Minulý týden skončil slavnostním předáním Zlaté palmy letošní 78. ročník filmového festivalu v Cannes. Na místě strávili uplynulých bezmála čtrnáct dní také dva redaktoři Studentských listů. V článku vám přináší premiérové recenze na nejnovější filmy, které na festivalu zhlédli a které už nyní můžete vyhlížet v české distribuci. Zároveň vám poskytnou drobný pohled do zákulisí festivalového dění.
Anna Dostálová (AD): K tomu, abyste se na festivalu v Cannes dostali na projekci, potřebujete dvě věci – platnou akreditaci a lístek na konkrétní film. Získání obou ale není vůbec jednoduché. Prvním krokem je právě akreditace, která je vyhrazena především filmovým profesionálům a studentům filmových oborů, což je náš případ. Pro širokou veřejnost je prakticky nedostupná. Jako studenti máme přístup zejména na projekce v sekci Cannes Classics, která představuje nově zrestaurované filmy a dokumenty věnované významným osobnostem a dějinám kinematografie.
Po získání akreditace je třeba ještě zajistit si lístek na konkrétní projekci v daný čas. Tyto vstupenky se rezervují online prostřednictvím oficiálních stránek festivalu. Typ vaší akreditace určuje, kdy máte možnost rezervace zahájit. Systém otevírá rezervace čtyři dny předem, přičemž zpočátku je možné rezervovat pouze filmy z Cannes Classics. To však není až takový problém, protože lístky se dají „ulovit“ i později, pokud si je někdo zruší. To ale často znamená hodiny čekání a neustálého obnovování stránky s dostupností vstupenek. Jakmile se lístek objeví, zbývá jen co nejrychleji kliknout na „BOOK“ a projekce je vaše!
Teď se pojďme podívat na jednotlivé filmy, které během letošního festivalu vzbudily největší ohlas. Zde je jejich výběr spolu s krátkým hodnocením:
Un Simple Accident (Jafar Panahi) – Hlavní soutěž, Zlatá palma
Marek Kuchař (MK): Vítěz Zlaté palmy Un Simple Accident je jedním z nejzábavnějších snímků letošního festivalu a po dlouhé době také první kompletně přiznané hrané dílo íránského režiséra Jafara Panahího (Bílý balónek, Taxi Teherán). Panahí se do Cannes vrátil po neuvěřitelných 15 letech, kdy byl ve své zemi držen v přísné politické nelibosti. Režim ho držel v domácím vězení, zakázal mu činnost nebo možnost vycestovat. Na rozdíl od svých kolegů se tvůrce nikdy neuchýlil k dobrovolnému exilu, na tiskové konferenci ke své novince dokonce prohlásil, že se „těší až se po návratu domů zeptá sám sebe, co bude jeho příštím filmem.“ Un Simple Accident (česky zatím uváděno jako „Byla to jen nehoda“) vypráví příběh několika postav, které se mermomocí snaží identifikovat bývalého příslušníka pořádkových sil, který proslul svými brutálními metodami a všechny zmíněné účastníky do budoucna neblaze poznamenal. Pokud je to skutečně on, pak chtějí svou pomstu. Anebo spravedlnost?
Panahí ve filmu otevřeně reflektuje otázku paměti a svědomí národa, soudobý střet oficiálních úřadů s jednotlivci i nemožnou snahu oprostit se od prožitých traumat. Osobitý snímek v sobě nezapře Panahího vlastní zkušenosti z vězením kam ho režim v roce 2023 zavřel a kde držel šestiměsíční hladovku. Zároveň je Un Simple Accident přístupný širokému okruhu publika. Panahí totiž ani v rámci vážných témat nerezignuje na humor a spádovost a jeho novinka vyloženě baví, stejně jako nahání mráz po zádech.
Sirat (Oliver Laxe) – Hlavní soutěž, cena poroty
MK: Zážitek ze Siratu, třetího celovečerního počinu Oliviéra Laxeho, bych dokázal přirovnat leda k tomu, když jsem v patnácti za horkého léta čítal Camusova Cizince. Existenciální bloudění a vnitřní vyprahlost se zde stávají normou, motivace k jednání se postupně více a více rozplývají ve vzduchu, události jsou nepředvídatelné a řád díla se v polovině zcela promění. Španěl Luis a jeho malý syn Esteban hledají na rave party v marocké poušti svou dceru/sestru. Když zjistí, že tu dívka není, připojí se ke skupině evropských požitkářů, kteří cestují hlouběji do pouště na další akci, s nadějí, že zde pohřešovanou příbuznou konečně naleznou. Jenže…
Sirat je celkově možná vůbec nejlepším filmem, který jsem na letošním festivalu v Cannes zhlédl. Vítězný snímek Un Simple Accident si hlavní cenu bezpochyby zasloužil, nicméně Siratu by neslušela o nic méně, až se téměř zasteskne, že se porota neuchýlila k udělení Zlaté palmy tzv. ex aquo. Oliver Laxe brilantně ovládá pravidla stylu i smyslového vnímání, na nichž stojí divácká percepce. Úderný soundtrack podtrhuje tísnivost i beznaděj, zrnitost analogu zase odráží texturu všudypřítomného písku. Připravte se na pořádnou jízdu pouští za doprovodu ohlušujícího techna a lidského nářku.
ex aequo – v praxi znamená, že porota může jednou cenou ocenit hned dva filmy a tvůrce
Eddington (Ari Aster) – Hlavní soutěž
MK: Eddington začíná jako ostrá satira na Ameriku, dobu covidu, neomezené vlastnictví zbraní i policejní brutalitu. Hlavní hrdina, kterého hraje skvělý Joaquin Phoenix, je typickým ztroskotancem Trumpovy éry – ztracený, naštvaný a neschopný najít své místo, které si musí vydobývat přes moc svého úřadu. Ari Aster přesně a vtipně zachycuje paranoidní atmosféru, mediální chaos i maloměstskou prázdnotu Ameriky v době počínající pandemie.
Jenže slibně načatý snímek se v druhé polovině rozpadá do chaotické směsice žánrů a podivností, které maří původní potenciál být chytrým dílem s významným poselstvím. Eddington lavíruje mezi stylizovaným podobenstvím a realistickým dramatem, ale nefunguje ani na jedné úrovni. Výsledkem je nesoudržný experiment, který místo katarze přináší zmatení a závěr, který spíš frustruje, než aby cokoliv vyřešil. Ve výsledku tedy Eddington vyznívá jako film, který si není jistý, čím chce být.
Fénické spiknutí (Wes Anderson) – Hlavní soutěž
MK: Fénické spiknutí je dalším z řady svérázných filmů Wese Andersona, který zůstává věrný svému rukopisu – dokonale symetrické kompozici, pečlivě stylizované výpravě i přehlídce slavných herců v malých rolích. Tentokrát se děj odehrává ve fiktivní zemi s názvem Fénicie v 50. letech a sleduje průmyslníka (Benicio Del Toro), který se snaží napravit vztah se svou dcerou.
To, co však filmu zásadně chybí, je smysl. Příběh se rozpadá v sérii samoúčelných scén, které připomínají spíš nesourodý komiks než skutečné vyprávění. Místo gradace, vývoje postav nebo tématu nabízí Fénické spiknutí jen manýru stylu, který je sám sobě cílem. Anderson jako by už netočil něco nového, ale jen donekonečna slepě následoval osvědčenou šablonu svého stylu. Ačkoliv je každý záběr precizní a působivý, bez významu a vnitřního náboje se rychle promění v esteticky unavenou prázdnotu. Výsledkem je chladný, nehybný film, který neříká nic podstatného, nikam nesměřuje a s těží nadchne i nejvěrnější Andersonovy fanoušky.
Nová vlna (Richard Linklater) – Hlavní soutěž
MK: Nová vlna Richarda Linklatera je jedním z nejdojemnějších filmů letošního festivalu – něžnou poctou francouzské nové vlně a legendárnímu natáčení U konce s dechem. Linklater s láskou a respektem znovu oživuje ikony jako Jean-Luc Godard, Jean-Paul Belmondo či Jean Sebergová prostřednictvím hereckých výkonů, které dokonale zastupují charisma původní hrdinů, jsou skvěle vybráni a citlivě vedeni. Režisér, jehož práce je známá upřímnou vášní pro film jako takový (trilogie Before…, Škola rocku), dokazuje, že zvládne jakýkoliv úkol! Nová vlna není jen film o filmu, ale především oslavou umělecké svobody, kreativity, přátelství, revolučního nadšení a nezapomenutelné atmosféry, které dodnes inspirují studenty filmu po celém světě.
Dossier 137 (Dominik Moll) – Hlavní soutěž
MK: Dossier 137 je povedený politicky angažovaný film, jenž na festivalu formátu Cannes nesmí chybět. Režisér Dominik Moll skrze hlavní postavu – policistku z oddělení pro vnitřní záležitosti – otevírá aktuální témata davových protestů i policejní brutality. V souladu s radikálností francouzského národa je to příběh naléhavý, úderný, významný. Filmařsky se nijak zvlášť nevyjímá, ale nelze mu upřít efektivitu vyprávění, ačkoli navenek působí dosti tendenčně; stylem i tématy. Veškeré vnější šmouhy však stírá představitelka ústřední hrdinky – Léa Drucker – a především pak zmíněný přesah do celospolečenského diskurzu, který ze snímku sálá.
Amrum (Fatih Akin) – sekce Cannes Premiere
AD: Nejnovější snímek režiséra Fatiha Akina nás zavádí na severoněmecký ostrov Amrum, kde se odehrává komorní drama zasazené do posledních dnů druhé světové války. Mimo dosah hroutící se nacistické moci žijí místní obyvatelé podle vlastních pravidel a tradic, zatímco se snaží přežít v drsných podmínkách Severního moře. V centru příběhu stojí mladý Nanning (Jasper Billerbeck), který se snaží splnit jednoduché přání své matky – dopřát jí bílý chleba s máslem a medem. Za tímto zdánlivě prostým cílem se ale skrývá hluboké vyprávění o lidské důstojnosti, ztrátě, sounáležitosti i o vyloučení těch, kteří se nějakým způsobem liší. Film vznikl ve spolupráci s Harkem Bohmem, který čerpal ze vzpomínek na své vlastní dětství prožité na Amrumu v době konce války.
Un Certain Regard v překladu „jistý / určitý pohled“ je paralelní soutěž k hlavní soutěži festivalu, v rámci které jsou uváděny filmy od méně zaběhlých tvůrců a národních kinematografií. Soutěž je tak v rámci festivalu považována za „dvojku“. Letos se v rámci Un Certain Regard představily oba debuty známých hereček – Chronology of Water Kristen Steward a Eleanor the Great Scarlett Johansson – stejně jako český film Karavan od Zuzany Kirchnerové.
Karavan (Zuzana Kirchnerová) – sekce Un Certain Regard
AD: Je těžké psát o Karavanu a nevnímat přitom význam jeho zařazení do soutěže — už to samo o sobě představuje obrovský úspěch pro český film. Snímek sleduje matku (Anna Geislerová), která se vydává na cestu starým karavanem po Itálii se svým dospívajícím synem Davidem (David Vodstrčil), jenž má mentální postižení. Film nespěchá a skládá se z drobných, na první pohled všedních událostí, které se jednoduše dějí – bez velkého dramatického oblouku či pointy. A přesto, nebo právě proto, nás Karavan oslovuje. Místy sice chybí scénáři větší hloubka nebo přesnější tvar, ale díky přirozenému herectví, úspornému stylu a kameře, která se dokáže přiblížit Davidovu smyslovému vnímání světa, věříme emocím unavené matky i její touze na chvíli utéct od všeho. Karavan není filmem, který se snaží ohromit, ale dojít tiše a upřímně k něčemu podstatnému. A snad právě díky tomu může znamenat pootevření dveří českému filmu zpět na hlavní světové festivaly. Snad to bude dříve než za dalších třicet let.
Eleanor the Great (Scarlett Johansson) – Un Certain Regard
AD: Režijní debut herečky Scarlett Johansson Eleanor the Great se sice díky jejímu slavnému jménu zařadil mezi nejžádanější tituly sekce Un Certain Regard, avšak svým výsledkem zůstává hluboko pod očekáváním. Film vypráví příběh devadesátileté ženy, která po smrti své přítelkyně začne předstírat, že její příběh – včetně přežití holocaustu – je jejím vlastním. Silný námět, který se dotýká otázek paměti, stáří, identity i samoty, však režisérka nedokázala převést do podoby skutečně silného vyprávění.
Stylově film spoléhá na uhlazenou a příliš sentimentální formu, která emoce spíš vnucuje, než aby je budovala. Nejvýraznějším stylistickým prvkem je přehnaně tklivá hudba, jež často přehlušuje samotné dialogy – právě v momentech, kdy by divák mohl s postavami navázat hlubší citové spojení. Výsledkem je dojem draze působící, ale obsahově ploché „továrny na dojetí,“ která neříká nic nového ani o holocaustu, ani o kolektivní paměti. Ve srovnání s českým snímkem Svatá s Jiřinou Bohdalovou, který se podobného tématu dotýká s větší citlivostí i autorskou jistotou, působí Eleanor the Great jako dobře míněný, ale v jádru prázdný pokus, jehož přijetí na prestižní festival možná více vypovídá o režisérčině slávě než o kvalitách samotného díla.
The Great Arch (Stéphane Demoustier) – Un Certain Regard
AD: The Great Arch se pro mě stal největším překvapením letošního festivalu v Cannes. Do ranní projekce jsem vstupovala s nejasným očekáváním, že půjde o dokument o architektuře. Film ale velmi brzy ukázal, že má mnohem širší ambice. Úvod působí téměř komicky – prezidentská kancelář ve Francii zoufale hledá neznámého dánského architekta Otto von Spreckelsena, který zcela nečekaně vyhrál otevřenou soutěž na stavbu novodobého pařížského monumentu – Grande Arche (česky Velký oblouk).
Z počáteční situační komiky se však postupně rodí silné drama o střetu ideálů s realitou, o samotě vizionářů a o tlaku systému, který naráží na tvůrčí svobodu. Film s citem rozkrývá téma architektury jako nositele nejen tvarů, ale také hodnot a ukazuje, co vše musí člověk obětovat, aby jeho vize mohla přežít – nebo alespoň vzniknout. Ve srovnání s loňským snímkem Brutalista (2024, r. Brady Corbet), který se utápěl v množství témat a nedokázal vystihnout čistý vztah mezi tvůrcem a dílem, působí The Great Arch mnohem přesněji a citlivěji. Nezůstává jen u architektury, ale rozvíjí univerzální příběh o konfliktu mezi vizí a mocí, ideálem a kompromisem.
Autory textu jsou Anna Dostálová a Marek Kuchař.
