V České republice evidujeme přes 12 000 znásilnění ročně, ale většina případů zůstává nenahlášena a bez spravedlivého potrestání. Pachatelé často odcházejí od soudu pouze s podmínkou, zatímco oběti se potýkají s traumatem, nedůvěrou i systémovým selháním. Český právní systém čelí kritice kvůli mírným trestům a opakovaně selhává v ochraně obětí. Případ známý jako „Anička“ znovu otevřel veřejnou debatu o spravedlnosti, trestech a důvěře ve stát.
Oběti čelí nedůvěře, pachatelé mírným trestům
Když oběť i přes všechny překážky, které na ni klade společnost i niterní strach, nahlásí čin policii, ne vždy se jí bohužel dostane potřebného bezpečí a důvěry. A to často kvůli předpokladu, že jde o křivé obvinění. Nepochybně existují příklady, kdy jsou tato obvinění podána neprávem, jde však pouze o malý zlomek ze všech vyšetřovaných případů. „Velmi často, ale velmi často je oznámení ženy o nějakém sexuálním násilí smyšlené, ale velmi často,“ řekl policejní prezident Radek Vondráček, přičemž sám uvedl pouze dva takové případy ze své dlouholeté praxe, čímž své odvážné prohlášení sám vyvrátil.
Narativ, že si ženy znásilnění vymýšlí, aby určitému muži poškodily pověst či aby vysvětlily svůj pozdní příchod domů manželovi, vznikl s cílem znevěrohodnit ženy v této situaci. I když do vynesení rozsudku platí princip presumpce neviny, pro řádné vyšetření a případné udělení adekvátního trestu je třeba důvěřovat a naslouchat obětem sexuálního násilí.
Udělení trestu je pak na příslušném soudu, čeští soudci často výrazně přihlížejí k trestní minulosti pachatele. Pokud jde o jejich první trest, soud k závažnosti jejich činu přihlíží mírněji. Částečně kvůli tomu, je téměř polovina pachatelů potrestána pouze podmíněným trestem.
Případ „Anička“: podmínka za roky sexuálního násilí
To se stalo například v medializovaném případu, kterému se přezdívá „Anička“. Dospívající dívku několik let pravidelně nutil ke styku její otčím, natáčel si ji a vyhrožoval jí zveřejněním těchto videí. Odešel od odvolacího soudu v Brně se zmírněným trestem, místo tří let vězení dostal pouze podmínku. „Zohlednili jsme i to, že podle znalce nemělo jednání na nezletilou naštěstí zásadní negativní dopad a je velká pravděpodobnost, že její obtíže úplně zmizí,“ vysvětlovala soudkyně zpravodajka Mária Petrovková. Dnes už dospělá žena, která vystupuje pod pseudonymem Anička, se však po rozsudku pokusila o sebevraždu a má kvůli otčímovi dodnes velké psychické problémy.
Novela trestního zákona, která je platná od začátku letošního roku, jasně posiluje právo oběti na to „být slyšena“. Požaduje tak klást důraz na její vyjádření o následcích činu. Odvolací soud ale raději přihlížel například ke špatné finanční situaci pachatele a jeho rodiny. Zohledňovat tento faktor je však i dle mnoha odborníků nesmyslné a považují ho za plivnutí do obličeje obětem.
Obhájce oběti se obrátil i na Ústavní soud. Ten případ přezkoumal, uznal jisté pochybení soudu, ale rozsudek nezrušil. Jen doporučil soudcům, aby v podobných případech důsledně vysvětlovali své rozsudky. Jde o přístup, který oběti i celé společnosti dává najevo, že adekvátním trestem za stovky znásilnění nezletilého, je podmínka. Zároveň je nebezpečný pro dlouhodobou buducnost soudnictví, jelikož soudy nižší instance se typicky řídí rozhodnutím Ústavního soudu.
Dětský certifikát
Po zveřejnění rozhodnutí Ústavního soudu se v Praze na Malostranském náměstí konal protest „Kolikrát to ještě projde?“. Účastnily se ho stovky lidí. Kritice čelily nízké tresty za znásilnění, zejména pak udílení podmínek. Vystoupila zde i poslankyně Klára Kocmanová (Piráti), která hovořila o „dětském certifikátu“.
Pachatelé určitých závažných trestných činů by měli mít v certifikátu uveden záznam. Instituce pracující s dětmi, jako školy, pořadatelé táborů či zájmových aktivit, by při přijímání nového zaměstnance měly mít právo požádat o tento údaj. Pravděpodobně by jim bylo řečenou pouze to, zda v listině zápis je, nikoliv za jaký konkrétní trestný čin. Cílem je zabránit pachatelům např. vraždy, těžkého ublížení na zdraví, znásilnění či týrání pracovat s dětmi.
Proti návrhu vystupuje poslanec Marek Benda (ODS). Dle jeho slov jde o doživotní cejchování trestaných a požaduje vyškrtnout určité činy, jako ublížení na zdraví. Předmětem debaty je, zda mají mít lidé omezenou možnost práce s dětmi po spáchání násilného činu, i když ho neprovedli právě na dítěti. Skupina poslanců v čele s Bendou chce taktéž změnit časový úsek, na který bude zápis proveden. Aktuálně se počítá se 100 lety, jde-li o čin s trestem vyšším než pět let vězení. Několik poslanců skrze pozměňovací návrh bojují pouze za 30 let. Benda v tomto stavu dětský certifikát, na kterém se překvapivě shodují jak vládní, tak opoziční strany považuje za čistě populistický výkřik. Obchází teď všemožná média a obhajuje svůj přístup, za který si vysloužil i nálepku „obránce pedofilů“.
Blažek hájí mírné tresty
Pár minut protestu na Malostranském náměstí z dálky přihlížel i ministr spravedlnosti Pavel Blažek. Ten podporuje zachování podmíněných trestů, zejména pokud jde o prvotrestané. Podmíněný trest za úmyslný čin proti lidské důstojnosti, který obětem způsobí trauma a celoživotní psychické i fyzické problémy je naprosto nepřiměřený. Nestačí doufat, že se pachatel polepší. Ministr si tak vyslechl kritiku cílenou jak na Sněmovnu, tak i na jeho osobu, s požadavky provést zásadní systémové změny.
Kdo nese vinu?
Demonstrující dav skandoval slogan „patriarchát do koše“, který poukázal na hluboce zakořeněné hodnoty formující společenský pohled na sexuální násilí – koho považujeme za viníka a komu jsme ochotni uvěřit. Ačkoli se jako společnost postupně posouváme, část veřejnosti v sobě nese tendenci nebrat obvinění vznesené ženou dostatečně vážně. Trestné chování muže často ospravedlňujeme a hledáme chybu v ženských obětech.
Ženy často viníme z toho, že ke znásilnění muže „vyprovokovaly“ svým vzhledem nebo vyzývavým oblečením – jako by bylo normální, že někdo není schopen zvládnout svoje sexuální touhy. Chyba je jednoznačně na straně pachatele, který mnohdy potřebuje odbornou psychologickou pomoc.
Soud ale často udělí pouze podmínku a odborné pomoci se pachateli nedostane. Justice doufá, že šlo o ojedinělé vybočení ze slušného života a že se pachatel napraví. Zatímco oběti si následky nesou i celý život, mnozí pachatelé u jednoho „vybočení“ neskončí. Pokud tak rozhodování a důvěra našich soudů bude podmíněna genderovými předsudky, bude bagatelizace sexuálního násilí bohužel i nadále pokládaná za spravedlnost.