Feminismus je nejčastěji chápán jako globální hnutí za práva žen a zlepšení jejich postavení ve společnosti. Nejviditelnější historická i současná vítězství feminismu jsou ta legislativní – zavedení volebního práva žen, práva na vysokoškolské vzdělání, řízení dopravních prostředků a interrupci, uzákonění rovnosti v odměňování obou pohlaví za stejnou práci nebo také Istanbulská úmluva proti násilí na ženách. Mizogynie a sexismus však sahají daleko za hranice zákoníků. Často jsou předávány z generace na generaci, projevují se na pracovištích i v rodinách. Proto ruku v ruce s mírným útlumem politického a protestního feminismu, jaký známe z historie například díky Františce Plamínkové, sufražetkám či jejich umírněnějším předchůdkyním sufražistkám, v posledních letech přišel mikrofeminismus: koncept definovaný jako každodenní drobné činy s cílem zpochybnit či změnit sexistické postoje vůči ženám.
Když mnozí dostanou dotaz, zda se považují za feministky a feministy, odpovědí záporně a odůvodní to skutečností, že se za práva žen a rovnost pohlaví nijak aktivně nezasazují. Jistě, protestování před vládními budovami, řečnění na schůzích politiků či sepisování a šíření petic není pro každého. Přesto však právě skrze mikrofeminismus může každý hnutí za zrovnoprávnění žen přispět, a to v rámci vlastních sociálních kruhů a ve všedních situacích. Gró mikrofeministické ideje tkví jednak v boření genderových stereotypů, jednak v soustavném poukazování na každý příklad sexismu, mizogynie a mužského šovinismu, s jakým se člověk setká, a neúnavném vysvětlování, co je na konkrétním chování špatně. Tato disciplína vyžaduje velkou dávku trpělivosti, erudice, vynalézavosti, humoru, zdravého naštvání i sebevědomí. Na některé musíte vytáhnout statistiky a studie, u jiných pochodíte s vtipným zpochybněním jejich diskriminačních názorů.
Jaké mikrofeministické kroky tedy může každý z nás podniknout? Skvělým začátkem je sebevzdělávání. Hodí se mít povědomí o historii a současné realitě feminismu jako takového i významných vědkyních, političkách či umělkyních. Zaměřte se také na to, jak moc jim životní cestu komplikovalo nerovné společenské postavení a o kolik uznávanější by mnohé z nich byly, kdyby se byly narodily jako muži. Pozornost si zaslouží i donebevolající represe žen v Afghánistánu či některých arabských zemích. Třeba v Saúdské Arábii mohou ženy řídit auta teprve od roku 2018! Studujte také příklady sexismu, abyste jej uměli spolehlivě rozpoznat třeba i ve vlastní rodině.
Dalších možností existuje nespočet. Zastaňte se cizí ženy, kterou před vámi nějaký muž znevažuje. Vyzdvihujte ženy ve vašem okolí nejen za fyzické přednosti, ale hlavně za jejich intelekt a vnitřní sílu. Když neznáte gender něčí nadřízené osoby, domnívejte se, že jde o ženu. Jestliže před vámi muž řekne, že musí hlídat své děti, zdůrazněte, že vlastní děti se nehlídají, ale pečuje se o ně. Řekne-li vám někdo, že sleduje fotbal, hokej, basketbal či podobný sport, předpokládejte, že má na mysli ženskou ligu. Chcete-li na to jít s humorem, můžete například publikum adresovat slovy „dámy a synové dam“ nebo při vstupu do restaurace podržet dveře muži. Připomínám, že na gentlemanství není nic špatného a jde tady jen o boření stereotypů.
Mnohé mikrofeministické činy jsou vázány na konkrétní povolání. Když například učitelé volají rodičům dítěte, mohou jako první kontaktovat otce, jelikož péče o dítě přece není výhradním úkolem matky. Právníci píšící smlouvy pro manželské páry mohou třeba učinit ženu 1. smluvním subjektem a muže napsat až jako druhého. Jde o maličkosti, ale přesně o těch mikrofeminismus je. Fantazii se meze nekladou, a tak si každá kreativní duše jistě vymyslí svůj originální způsob.
Praxe mikrofeminismu je navíc zejména u žen úzce propojená s prosazováním vlastní osoby a se sebejistotou. Když například v práci odmítnete uhnout muži, který jde středem chodby proti vám, a donutíte ho tak obejít vás, získáte si u něj pravděpodobně větší respekt a zároveň svým jednáním demonstrujete, že ženy nemusejí ustupovat mužům z cesty – v doslovném i přeneseném významu. Účinné rovněž bývá vracet mužům různé narážky využívající genderové stereotypy. Když se vás tedy někdo pasivně agresivně zeptá, proč jste tak přecitlivělé, ve vhodný moment se dotyčného zeptejte na totéž.
Posledním klíčovým pilířem mikrofeminismu, který zmíním, je „měřitelná“ podpora žen. Jde například o preferenční hlasy na volebních lístcích, jelikož v politice stále drží vysokou převahu muži. Kupování knih spisovatelek a streamování filmů natočených režisérkami představují další způsoby. Než nějaký film vychválíte do nebes, stojí také za to zkontrolovat si, zda splňuje podmínky testu Bechdelové. Aby snímek testem prošel, musejí v něm jmenovitě figurovat minimálně 2 postavy ženského pohlaví a alespoň jednou spolu mluvit o něčem jiném než o muži. Přestože jsou tyto podmínky velmi mírné a jednoduché splnit, mnohé populární filmy by testem Bechdelové neprošly. Příklady těchto filmů a filmových ság s tristně nedostatečnou reprezentací žen zahrnují Snídani u Tiffanyho, Pána prstenů, Hvězdné války, Whiplash, Avengers, 451 stupňů Fahrenheita, Ratatouille i Oppenheimera – hit léta 2023.
Termín mikrofeminismus do povědomí širší (zejména anglicky mluvící) veřejnosti vstoupil díky videím na sociální síti TikTok, kde mnozí tvůrci své sledující k praktikování mikrofeminismu nabádají. Některá tato videa přesáhla nižší miliony zhlédnutí již pár dní po vydání. Vědomě a cíleně se tedy mikrofeminismu věnují převážně příslušníci generace Z. Nesmíme však zapomínat, že zcela přirozeně a nevědomě tuto disciplínu praktikují i osoby spadající do starších generací – proti sexismu se jistě dovedou vymezit i naši prarodiče. Jasně definovaný termín i reprezentace na sociálních sítích však mikrofeminismu propůjčují silnější hlas a status novodobého trendu. Trendy vždy přilákají masy lidí a dobrou zprávou pro mikrofeministky a mikrofeministy je, že čím více lidí se spojí, tím větší je šance na systematickou a rozsáhlou změnu. Nabízí se tedy otázka, zda další silná vlna feminismu nevzejde právě z mikrofeminismu.