Blíží se volby do Poslanecké sněmovny a s nimi i debaty o jednom z nejpalčivějších témat – školství. Učitel naživo ve spolupráci s Hospodářskými novinami uspořádali předvolební debatu s lídryněmi a lídry politických stran pro vzdělání. Přinášíme z této debaty reportáž a hlavní myšlenky, které by mohly v příštím volebním období posunout české školství.
„Děkujeme, že jste si přišli poslechnout názory školských expertů jednotlivých politických stran, tedy lidí, kteří budou následujících letech rozhodovat o tom, kam se bude české vzdělávání ubírat,“ uvádí debatu moderátorka Markéta Hronová z Hospodářských novin.
„Problému mají před sebou celou řadu,“ doplňuje ji kolegyně Michaela Ryšavá a spolu nám představují stav českého školství. Nerovnost ve vzdělávání v regionech, nedostatečná podpora sociálně slabších studentů, špatný psychický stav studentů – to vše jsou problémy, se kterými české školství bojuje dlouhodobě. Situaci trefně vystihuje Hronová poznámkou, že pouze 9 % dětí se do školy doopravdy těší.
Postupně nám představí jednotlivé hosty dnešní debaty: Jan Berki (STAN), Jan Břížďala (Piráti), Zdeněk Kettner (SPD), Robert Plaga (ANO 2011) a Renáta Zajíčková (SPOLU). Z rodinných důvodů se debaty nemohla účastnit Petra Prokšanová (Stačilo!) a místo Matěje Gregora za Motoristé sobě k pultu přistoupil Miroslav Krejčí.
Publikum také přivitá ředitel Učitel naživo Martin Kozel. Pokladá nám otázku: Jak je možné, že se české školství modernizuje tak pomalu? S úsměvem jej přirovnává k zaoceánskému tankeru, kde se za 15 let vystřídalo 13 kapitánů. Jeden člověk na této palubě nemůže změnit jeho traektorii – je nutná široká spolupráce odborníků a politiků. Je potřeba dát stranou politické souboje a udělat ze školství doopravdy prioritu.
Nedostatek učitelů
Nedostatek učitelů a jejich nedostatečná příprava – do této problematiky nás uvádí analytička vzdělávací politiky Kateřina Konrádová. V současnosti na školách chybí 6 000 učitelů, za deset let by to mohlo být i 20 000. Po skončení studia se 40 % učitelů necítí připraveni jít učit a následně jim hrozí vysoké riziko syndromu vyhoření. Obavy mají například z práce se studenty se speciálními potřebami nebo z komunikace s rodiči. V roce 2021 odstartovala reforma přípravy učitelů, která má za úkol změnit výuku na pedagogických fakultách. Větší důraz má být na praxi, aby se studenti cítili lépe připraveni na své budoucí povolání. Reforma si také klade za cíl přiblížit se ke splnění Strategie 2030+.
Tato reforma začala již za minulé vlády, kdy byl ministrem školství Robert Plaga. Její působení hodnotí kladně a podporoval by ho i do budoucna. Dodává že je klíčové, aby se tento program propsal do skutečné výuky na pedagogických fakultách a nezůstal jen na papíře.
V otázce, jak zvýšit počet učitelů, se nabízí řešení kontraktovým financováním – stát si „objedná“ a podpoří určitý počet absolventů učitelství. „Určitě to může být jedna z cest, dobrou zprávou je, že to již probíhá,“ říká Renáta Zajíčková. V současné době MŠMT připravuje dokument podle kterého by se od příštího roku mělo zvýšit financování pro žádaná povolání, mezi ně patří i učitelství.
Zajíčková dále zdůrazňuje, že musíme navrátit důvěru lidí v pedagogickou profesi. „Musí nám věřit, že to, co děláme, děláme profesionálně. Děláme to s nějakou mírou nadhledu a děláme to tak, jak si vyžaduje daná situace.“
Za současné Ministerstvo školství pod vládou STAN promluví Jan Berki. „To, že nám učitelé budou chybět, není překvapení. Ví se to poměrně dlouho, takže mě vlastně mrzí, že systémově se to neřešilo dříve.“ Ministerstvo navázalo na používání tzv. ukazatele P – finanční nástroj, který slouží k podpoře vysokoškolského vzdělání podle společenské poptávky. Podporovalo tím vysoké školy, aby samy byly pro budoucí učitelé atraktivní, a teď na to navazuje kontraktovým financováním. Berki věří, že je pro učitelé klíčová podpora v jejich nelehké profesi. Proto se na ministerstvu snaží o větší financování podpůrných profesí. Přál by si, aby tam financí bylo i více.
Kromě nedostatků nových učitelů je také problém jejich předčasný odchod ze systému. „Kantořina je, co se týká z psychického hlediska, jedna z nejnáročnějších profesí a to psychické opotřebení učitelů musí být bráno na zřetel,“ upozorňuje Zdeněk Kettner. Další probém definuje jako „vláčení učitelů systémem“. Reformy přicházejí ze shora, ne ze zdola od odborníků. Je jich příliš mnoho a rychle za sebou a učitelé se v nich nestihají orientovat. „Nestihne se ani počkat než projde jedna reforma, abychom mohli získat nějaká relevantní data a teprve na základě toho mohli vyhodnotit jestli byla nebo nebyla úspěšná. To je pro kantory strašně demotivující, protože oni nevidí žádné výsledky, oni žijí v permanentní změně.“
Kariérní systém profesního růstu je další způsob, jak zvýšit motivaci i kvalitu vyučujících. Podle Jana Berki kvalitní pedagogy máme, ale neumíme je identifikovat a využít pro zlepšení systému. Do diskuze o tom, jak má tento systém vypadat, by se měli zapojit formální vzdělávací zařízení i neformální, jako jsou neziskové organizace. Problém však je, jak pro ně nastavit reprezentivní vzorek. To samé pak platí i pro učitelské asociace. Dále by se do diskuze měly zapojit i ČŠI a NPI, ale například i nějaký mezinárodní board abychom získali i nezúčastněnou zpětnou vazbu.
Miroslav Krejčí nám představí, jak tento systém funguje v některých zemích v zahraničí. Když mladý učitel nastoupí do práce, je „junior“. Postupně si zvyšuje vzdělání a zkušenosti, a tím se z něj stává „senior“ a zvyšuje se mu plat. Krejčí však vnímá problémově, že je mezi „juniorem“ a „seniorem“ příliš velké „rozevření nůžek“.
Nerovnost ve vzdělání
V českém školství existují obrovské rozdíly v kvalitě vzdělání mezi regiony i jednotlivými školami. Hlavním důvodem jsou sociální podmínky regionu. Podle Jana Břížďali je zásadní pro řešení tohoto problému dodržování Strategie 2023+. Zdůrazňuje dopad socioekonomického postavení žáka na jeho studijní výsledky. „My jsme jako Piráti teďka podpořili návrh novely školského zákona, především z toho důvodu, že se tam zavádí pozice sociálního pedagoga. Vnímáme, že je v oblasti školství důležité mít tuto profesi, protože zajišťuje skvělý kontakt mezi žákem, rodičem a školou. Pokud budeme realizovat tato systémová opatření, můžeme tím přispět ke snížení vzdělávací neúspěšnosti.“
Vnímá také, že by český systém měl lépe identifikovat nadané a mimořádně nadané žáky. Následně jim dát větší podporu a prostor realizovat se, aby nebyl promarněný žádný talent. Další faktor tvořící nerovnost mezi žáky je dostupnost vzdělávací nabídky. V Praze se tento rok každý pátý žák nedostal na střední školu. „Je třeba tlačit na zřizovatele, aby dokázali zajitit dostatečné kapacity ve svých školách,“ dodává Břížďala.
Renáta Zajíčková jako řešení pro nerovnost mezi regiony nabízí indexované financování, které upravuje výši finančních prostředků pro školy podle různých faktorů, například i sociálního znevýhodnění žáků. Za klíčové považuje zajistit někoho, kdo bude v regionech a mikroregionech zodpovídat za kvalitu vzdělávání, tedy vytvoření místní školské samosprávy. Zmíní iniciativu pro vytvoření metodiky pro kvalitního zřizovatele, kde bude popsáno, jak má se školami, které zřizuje, pracovat. „Nejsou to jenom finance, ale je to o struktuře, o podpoře těch dětí, o individuálním přístupu, o vnitřní diferenci škol, o vytváření mikrotříd a mikroskupin, do kterých dítě může dočasně nastoupit, když potřebuje pomoct. Tak by se rozvíjeli všechny děti, ne jen z jednoho spektra.“
Pro podporu znevýhodněných dětí jsou potřeba již zmiňované podpůrné pozice. Na otázku, odkud se budou financovat, Robert Plaga odpovídá jednoduše – ze státního rozpočtu. „Stojím si zatím, že investice do školství se prostě vyplatí. Když za 35 let následně uděláte vzdělanostní společnost, tak vám to multiplikovaně přinese peníze do rozpočtu.“ Zmiňuje, že o tom, že se podpůrné pozice budou platit ze státního rozpočtu, se ví od roku 2021. Tehdejší vláda s Evrospkou komisí vyjednala, že jim budou další tři roky platit pod podmínkou, že to bude ve státním rozpočtu.
Ke konci prvního bloku zbývá čas a Markéta Hronová se obrátí k Janu Birke, který u posledních řečníků nesouhlasně kroutil hlavou. Vrací se k ideji místní školské samosprávy. „Místní školská samospráva to prostě nespraví. Spousta lidí si do ní začíná projektovat něco, co tam původně nebylo. Spousta lidí tam začíná vnímat zpátky školské úřady a to si myslím, že není cesta tím správným směrem. Ve chvíli, kdy budeme jinou institucí snímat ze zřizovatelů jejich pravomoci a povinnosti, tak ve skutečnosti uděláme jenom to, že ty obce přestanou být se školou ve skutečnosti provázány.“
V otázce financování se Berki vyjádří kriticky vůči ODS. „Omolouvám se, budu teď lehce nekorektní vůči ODS, ale nikoliv vůči kolegyni Zajíčkové, ta na K8 toto hájila, ale je to bohužel ODS, která se peníze do školství výrazně snaží přiškrcovat tak, že na některé věci systémově v rozpočtu nezbylo.“
Financování
Jak by financování školství ideálně mělo vypadat, nám přednáší analytik výzkumné organizace PAQ Research Karel Gargulák. Se Strategií 2030+ se ČR zavázala k tomu, že podíl celkových výdajů na vzdělávání k HDP bude na úrovni průměru zemí OECD. Podle současných počtů k tomu chybí kolem 60 miliard. Upozorňuje, že je důležité hledat, kde se dá ušetřit. To je například snížení neúspěšnosti na ZŠ, SŠ i VŠ, větší spolupráce se zřizovateli škol a revize financování neveřejných škol.
Gargulák nám ukazuje i kde je třeba investovat. Nejvíce podfinancované v porovnání s průměrem OECD jsou MŠ a VŠ. Zásadní jsou samozřejmě i platy učitelů a podpůrných pozic. Téma, které bylo již nakousnuto před tím, je financování sociálně znevýhodněných dětí a škol. Je nutné financovat i zmíněné programy jako jsou kariérní systémy a přípravy učitelů. Zastává názor, že je třeba financovat i místní samosprávy a vysvětluje, že v českém kontextu jde hlavně o spolupráci místních škol. V neposlední řadě je důležité posílit sběr dat a kapacity řízení centrální správy vzdělávacího systému – tedy MŠMT, ČŠI a CERMAT.
Jedním ze způsobů, jak by se dalo na školství ušetřit, je slučování malých škol. Zdeněk Kettner s tímto nesouhlasí. Souhlasí, že může fungovat sloučení na ekonomické úrovní, např. sdílené účetnictví. Problém však vidí v tom, kdyby vznikla pozice centrálního ředitele, který by řídil více škol. Podle Kettnera každá škola potřebuje svého ředitele, který pochází z tohoto specifického prostředí a ví přesně, co daná škola potřebuje.
Robert Plaga v této problematice rozlišuje svazkování a slučování škol. Svazkování, kdy obce vytvoří dobrovolný svazek jehož cílem je sdílení nepedagogických pracovníků, úspor a nákladů, jednoznačně podporuje. V případě slučování upozorňuje, že nesmí existovat jedna šablona, která se bude uplatňovat ve všech případech a nemělo by se zavádět plošně.
V Poslanecké sněmovně se také debatovalo o převedení financování nepedagogických pracovníků na zřizovatele, jako o možném způsobu úspory. S tímto návrhem nesouhlasilo ANO. „Myšlenka je sice za jedna, ale zpracování Mikuláše Beka za pět,“ komentuj Plaga. Podle něj nedošlo k vyčíslení reálných nákladů a teď mnoho ředitelů musí nepedagogické pracovníky doplácet z prémií pro ty pedagogické.
Dlouhodobým problémem je financování učitelských platů, kdy jsme se stále nedostali k slíbeným 130 % průměrné mzdy. Robert Plaga zmiňuje, že se to počítalo ze dvou let starých dat. Na to ale Jan Berki odpovídá, že se to takto dělá u všech profesí. On hlavní problém vidí ve věkové struktuře učitelů, kdy spousta učitelů je v seniorních platových třídach.
Programové prohlášení současné vlády deklarovalo 5% hranici HDP na školství. Později ji snížilo na průměr zemí OECD, tedy 4,6 %. Nadále však zaostáváme i za tímto číslem. Renáta Zajíčková říká, že se nemyslí, že je otázka, kdy dosáhneme toho nejštědřejšího školského systému, ale že by prioritou mělo být, jak využíváme peníze, které už máme. Tak můžeme hledat příležitosti, kde peníze vygenerovat a kde nám unikají. To jsou například odklady nebo nedokončené středoškolské vzdělání.
Zájičková v debatě přenese pozornost i na děti ve školním systému. „My tady neustále hovoříme o učitelích a ředitelích, já jsem taky učitelka a ředitelka celý život. My to vzdělávání ale máme kvůli dětem. My se tady vůbec neptáme na to, jak vlastně to dítě prochází vzdělávacím systémem. Jaké překážky mu vzdělávací systém klade pod nohy. Co všechno musí řešit, co všechno musí rozhodovat. Jak brzo se musí rozhodovat o tom, na jakou střední školu půjde a pak zjistí, že ho to nebaví. Pak nemá možnost, jak změnit školu tak, aby to podporoval systém. Já si kladu otázku, co může naše vzdělávání udělat pro to, aby se zlepšilo to prostředí naším dětem.“
Vyjádří se také k podobě budoucích škol. „Já si myslím, že je konec éry, kdy jsme měli jednu školu, která měla první až devátou třídu. Kdy tam byly rigidní pedagogické sbory, kdy jsme měli stejnou skladbu spolužáků od první do deváté třídy. Ta doba je pryč.“
Vracíme se k tématu financovaní a otázka padá na Zdeňka Kettnera, ohledně prohlášení SPD, že by investice do školství měla být 6 % HDP. „Reálná čísla tam ještě vůbec nemáme, ten program se bude ještě dolaďovat na konci června,“ odpovídá. Prvním krokem by podle něj mělo být dostat se průměr OECD a pak se můžeme posouvat dál.
„Klíčové je, aby ředitelé škol měli nějakou kontinuitu a jistotu v tom, co dostanou. To, že 15. září ještě nevědí kolik budou mít peněz na ten školní rok, protože nevědí kolik jim dětí do 30. září odejde a neodejde, tak to je velmi nešťastné,“ říká Miroslav Krejčí. Zdůrazňuje, že je třeba vytvořit kompromis tak, aby byla vazba na žáka i na školu.
Reformy
Český školský systém je velice rozdrobený, kdy jenom MŠ a ZŠ je 6 900 a 1 800 z nich má méně než 50 žáků. Srovnat tuto rozdrobenost by mohlo společenství obcí. „Myslím si, že to je velmi dobrý projekt, přesně to reaguje na tu situaci, kterou dnes máme před sebou a to je absolutně nízká porodnost. Tohle musíme brát v potaz,“ reaguje Renáta Zajíčková. Upozorňuje, že máme už i příklady, kdy toto funguje. Vidí v tom také příležitost, kdy by se učitelé mohli po školách různě střídat. Tím by se mohlo bojovat i proti vyhoření učitelů.
Důležitou roli v českém školství zastávají organizace NPI a ČŠI. O jejich působení se vyjádřil Jan Břížďala. „Je potřeba podívat se především na agendy, které mají vykonávat,“ říká. Zdůrazňuje potřebu revidovat zřizovací listiny obou organizací a například také vyjasnění vztahu mezi NPI a MŠMT a kdo je tedy zodpovědný za kurikulum. ČŠI je dle jeho názoru skoro na zrušení. Metodickou podporu škol dělá i NPI a didaktické testy a přijímačky připravuje CERMAT. „Samotná inspekční činnost, která je realizivaná pod ČŠI, tak ta je vyloženě úplně o ničem, když do každé ZŠ se dostane v průměru jeden krát za pět let.“
O tom, jak reformy budou v konečném důsledku vypadat, určují spíše než ministr odborníci, kteří na MŠMT pracují. K tomu, jak je tam přivést, se vyjádřil Miroslav Krejčí. „Tak pokud chcete přivést odborníky, prvně musí ti, co tam sedí a z velké části se za odborníky vydávají, odejít,“ začíná s úsměvěm. „Otázka je, zda to za ministra musí dělat zaměstnanci ministerstva. Pokud stát není schopen zaměstnat ty odborníky, tak se může k jejich práci dostat i jinou formou než, že by nutně měli HPP na MŠMT.“
Ředitelé a zřizovatelé
Aby školy mohly fungovat dobře, musí mít i dobrého ředitele. O tuto pozici je z obav z administrativy, politizace výběru nebo komunikace se zřizovatelem, malý zájem. Na více než 50 % konkurzů se přihlásí pouze jeden uchazeč. Více o tomto tématu nám říká bývalá ředitelka a členka Učitel naživo Markéta Bajerová.
Ředitelé by neměli být pouze byrokrati, kteří udržují chod administrativy, ale hlavně by měli být pedagogičtí lídři. Tyto školy pak mají vyšší kvalitu vzdělání a úspěšnost žáků. „To nejtěžší, co může vůbec být pro ředitele školy, je přinášet změny a prosazovat je. Motivovat učitele a snažit se vytvářet kulturu učení všech. To znamená, že já jako ředitel se učím společně s učiteli, jak být lepším pedagogem a učíme se to společně podle toho jaké mají potřeby naší žáci,“ říká Bajerová.
Zřizovatel by měl od začátku komunikovat o tom, jakého by chtěl ředitele a jaká má od něj očekávání. Bajerová dává důraz na důležitost diskuze při samotném výběrovém řízení. „Hlavním parametrem by mělo být, že ředitel je pedagogickým lídrem. Jaké první kroky udělá, jak to má rozmyšlené, na čem bude poznávat, že jeho cíle se naplňují a jakým způsobem bude tyto věci komunikovat se zřizovatelem.“ Jak má ředitel vypadat, je však problém definovat, protože v českém školství pro tuto pozici neexistuje kompetenční rámec. Neexistuje ani kariérní systém, který by uchazeče mohl motivovat k této pozici a následně je motivovat se v ní zlepšovat.
„Jeden z důvodů, proč kandidáti nejdou do ředitelské pozice, je, že je na to ředitel vlastně sám. I když má úžasnou sborovnu a vedení, na ty zodpovědnosti je úplně sám, i na začátek. Ve chvíli kdy budeme mít popsaný kariérní systém, tak je tam jasně popsaná i podpora těm ředitelům,“ dodává na závěr Bajerová.
Na to, jak má vypadat správný ředitel, odpovídá velmi jednoduše i Ranáta Zajíčková. „Je to lídr. Lídr se vším, co se pod tím slovem skrývá. Za mě to jsou především ty soft skills, které dělají dobrého lídra lídrem. Ty tvrdé dovednosti, ty se samozřejmě naučí. Ano, nějaký základ ten člověk, když vstupuje do této pozice, musí mít, ale především musí mít osobnostní přepoklady.“
Robert Plaga nám přečte program z debaty o kariérním řádu pro ředitele z roku 2015. Poukazuje tím na skutečnost, že se to řeší už dlouhodobě a bez uspokojujících výsledku. „Kariérní řád problém nevyřeší, ale může to být nosič pro to, co je zásadní. Krok jedna je odbřemenění ředitelů od administrativní zátěže, abychom vytvořili skutečný prostor pro pedagogický leadership. Krok dva, naučit ředitele být pedagogickým lídrem. Krok tři, změna složení komisí pro výběr ředitelů,“ vysvětluje Plaga.
Zdeněk Kettner vnímá, že hlavní důvod, proč je málo kandidátů na ředitele, je přílišná byrokracie. „Po ředitelích se chce, aby vlastně byli takový Ferda mravenec. Aby byl ekonom, manager, sháněl dotace, ale on je to původem pedagog a jeho hlavní role by právě měl být pedagogický lídr. Na to už mu zbývá velice málo času.“
Na to, jak zajistit, aby na každé škole byl takovýto pedagogický lídr, odpovídá Jan Břížďala. „Určitě to nelze za současného rozložení škol. Pokud máme školu, kde jsou tři pedagogičtí pracovníci a z toho jeden je ředitel, tak to odporuje všem poznáním, kolik máme managerů ve společnosti. Tady pak může být skutečně řešením slučování v rámci jednoho zřizovatele nebo dobrovolná spolupráce obcí.“
Jako další možnost nabízí místní školskou samosprávu, která zajistí profesionálního zřizovatele. „Pokud chceme, aby se školy pedagogicky rozvíjely a všeobecná shoda je, že ředitel má být pedagogický lídr, tak ten ředitel musí mít oporu. Tu oporu musí mít v někom, kdo je kompetentní tu školu zřizovat a metodicky podporovat.“
S místní školskou samosprávou nesouhlasí Jan Berki z důvodu existence Středního článku podpory organizovaný MŠMT. „Nezavádějme, prosím, další instituci, zkoušejme využít instituce, které v tom systému máme. Jeden z úkolů Středního článku je podpora nejen ředitelů a ředitelek, ale i zřizovatelů.“
V otázce na to, kdo by měl být součástí výběrové komise na pozici ředitele, upozorňuje, že si odborníci chválí přítomnost psychologa. Vnímá ale, že by stále poslední slovo při výběru měl mít zřizovatel. „Já si myslím, že zřizovatel má žít se svojí školou.“ Dodává že to, co by při výběru mělo být dúležité je shoda na vizi, koho všichni účastnicí na pozici hledají.
Břížďala reaguje na zmínku o Středním článku. „To je přesně ta ukázka, jak se ty problémy řešit nemají, jelikož pokud my tady identifikujeme problém, že se hrne na ředitele administrativa, tak máme řešit odbourání té administrativy, ne zaměstnání dalších lidí ve Středním článku, kteří jim budou s tou administartivou pomáhat. Střední článek nemají být další úředníci, to mají být ti, co přebírají otěž z těch zřizovatelů. V tomhle chceme Střední článek zrušit jako neefektivní a místo toho převést zřizovatelské působnosti na místní školskou samosprávu.“
Se vznikem Středního článku v minulosti nesouhlasil Miroslav Krejčí ještě za své působnosti v CERMAT, ale dodává, že když už teď existuje, dalo by se s ní něco dělat. „To, co tady zaznělo, je svatá pravda. Nechápu, proč se vytváří pozice proto, aby se pomáhalo s byrokracií, kterou ministerstvo zavedlo. Umím si úplně krásně představit, že by Střední článek klidně mohl zůstat existovat a například by mohl nahradit většinu funkcí ČŠI inspekce.“ Nabízí možnost, že instituce, která ředitelům pomáhá, jim rovnou řekne i co dělají špatně a jak to napravit. „Nemusí tam být ten dráp inspektora, kterého ty školy nemají rády.“
Budoucnost
Na závěr debaty nám všichni účinkující shrnou za jejich strany priority, na které by se soustředili v případě nástupu na Ministerstvo školství. Mnoho z bodů, které byly zmíněny a mohly by naše školství posunout dál, jsou součástí novely školského zákona, kterou minulý měsíc schválila Poslanecká sněmovna. Ta bohužel byla vrácena Senátem zpátky. Doufejme, že to není směr, kterým půjde i naše školství.
