí jev ztotožnit s podstatou, zdání každodennosti s „věčnými” pravdami. Musí zapřít protiklady, které jsou skutečnosti vlastní. Ve své textové tvorbě k tomuto účelu hospoda uvádí do pohybu široký soubor parafašistických novotvarů, a činí tak se vší silou floskule normalizačního seriálu. Výsledkem její soustavné snahy je prostá skutečnost, že intelektuál v české společnosti zaujímá výsadní místo – v závěsu snad jen za památkářem a papežem – té nejopovrhovanější bytosti vůbec.
Hospodské texty jsou natolik zaneprázdněné jeho vysmíváním, až zcela zapomínají, že nestačí pouze vyjmout úryvek nějaké jeho stati a ten považovat za natolik zjevně opovrženíhodný, že už ho stačí jen ponížit na sto způsobů. Výsměch zde zavládá do té míry, že texty rezignují na jakoukoliv myšlenkovou operaci. Proč by se také namáhaly, když pro ně věci jednoduše jsou takové, jaké se zdají. Každá nepřímost je jim jen podezřelou složitostí, myšlení je nadbytečné.
Kolik děl a hnutí k nám nikdy neproniklo kvůli nehostinnosti takových českých zjednodušitelů? Staré tendence bychom jmenovali dlouho. Patří mezi ně i hororový žánr ve filmu a situacionismus ve filosofii. Ze soudobých směrů pak můžeme zmínit žánr New Weird v literatuře a sloh Vaporwave v digitálním umění. Tatáž uzavřenost také brání vzniku českého videoesejisty coby nové podoby veřejného intelektuála. Ztráty jsou nezměrné.
Společnost výsměchu však neodsuzujeme jen pro škodu, které se dopustila. Její dosavadní působení nám hlavně nepřijde zajímavé. Hospodskou oplzlost považujeme – spíše než cokoliv jiného – za únavnou. Opisuje totiž stále to samé schéma ironického odstupu, který musí tu zbořit, tu hned zase vystavět. To vše, aby nám tak fejetonista z kotelny mohl sdělit, jak moc je rafinovaný; to vše, aby jízlivý šikanér mohl ukázat, jaký má náskok nade všemi těmi, co se berou moc vážně.
Pro své nevěcné odmítnutí kýče se vysměvači sami stávají kýčaři. To také představovalo kámen úrazu tendence, která byla nejblíže onomu potřebnému návratu k fascinaci. Jde o projekt československé Recesse. Ačkoliv recessisté bojovali „vtipem proti konvenčnosti jazyka“, nikdy svá díla nebrali vážně a nikdy nevěřili, že svou hravostí skutečně pronikají k novému poznání. Celý jejich projekt byl postaven na vyjevování toho, že si je šprýmař vědom svého vtipu. Ať už byli fascinováni čímkoli, vždy museli nakonec prolomit veškerou čtenářovu pochybnost a vysvětlit, že jsou rafinovaní a neberou se vážně. Provolávali: „Vítejte v recessi!” a stávali se tak nepřáteli prostředkování. Pohrdali sice konvencemi, ale spolu s nimi i všemi teoriemi, které tyto konvence systematicky kritizovaly. A to je v systému pohrdlivé společnosti snad vůbec to nejkonvenčnější, co mohli dělat. „S manifesty nám vlezte na záda,” prohlásili v úvodu svého almanachu s odůvodněním, že každý manifest je jen procesí za déšť. Domníváme se, že tím údiv naopak zabili. Jako mnohé další, i tato tendence pohořela na autocenzurní úzkosti a potřebě být vychytralým: Jen ať si nikdo nemyslí, že se bereme moc vážně.
Co s výsměchem?
Jak tedy odčinit ztráty, ke kterým došlo napříč obory lidské praxe tím, že z nich byla vysmáta experimentace s banálnem? Zdá se nám, že řešením být jakýsi nový pop-art uzpůsobený podmínkám pozdního (spektakulárního) kapitalismu; takový, který bude s to rozžhavit českou hospodu vzteky až do běla. A tak ve všech oblastech tvorby, od eseje po fotografii, od hudby po videohru, chceme zasáhnout úzké rozhraní mezi seriózní analýzou a shitpostingem. Uvědomujeme si totiž, že kvalitní kritika, tak jako i kvalitní satira, se nesmí bát toho, že bude vysmívána. Píšeme proto prosti obav z možné diskvalifikace výsměchem eseje o filosofii tramvajářů, o monomýtu Hannah Montany, o punku a polovodičích…
Věříme, že těžištěm naší tvorby musí být témata, která se zdají být těmi nejbanálnějšími a nejnevhodnějšími pro jakékoliv zkoumání. Věříme, že kýč je konstitutivním prvkem, vůči němuž můžeme teprve vymezit adekvátní umělecké výrazy a že každá satira dokáže vypovídat hodnotné informace o světě kolem nás. Věříme, že pohrdlivý výsměch je jen záminkou, proč se nenamáhat o věcech přemýšlet, a tak se nevysmíváme myšlení, ale přemýšlíme o výsměchu.
Frankfurtská škola světu ukázala, jak fašizující tendence souvisí s výsměchem společenské teorie a umělecké praxe. My texty jejích myslitelů čteme v době, v níž se politika i umění odehrávají na sociálních sítích pomocí memů a absurdního humoru. Otevřela se zkrátka nová bojiště. Jestliže někteří vysmívají kýč, my ukazujeme, že pohrdání kýčem se v posledku stalo jeho vlastním prvkem, a tak se kýčem raději necháváme fascinovat. Jestliže někteří zesměšňují teorii, my teoretizujeme smích.
Je třeba předpokládat, že to, o čem něco vypovídáme a co tematizujeme, je vždy daleko rafinovanější, než se může na první pohled zdát. A tak bereme vážně satiru, zkoumáme recesi a povyšujeme kýč. Kolaudujeme perníkové chaloupky, a to podle té nejpřísnější možné projektové dokumentace. Jsme odhodláni vzít si údiv zpátky.
Rubrika Intervence je čtrnáctideník, který vznikl ve spolupráci mezi Studentskými listy a filosofickým spolkem Praxis. Externí spolupracovník redakce a student Ústavu filosofie a religionistiky Petr Franc se v něm věnuje kulturním a politickým tématům, ale také kritice nevěcných kritik. Název nese po stejnojmenném žánru politické agitace.