Marocká poušť, Kafkova Praha a obraz novodobé Ameriky. Tři filmy, tři světy, tři různé cesty. Zatímco Sirāt uchvacuje hypnotizujícím stylem, Franz zůstává bohužel jen prázdným stínem svého slavného předobrazu. Zato Jedna bitva za druhou přináší největší spektákl letošní filmové sezóny.
Sirāt (režie: Olivier Laxe / Španělsko-Maroko / 120 min) – 85 %
Islámská terminologie definuje sirāt jako pomyslný „most, jenž budou muset věřící překročit v soudný den. Ti, kdo žili spravedlivě, přejdou bezpečně, zato hříšníci upadnou do pekla.“
Na filmovém festivalu v Cannes vzbudil Sirāt nevídaný ohlas. Zlatou palmu sice nakonec nezískal, přesto si odnes jednu z cen poroty. Nyní tento hypnotizující snímek vstoupil do našich kin a je zajímavé sledovat, s jakou samozřejmostí zasahuje diváky napříč věkovým spektrem. Nejvíce rezonuje u publika mladšího, jemuž se přibližuje tematikou rave-therapy i vděčným žánrem pouštní road movie. Na své si přijdou i diváci zralejší. S málokterým filmem lze totiž vést tak intenzivní psychofyzický dialog a v samém závěru pak dospět ke spirituální katarzi.
Otec a syn, původem ze Španělska, pátrají po zmizelé dceři/sestře uprostřed přelidněné párty, kdesi v marocké poušti. Přesto, že jejich usilovné hledání je zatím bez úspěchu, přidávají se ke skupině evropských dobrodruhů a ve dvou náklaďácích a civilní dodávce se společně vydávají hluboko do nemilosrdných končin pouště, kde se má odehrát další rave session. Věří, že by pohřešovanou rodinnou příslušnici mohli nalézt právě tam.
Nejprve se Sirāt jeví jako dobrodružná cesta pouští. Pracuje dokonce s humorem a v pozadí stále hoří plamen pomyslné naděje. V polovině snímku však dochází k nečekanému otřesu, jenž dosavadní motivaci postav radikálně rozemele. Od té chvíle sledujeme film docela jiný, nikam nesměřující, připomínající existenciální bloudění podobné moderním románům.
Nejsilnější je pak poslední třetina – vskutku nečekaná, úderná, téměř beznadějná. Pronikavost účinku zastupuje dokonale vybudovaný zvukový design, opírající se o soundtrack z dílny Kangdinga Raye. Také kamera, využívající 16 mm filmový materiál, kouzlí nesmírně zneklidňující, přesto smysly přitahující obrazy. V závěru režisér nechává diváky podstoupit fyzickou i psychickou očistu, na jejímž konci možná dojde k tolik vyhlížené duchovní rezonanci. Jak? To nelze popsat ani prozradit. Zážitek ze Sirātu lze vůbec těžko parafrázovat.
Po prvním zhlédnutí jsem byl přesvědčen, že napodruhé to na mě jako na diváka nebude fungovat. Znalý všech nervových otřesů už na tuto fintu znovu neskočím, říkal jsem si s klidem. Mýlil jsem se – i druhá projekce mnou silně pohnula, ne-li více než ta první. Mohl jsem se totiž soustředit na drobné nuance, které mi při první zkušenosti unikly. A o to byla chůze přes Sirāt silnější…
Franz (režie: Agnieszka Holland / Česko – Polsko – Německo / 131 min) – 55 %
Připadá mi vhodné na začátek zmínit, že Franze Kafku uznávám jako velikána světové literatury, miluji Proměnu a nenávidím konzumní trend, jenž pohrdavě označuji za kafkománii, s autorem a jeho myšlenkami nemající nic moc společného!
Natočit život Franze Kafky není vůbec jednoduchý úkol. Navzdory spisovatelově nesmírné popularitě, která do Prahy vábí fanoušky z celého světa, toho o Kafkově životě víme žalostně málo. Odrážel se Kafka do svých děl? Byly Kafkovy postavy zároveň jeho alter-egem? Psal o někom jiném? Co když byl pravým opakem svých děl?
V rámci nekonečného pole intepretací si v rovině umělecké licence můžeme dovolit říci o Kafkovi leccos. Některá fakta přeci jen známe: nefunkční vztah s otcem, láska i nenávist k Praze, složité peripetie s dívkami. V adekvátním filmovém portrétu Kafkova života by se buďto mělo odrážet Kafkovo dílo v celé jeho kráse i absurditě, nebo nesoudržnost Kafkovy osobnosti v takové míře, v jaké ji dnes všeobecně vnímáme. Osobně bych se vydal cestou první – přeci Proměna a Proces jsou tak nadčasové, a přitom stále plně nevyužité náměty!
Kdo je povolanější, aby natočil film o Kafkovi než režisérka, kterou díky němu Praha oslnila natolik, že do ní odešla studovat? Pro Agnieszku Holland je Kafka osudovým setkáním. Zásadní akt se odehrál již v režisérčiných patnácti, kdy poprvé přičichla ke Kafkovým románům. Její zpracování spisovatelova života je nicméně nečekaně prázdné. Scénář Marka Epsteina se snaží být experimentálním životopisem. Odvaha opustit zavedené šablony tuzemských biografických filmů se cení. Proč ale výsledek nefunguje?
Úskalí nacházím v absenci jednotící myšlenky – řídící linie, kterou by divák sledoval, lana, jehož by se ve tmě mohl držet. Nesourodé vyprávění skáče z Kafkova pohledu zdánlivě hlouběji do literárních světů, aby se záhy obrátilo k nefungujícím milostným vztahům a rázem ostrým skokem vletělo do okna současnosti, v níž nás průvodkyně s tváří Emmy Smetany provede Kafkovým muzeem, parazitujícím na autorově odkazu.
Změna subjektivního a objektivního řádu filmového díla nevadí – kupříkladu Federico Fellini rozbití tradiční struktury a stěr hranic mezi realitou, snem, a vzpomínkou umělecky vystihl s takovou dokonalostí, že se nám dodnes tají dech. Franz se pokouší o něco podobného. Chce vystihnout nekonečný zmatek v nitru člověka. Člověka rozpolceného sama v sobě. Člověka nesebevědomého. Člověka vyzdvihovaného i zatracovaného.
Proč ovšem tento motiv není klíčovou ideou celého filmu? Proč nesmyslně zapadá mezi zcela prázdnými scénami, jež překypují profláknutými tvářemi českých herců? Proč scénář neobsahuje nosný dramatický střet, jehož by se držel? Ať už je to Kafka – otec, Kafka – ženy, Kafka-autor.
Neuráží! To třeba říci. Nenávistné vzkazy od Kafkových nejpřesvědčenějších zastánců si tvůrci rozhodně nezaslouží. Produkčně je Franz obdivuhodně zvládnutý. Koneckonců produkce Marlene Film vedená Šárkou Cimbalovou své projekty neošidí nikdy. Režijní důslednost Agnieszky Holland, kterou miluji a obdivuji zejména v jejích starších snímcích, však tentokrát jako by zmizela. Co se stalo?
Možná, že se jen opět naplnila stará pravda, že když se člověk nejvíc snaží, obvykle se to po…
Jedna bitva za druhou (režie: Paul Thomas Anderson / USA / 160 min) – 90 %
Marná sláva! Paul Thomas Anderson (dále jen Anderson) opět dokázal, že patří k nejlepším americkým tvůrcům, jejichž tvorbu se vyplatí bedlivě sledovat. Natočit film tak dlouhý, zábavný a zároveň znepokojivě aktuální, to vyžaduje v nevídané míře vysoký mix talentu a odhodlání. Jedna bitva za druhou je zdaleka nejlepší americký film posledních let; Andersonův možná vůbec nejlepší – a to už je co říci, když v jeho filmografii lze poměřovat taková díla jako Magnolia, Až na krev či Nit z přízraků.
Leonardo DiCaprio v hlavní roli ztělesňuje bývalého revolucionáře, bojujícího za lepší svět – Ameriku otevřenou, Ameriku bez fašismu a militantních tendencí. Se svou partnerkou patří k nejobávanějším aktérům „války“, z nichž se ježí chlupy i nejodolnějším pohlavárům v čele s ukázkovým „gumákem“ v podání Seana Penna, jenž si zcela jistě vykračuje vojenským krokem k Oscarovi za herecký výkon.
Poté, co se páru narodí dítě, zůstává DiCaprio dílem osudu i Pennova nemilosrdného plukovníka s malou dcerkou sám. Následuje ostrý střih a rázem se ocitáme o šestnáct let později, kdy se kdysi slavný odbojář utápí v oparu marihuany a bojuje s pubertálními tendencemi dospívající dcery. V tu samou chvíli začínáme sledovat další linky, jejichž vzájemná propojenost podporuje napětí. Víme, kdo má jaké cíle, kdo je čím otcem i ke kterému domu se právě plíží armádní komando.
Anderson je filmař, pro nějž je příznačná absolutní znalost řemesla. V celém akcí nabitém filmu není snad jedinkrát využité CGI, vše je natočené postaru, poctivě! Některé pasáže jsou vyloženě nervy drásající, jiné nesmírně svižné, rytmicky bezchybné. Zmínit musím například honičku tří aut po zvlněné silnici uprostřed westernové krajiny.
S bezmála dětskou radostí mohu prohlásit, že jsem se takto skvěle v kině nebavil snad od posledního filmu Quentina Tarantina Once Upon a Time in Hollywod, rovněž s DiCapriem v hlavní roli. Je zajímavé, že od té doby herec ztvárňuje dosti podobný prototyp postavy – celoživotního outsidera, jehož míra zoufalství snad nezná mezí. V tomto případě se ale DiCaprio dokáže v kritické chvíli vzchopit a se zbraní v ruce, leč oděn v otřepaném županu, se vydat na záchrannou misi. Skvěle mu přihrává Benicio Del Toro, jako věrný kumpán Sensei, i mladičká Chase Infiniti v roli unesené dcerky.
Politický význam filmu je jednoznačný – přesto oceňuji, že Anderson nic nekonkretizuje, nikoho neoznačuje; za celou dobu nepadne ani jednou jméno Trump, Vance a další, což je značně osvobozující. Díky za fenomenální jízdu!