Možnost začít řídit už v 17 letech je pro mnohé skvělou příležitostí. Jenže mezi snem a tím plastovým průkazem, který máš konečně v peněžence, vede někdy dlouhá a dost klikatá cesta. Ptala jsem se svých spolužáků, jak velká může být taková autoškola jízda. Odpovědi byly různorodé, někdy úsměvné, jindy dost ostré. Ale jedno měly společné: autoškola není jen o tom naučit se jezdit. Je to zkouška trpělivosti a nervů.
Stres, nervy a panika: jak (ne)ztratit klid
První jízdy, první parkování, první rozjezd do kopce. A samozřejmě ten pocit, že každá chyba znamená pád do propasti neúspěchu. Stres v odpovědích studentů bodoval. „Zkoušky? Asi jeden z největších stresů, co jsem kdy měla,“ napsala mi spolužačka. A podobně to vnímalo víc lidí. „Průběh autoškoly byl v klidu, ale zkoušky naprosto traumatizující,“ přiznala další.
Jeden student to popsal trochu jinak: „Stres jsem cítil během prvních hodin a pak u zkoušek. Ale jakmile jsem sedl do auta, stres opadl.“
Pak je tu ale druhá strana mince – lidé, kteří si to dokázali užít. „Z řízení jsem stres neměla a bavilo mě to. Stres přišel až tehdy, když jsem měla jít ke zkoušce – protože když to neudělám, vyjde to dost draho.“ Upřímné, pravdivé a výstižné. Řidičák dnes není levná záležitost, takže se není čemu divit. A je to jedna z dalších věcí, na kterou je třeba se podívat. Drtivá většina lidí, kteří dělají řidičák už v 17 letech, ho mají zaplacený od rodičů. Samozřejmě se není čemu divit, vzhledem k tomu, že studenti jsou školou časově vytížení a hodiny řízení nejsou zrovna levné, takže je většinou brigáda nepokryje. Rodiče se holt musí plácnout přes kapsu.
Škola vs autoškola
Když studuješ na střední, chodíš do kroužků, máš brigádu a ještě chceš mít řidičák, dostaneš se do fáze, kdy si přeješ, aby den měl víc než 24 hodin. Dělat autoškolu při škole je náročné nejen časově, ale hlavně fyzicky a psychicky a budete nuceni si srovnat priority (nebo se zkusit naklonovat).
„Autoškola je pro mě až druhořadá věc, je to břemeno navíc. Není příjemné si ráno za volantem opakovat čtvrtou fázi studené války,“ poznamenala trefně jedna studentka.
Záleží ale i na přístupu školy a učitelů. „Učitelka se na mě dívala skrz prsty, když jsem jednou chyběla na matice. Až můj pláč přispěl ke změně jejího přístupu.“ Smutné, ale bohužel reálné. Někdy nestačí omluvenka, chce to i trochu empatie. A tu každý učitel nemá.
Jiný říká: „Já do autoškoly nechodila během školy, promeškala jsem jen tři hodiny. Učitelé byli v pohodě.“ Tak to má být. Systém by měl umožňovat mladým lidem skloubit školu s praktickým životem, nikoli jim to ještě víc ztěžovat. Zkušenosti s instruktory byly různorodé: „První učitel byl trochu „hovado“, měl kecy typu: Když to jde mně, proč to nejde tobě? Druhá instruktorka byla zlatá a miluju ji.“ A to je další věc. Jeden člověk může ovlivnit celý tvůj vztah k řízení. Možná by měli instruktoři autoškol věnovat čas i trochu té pedagogické přípravy. Každý žák je jiný, někdo potřebuje motivaci, jiný klid. I ve škole vidíme v tomto směru v posledních letech jistý posun, tak proč ho nepřesměrovat i do autoškol?
(Ne)Příprava?
Všichni, kdo prošli autoškolou, vědí jedno, testy jsou o opakování, opakování a opakování.
„Autoškola 2025 je skvělá. Každý den jsem si zkoušela testy, asi dva týdny před zkouškou a to mi pomohlo nejvíc.“ Appky jsou dnes základní výbava studentů. Přesto se našli i ti, kteří na knížku nedají dopustit: „Stáhla jsem si appku, zaplatila asi 50 korun a koupila si i knížku, protože mám radši papírové učebnice.“
„Na testy jsem se učila doma pomalu půl roku dopředu. Doma jsem ty testy psala na 100 % a většinou pod 5 minut.“ Ale i když se někdo učil jen den předem, často to dopadlo dobře.
Rodiče: psychologové, nebo důvod jejich návštěvy?
Bez rodičů by to často vůbec nešlo. Nejen finančně, ale i morálně.
„Rodiče mě podporovali, brali mě řídit a uklidňovali mě, ať ty peníze neřeším. I když jsme tam dali už tak za 50 tisíc jenom za mě.“
Jiní rodiče byli spíš asistenti: „Navrhla jsem autoškolu, s mamkou jsme vyplnily přihlášku, vyzvedla mi papíry u doktora, protože jsem to po škole nestihla.“ A někdy byli i motorem: „Rodiče si přáli, abych si udělala autoškolu co nejdřív, ale to já taky, takže jsme byli za jedno.“
Ale i doma může být tlak: „Rodiče už hlavně chtějí, abych to měla za sebou. Mamka nesnáší našeho instruktora, protože už se to táhne sedm měsíců a zkoušky jsme zatím ani neviděly.“
Závěrečky, aneb nejdelších 45 minut života
Finální test. Závěrečné zkoušky, moment, kdy se rozhoduje. Většina studentů se shoduje, že je to extrémní stres. „Tohle byla asi nejhorší věc, co jsem kdy dělala, kromě přijímaček a pravděpodobně maturity.“ Jiná studentka přidává: „Jednou jsem se rozbrečela, když se mi víc věcí nepovedlo. Ale kámo, bylo to skvělý a klidně bych šla znova.“
Jeden student vzpomíná: „U závěrek bylo fajn, že jsem přišel a hned šel psát test, nemusel jsem čekat. Ale potom jsem čekal na jízdy. Nejhorších 45 minut v mém životě.“
Ne vždy ale záleží jen na studentech. Velkou roli hrají i instruktoři v autoškolách. Těm bych tímto chtěla vzkázat: buďte přísní, ale tolerantní. A hlavně, nekřičte na nás.
A teď vážně, dá se to zvládnout?
Chce to pevné nervy, trochu disciplíny, správný výběr autoškoly a podporu okolí. „Když máte dobrého instruktora, který na vás nekřičí a věří vám, je to úplně jiná zkušenost,“ zaznělo od studentů. Důležité je neztratit hlavu. Když to nezvládnete napoprvé, tak napodruhé ano. A pokud ani napodruhé ne, tak napotřetí určitě. Hlavně jezděte opatrně.