Bob Kuřík je politický a environmentální antropolog. Na Fakultě humanitních studií se zabývá tématy protestu, moci, ochrany „přírody“ či anarchistické antropologie. Je hlavním řešitelem projektu ResisTerra, v rámci kterého promýšlí na příkladech ze střední a východní Evropy vzpurnou politiku z „více než lidské perspektivy“. V rozhovoru rozebírá myšlenky knihy Úsvit všeho od Davida Graebera a Davida Wengrowa. Vysvětluje, proč je sociální evoluce nefunkční mýtus a jak sloužila jako nástroj kontroly. Popisuje schopnost lidí rozhodovat o svém historickém osudu a kritizuje faktory, které tomu dnes kladou překážky, jako jsou neoliberalismus nebo záměrné tříštění lidské imaginace a podpora apatie.
Série živá věda je o proměnách ve vědě, jakými proměnami si prošla vaše věda – antropologie?
Jeden z důvodů, proč původně vznikla, bylo, aby pomáhala koloniálním mocnostem vědět, komu všemu vládnou. Biologie „dostala do vínku“ živou přírodu, sociologie vztahy v moderních společnostech a antropologie savages, divochy. Toto období de iure skončilo s koncem kolonialismu v šedesátých letech minulého století, kdy se antropologie, podle mého, ocitla v existenciální krizi znejistění vlastního ospravedlnění.
Z krize se vyvedla sérií různých obratů, kterým se říká reflexivní obrat, kulturní kritika nebo studium vzhůru. Přestože mezi jinými začala hojně zkoumat i „naše“ společnosti, pořád si zachovává v jedné ze svých poloh důraz na zkoumání domorodých světů. V posledních dekádách tak například ve světě ochrany „přírody“ a krajiny poukazuje vedle mizení biodiverzity i na mizení diverzity v ochraně – tedy mizení různých pojetí udržitelnosti, socio-ekologických transformací, lokálních znalostí i vztahování se k planetě. Upozorňuje, že když takové místní světy vymírají, respektive jsou ničeny, tak se zužuje prostor, kudy se na svět můžeme dívat jinak, pomocí různorodých kosmopolitických alternativ.
Alternativní dějiny lidstva a mýtus sociální evoluce
Jednou z přelomových knih v oblasti antropologie, minimálně pro semiodbornou veřejnost, je Úsvit všeho od antropologa Davida Greabera a archeologa Davida Wengrowa. Jaká je podle vás její hlavní message?
Myslím, že to má několik rovin. David Graeber byl dlouhodobě rozkročený mezi akademií a aktivismem a komunikuje ve svých dílech do obou těchto sfér. V akademické sféře oživuje Úsvit všeho žánr velké syntetické teorie vývoje lidstva. Tento žánr antropologie opustila mimo jiné právě proto, že byla příliš chycená v pastech výkladu vývoje lidstva skrze sociální evoluci a princip jednotné, jednosměrné cesty evoluce od jednodušších forem ke složitějším. Princip skokového pokroku primárně skrze technologické inovace a způsoby obživy, který následují změny v politickém uspořádání a formě vlády – od tlup přes kmeny, náčelnictví až po stát, respektive globální instituce.
Graeber s Wengrowem tuto vizi rozbíjí pomocí archeologických a antropologických poznatků z novějších i starších výzkumů. A zároveň se snaží převyprávět ten příběh jinak a ukázat, že nejde ve společenských vědách jenom o nefunkční vědecký mýtus, ale i o politickou technologii, v tomto případě o nástroj nadvlády.
Jak se z konceptu sociální evoluce stal tento nástroj nadvlády?
Když to velmi zjednoduším, tak sociální evoluce byla vymyšlená mezi jinými proto, aby obhájila koloniální nadvládu evropské civilizace při kontaktu s původními obyvateli a před kritikou, která od některých z těchto obyvatel přicházela. Graeber to s Wengrowem ukazují na příkladu Kondiaronka. Tento zcestovalý, domorodý politický filozof a náčelník kritizoval ve druhé polovině 17. století evropský kolonialismus a vymezoval se zprostředkovaně vůči Hobbesově filozofii člověk člověku vlkem, podle níž by se bez moderního státu lidé navzájem sežrali. Podle Kondiaronka dělají z člověka zlo nikoli příroda – přirozenost, nýbrž instituty soukromého vlastnictví a peněz, které se kolonialismus snažil šířit.
Tato domorodá kritika podle autorů knihy poměrně rezonovala v Evropě, byla dokonce dramatizovaná a i díky tomu vyvolala odezvu v intelektuálních kruzích tehdejšího Západu, v čele s Anne-Robert-Jacquesem Turgotem či Adamem Smithem. Ti mezi jinými vymysleli proti kritice argument sociální evolucí. Začali tvrdit, že domorodci Kondiaronkova typu si mohou fantazírovat o svobodách, rovnosti nebo vzájemné pomoci právě proto, že žijí v elementárních, takzvaných primitivních společnostech, kde je možné takové vztahy utvářet. Tvrdili, že v sofistikovaných, komplexních společnostech jejich typu kvůli pokročilé dělbě práce, penězům a vlastnictví je ovšem hierarchie nezbytná.
Domorodým společnostem přiřadili nižší formu vývoje, kdežto vlastní societě vyšší, respektive nejvyšší a tím nejenže se vyrovnali s kritikou, ale zároveň dodali ospravedlnění kolonialismu – je přece ctností povyšovat do svých pater nižší formy lidského života.
Takže tato elita přišla s konceptem sociální evoluce ještě před Darwinem?
Ano, právě z těchto kruhů se šířil do různých sfér, třeba právě s Darwinem do biologie, kde se princip evoluce druhů (nikoli sociální evoluce lidských kultur) stal hlavním výkladovým rámcem života na Zemi. Wengrow s Graeberem biologickou evoluci vůbec neřeší. Zajímá je čistě ona sociální evoluce. Ukazují politické souvislosti, jež stály u počátku tohoto konceptu, skrze který se dodnes hojně díváme na historii lidstva, přestože v antropologii byla vize jednosměrného vývoje lidských dějin historie lidstva rozprášena Franzem Boasem už na přelomu devatenáctého a dvacátého století.
A čím podkládají kritiku sociální evoluce, čím ji vyvracejí?
Zaměřují se na takzvané fáze dějin, včetně domnělých přechodů mezi nimi a ukazují řadu kontrapříkladů, které bortí jednosměrnou osu sociální evoluce dějin jdoucí od „jednodušších“ a zároveň domněle rovnostářštějších forem ke „složitějším“ a nutně tedy více hierarchickým. Tedy ve způsobech obživy například od lovectví přes pastevectví, usazené zemědělství až po průmyslovou revoluci. Na množství příkladů ukazují, jak lidé opouštěli rozvinuté „civilizace“, aby se vrátili k lovu a sběru.
Mluví o městech, která fungovala rovnostářsky a mimo stát, čímž ukazují, že vznik států nebo měst se nerovná nástup hierarchie. Dokumentují usazený a autoritářský život lovců i sběračů, stejně jako horizontální život některých zemědělských společností. A postupně tak ukazují, že sociální evoluce stojí na hliněných nohou.
Lidé mají možnost volby, nejsme pasivní příjemci dějin
Jde Úsvit všeho obecně proti jakémukoliv determinismu, i třeba v jiných vědách?
Ano, v antropologii jich je víc. Dříve se říkalo, že člověk je určený svojí rasou. Později se myslelo, že ho určuje genetika. Environmentální nebo kulturní determinismus zase říká, že člověka určuje životní prostředí, ve kterém vyrůstá, respektive kultura, do které se enkulturuje. Graeber a Wengrow jdou proti tomu všemu a říkají, že dějiny jsou primárně dějinami přístupu ke kolektivnímu rozhodování. Na této politické lince staví celý svůj optimistický výklad – totiž ten, že lidé sami se rozhodovali, kam se mají vydat: zkoušeli a experimentovali s různými cestami, soupeřili o ně, spolupracovali, některé opouštěli, jiné prošlapávali.
Samozřejmě v tom byla moc a nadvláda, ale podle nich právě to politické rozhodování činí člověka člověkem. I proto se to snaží zachytit velmi různorodě, v různých kontextech, regionech a souvislostech a nenechávají tak možnost přiřazovat k jakýmkoli fázím způsobu obživy jednotný způsob politické organizace podle míry hierarchie a autority.
Ukazují, že politických vizí a alternativ soužití bylo opravdu hodně a pokud si přiznáme, že nejsme jenom pasivní, determinovaní příjemci historie, tak vidíme, že dějiny jsou plné možností kolektivně rozhodovat o tom, kudy se společnost má vydat. Tím pádem o tom takhle můžeme přemýšlet i my dnes.
Přežívá vize sociální evoluce dnes i v jiných oblastech?
Ano. Antropologie v devadesátých letech minulého století detekovala podobné principy ve vizích i kraších rozvojové politiky, dělby na rozvojové a rozvinuté země. Stejně tak je možné dnes, podle mého, nacházet podobné argumenty v některých polohách debat kolem ekonomického růstu či umělé inteligence. „AI je nevyhnutelné,“ říkají jedni. „Technologický pokrok nezastavíš,“ říkají druzí. Namísto veřejné a pomalé debaty na základě principů předběžné opatrnosti tak máme depolitizovanou strukturu argumentace. Ta až příliš připomíná v případě AI sociálně-evoluční principy skokových a nevyhnutelných přechodů technologickým vývojem.
Politika minulosti místo víry v lepší budoucnost
David Graeber byl také anarchistický aktivista, projevuje se to nějak na vyznění této knihy?
Podle mého názoru ano. Kromě odborných studií z ekonomické antropologie Graeber soustavně antropologicky kontextualizoval a reflektoval působení v antiautoritářském aktivismu – zejména zapojení v alter-globalizačním hnutí a v Occupy. Obě tato hnutí vychází ze strategie takzvané prefigurace, která usiluje o zpřítomňování budoucích lepších zítřků v současnosti, tedy o život jakoby člověk už svobodný byl.
V prefigurativní politice jde o utváření trhlin v kapitalismu skrze autonomní infrastruktury – kontrasummity, komunity na okupovaných náměstích, autonomní centra, squaty a tak podobně. Pavel Barša s Ondřejem Císařem v knize z počátku tisíciletí zdůraznili, že se vlastně jedná o defenzivní progresivistickou strategii, která od 60. let 20. století přichází po neúspěších starších ofenzivních strategií progresivismu. Ty ve snaze svrhnout moc a nastolit progresivní režim šly cestou otevřených revolucí a obětování přítomnosti ve prospěch budoucnosti.
Trvá tato fáze „žij jako bys svobodný už byl“ doteď?
Dnes to vypadá, že v něčem síla prefigurace vyprchává a knihu Úsvit všeho je tak podle mého možné číst i jako posun od prefigurace k dnes tolik oblíbené spekulaci, v rámci které už to není o tom žít osvobozeně tady a teď, ale spíš „jen“ spekulovat alternativy a držet je tím ve hře. Svým způsobem je to posun do ještě větší defenzivy. Od realizace představovaného k představování samotnému.
Jak tyto myšlenky souvisí s Úsvitem všeho?
Jak už jsem říkal, Graeber s Wengrowem v knize kritizují argumentační strukturu sociální evoluce, na které nicméně stojí a se kterou padá vize pokroku. Jenže pokud ideu a praxi pokroku nahlodáme, či dokonce opustíme, jak dnes činí soudobá kritická antropologie v čele s Annou Tsing, zůstane nám palčivá otázka: „Kam, když ne k lepším zítřkům, a jak, když ne pokrokem?“ Všechny progresivistické proudy se tím dostávají do existenciální krize, protože přichází o vizi lepší budoucnosti – klíčový pilíř své kosmologie. Dochází k zajímavým posunům. Argument pseudoevoluční nevyhnutelnosti si osvojují zejména konzervativní síly kolem ekonomického růstu a technooptimisté kolem AI.
Progresivisté se naopak, podle mého, o to více obrací do minulosti v rámci toho, čemu můžeme říkat depolitiky. To jsou snahy hledat, kde jsme špatně uhnuli, a bojovat za jinou cestu proti té původní, ze které je potřeba se odpojit. A tak proti pomalému násilí industrialismu máme celou řadu environmentálních projektů deindustrializace, proti přetrvávajícím a mutujícím podobám kolonialismu máme dekolonizaci a proti fetišizaci ekonomického růstu máme hnutí degrowth (česky nerůst, pozn. red.).
Nenásledují v tomto pohledu do historie konzervativní část politického spektra?
Ano, svým způsobem tím vstupují do bojů o minulost, ale s jinou agendou a z jiných politických pozic – proti nostalgickému oživování velkých impérií, suverénních států, tradičních hodnot, silných národů a „starých dobrých časů“ na straně konzervativců přichází demokratičtí postprogresivisté s politikou látání, odpojování, opravování.
Právě v kontextu podobného obracení se do minulosti mimo konzervativní pohled je třeba podle mě rozumět Úsvitu všeho, který umožňuje tento obrat navigovat či alespoň usměrňovat. Spíše než potvrzení nějakého velkého pokrokového příběhu kniha ukazuje historickou všudypřítomnost mnohosti alternativ a kolektivního rozhodování, opouštění, odpojování a přeskládávání nefunkčních cest, experimentování, nepředvídatelnosti i důležitou roli hravého spekulování a tvůrčí síly představování. A samozřejmě tak činí i s cílem otevírat stavidla spekulování ve čtenářstvu, protože podotýkají, že asi nikdy nebylo těžší představovat si jinakost společenského uspořádání než dnes.
Co lidem brání v budování demokratických alternativ
V čem spočívají překážky? Proč je těžší si představit alternativy?
Jde o souběh celé řady faktorů. Nicméně, jejich společným jmenovatelem jsou kapitalistické variace pokročilé modernity. Jednak do sebe dokáže kapitalismus absorbovat celou řadu alternativ vůči němu a tedy je komodifikovat (udělat z nich předmět směny na trhu, pozn. red.). Na to do velké míry dojely autonomní a alternativní hnutí posledních dekád, když se domnívaly, že kapitalismus oslabí utvářením jiných stylů a politik života. Když budu až nespravedlivě cynický, tak opak byl přitom mnohdy pravdou. Jak už víme od Marvina Harrise či Naomi Klein, čím více životních stylů, tím pestřejší spotřební návyky a tím lépe pro kapitalismus.
Jsou problémem také moderní technologie?
Ani ne tak technologie jako takové, ale určité politické ekonomie v nich a kolem nich. Kromě vstřebávání alternativ totiž přichází s nástupem kapitalismu platforem a nadvlády big techu nebývalé zacílení naší pozornosti. Jak víme např. z výzkumů antropologa Nicka Seavera, sypají se miliardy dolarů do prozkoumávání toho, jak vábit pozornost spotřebitele a spotřebitelky tak, abychom vydrželi o pár sekund déle u kdejaké aplikace, streamovací platformy, sociální sítě. Seaver dokonce pracuje s teoriemi lovu, aby zdůraznil, že my všichni jsme dnes loveni. Celá tato politická ekonomie pozornosti pak, podle mě, vede k tříštění pozornosti, stejně jako únosům imaginace, které paralyzují schopnosti představovat si věci jinak. Vidím to i u sebe.
Co hůře, tahle celá politická ekonomie informace je navázaná na velký průmysl skrze tzv. agnatologii, vědu o utváření ignorace. Na příkladu cíleného mlžení kolem klimatické vědy ze strany fosilního korporátu to v Česku zkoumá například Vojtěch Pecka. Z jedné strany máme nebývale silný vědecký konsensus o antropogenních příčinách zrychování současné klimatické změny, z druhé strany ale víme, že fosilní průmysl sype miliardy do cíleného a sofistikovaného mlžení. Výsledkem pak je přehlcení představivosti, ztráta pozornosti a ignorace toho problému, protože si člověk řekne, že vlastně neví, jak to ve skutečnosti je.
No a v neposlední řadě kolektivní představivost komplikuje neoliberální povaha vládnutí, která tlačí to, že za problémy si můžeme sami coby jedinci, i přesto, že se jedná o problémy sociální a sdílené.
Jaké problémy máte na mysli?
Například tedy celá řada pracujících studujících a dalších lidí pomalu nemá na nájem a o vlastním bydlení si může v takové Praze nechat jenom zdát, ale místo, aby se kolektivně bouřili například skrze Iniciativu nájemníků a nájemnic, tak jsou vedeni k tomu hledat chybu u sebe – například skrze individualizované terapie a převádění sociální problematiky na management sebe sama.
A jak si na tom ve vytváření alternativ stojí konzervativní část občanů?
Přes všechny tyto překážky ve spekulování jiných společenských forem v současnosti je třeba říct, že konzervativním silám se alternativy daří tlačit. Jestliže se výše bavíme o boji o minulost a depolitikách, tak jsou to ty konzervativní až krajně pravicové varianty typu deEUizace, degenderizace či degreendealizace, které dnes nabývají na síle.
Jestliže Graeber s Wengrowem ukazují historickou nahodilost a nepředvídatelnost forem společenského a politického uspořádání typu moderní stát, tak tuto nahodilost dnes zpřítomňují zejména tyto autoritářské kruhy – ať už je alternativou oslabování státu ve prospěch velkého kapitálu v USA nebo oslabování Evropské unie ve prospěch silnějšího národního státu a ekonomické oligarchie v Evropě. To je alternativa, která má dnes k realizaci mnohem blíže než cokoli progresivního, demokratického, respektive postprogresivního.
Opravování věcí ze sběrného dvora jako kritika kapitalismu
Pokud by nicméně postprogresivní změna přišla, jak by vypadala?
To nedokážu říct. V duchu Graeberova a Wengrovova důrazu na historickou nepředvídatelnost to ani nejde. Nicméně dovolte mi k tomu dva postřehy. Anarchistická antropologie badatelů jako David Graeber, James Scott či Pierre Clastres se mnohem více zaměřuje na stopování a odhalování „velkých principů“ v každodenní praxi – často i mimo vzletná hesla, slogany, vize dobývání Zimního paláce (odkaz na Velkou říjnovou revoluci v roce 1917 v Rusku, pozn. red.). Graeber v textu Možná jsi anarchista ukazuje, že pokud stojíte ve frontě na autobus a nikoho nemlátíte, abyste se dostali před něj, tak je to příklad anarchistického principu kooperace bez vnější síly.
Pokojným čekáním ve frontě na autobus nejspíš neměníte systém, měl byste nějaký více transformativní příklad?
Ano, je to mikropříklad, ale já bych malé činy takzvaných infrapolitik, jak jim říká James Scott, tak rychle nezatracoval. Jejich síla je v každodennosti a mnohosti. Příkladem mohou být Jurčakovy analýzy pozdního socialismu. Když miliony lidí začnou pokoutně rozkrádat socialistický majetek, může to mít dějinotvorný efekt. Co ale s „kapitalistickým majetkem“?
Zajímavá jsou v tomto kontextu některá zjištění v diplomové práci naší studentky Anny Vykoukalové. Anna zkoumala sběrný dvůr a mimo jiné zjistila, že na dvůr chodí řada starších, technicky vzdělaných lidí v důchodu. Chodí si tam pro zařízení typu rádia, zesilovače a jiné věci, která v digitálně době velmi rychle zestárla a stala se nepotřebná – ostatně jako sama expertíza oněch lidí. Zařízení si vezmou domů, přestože by neměli, opraví je a vrátí do koloběhů – dnes bychom řekli „upcyklují“ je.
Vykoukalová ukazuje, že si tím nejen přivydělávají či vydržují technickou zručnost stárnoucího těla, ale rovněž tímto praktickým zpomalováním vyjadřují kritiku kapitalismu, kterou by sami mnohdy takto verbálně neartikulovali. V tomto smyslu je třeba umět se učit hledat kritiky a utváření alternativ tam, kde by je jeden ani nečekal, protože nemají klasickou formu politického jednání, na které jsme zvyklí.
Čeho se týká váš druhý postřeh k podobě postprogresivní změny?
Druhý postřeh se týká kolbiště, takzvaných sfér, kde se o postprogresivní změny bude bojovat. Boj o minulost a depolitiky (degrowth, dekolonizace, deindustrializace apod., pozn. red.) může být v tomto smyslu návodný. S tím, jak progresivisté přišli o terén lepších zítřků a pokroku, a s tím, jak konzervativní síly nabývají dnes na dominanci, si myslím, že budoucí boje se budou odehrávat i v hájemství dlouho považovaných za výsostně konzervativní.
Kromě boje o minulost tím myslím zejména boje o to, kdo je s kým a čím příbuzný, respektive kdo s kým a čím sdílí domov a komu, respektive čemu navzdory. Příbuzenství, minulost, domov – to jsou dimenze, domnívám se, ve kterých budou postprogresivní síly dost možná muset přijít s alternativou schopnou porazit své politické oponenty.
O sérii Živá věda
Ve světě plném dezinformací a konspirací je důležité, abychom byli zdravě kritičtí. A to nejen k novým zdrojům, ze kterých informace čerpáme, ale i k těm, které formovaly naše pohledy a názory na svět. Od naší názorové a společenské bubliny přes školní osnovy až po staletí zavedené vědecké „pravdy“. Série Živá věda představí v rozhovorech s odborníky pohled současné vědy na vědecké omyly, ale také nedávné objevy, které posunuly, nebo dokonce převrátily vědecká paradigmata.