Člověk, kterého poněkud chvástavě nazýváme Homo sapiens, je do značné míry rituální bytostí. Od jeho vyrašení na stromu evoluce jej tyto převážně kolektivní akce provází – ať už v podobě grandiózních Dionýsií, nebo „pouhé“ návštěvy oblíbeného místa ve specifickou dobu. Zdá se však, že těchto rituálů, nebo jejich významu, ubývá a je to na nás vidět. Co se stalo?
Co je to rituál?
Ačkoliv možných a správných definic je několik, jako tomu bývá u většiny lidských konstruktů, shodneme se, že rituál (z latinského ritualis „obřadný“) je v nejzákladnější podobě nějakou formou lidského chování, odlišné od rutiny, při níž se ve stejnou dobu vykonávají aktivity odkazující na minulost. Proč se může odkazovat jen na minulost a ne přítomnost, či dokonce budoucnost? Protože by se v takový rituál těžko věřilo a neexistoval by „hmatatelný“ důkaz odůvodnění jeho existence (například událostí 17. listopadu 1939 a 1989 se sice nemůžeme dotknout přímo, ale skrze literaturu, pamětníky, muzea a jiná média je můžeme „ohmatat“ a uvěřit jim). Na přítomnost může rituál odkazovat jen, když jej někdo vědomě zakládá. Příkladem může být skupina přátel, která se dohodne, že se budou scházet v určitý den a na určitém místě. Neodkazují na minulost, nýbrž na současný moment dohody. Problém ovšem je, že čím více se má účastnit lidí, tím složitější je domluva. Proto tedy nejlépe fungují rituály odkazující na události minulé, pevně dané a zakořeněné v myslích lidí.
Druhů rituálů je nespočet: nejprve nás pravděpodobně napadnou rituály náboženské (protože právě náboženství silně ovlivnila, jak rituály vnímáme, tedy je s nimi máme spojené), ale patří k nim i zdánlivě běžné, nesakrální činy jako je svatba, pohřeb, maturita nebo oslavy narozenin. I takové současné rituály však byly do jisté míry formovány náboženstvími. Dalším druhem mohou být státní svátky, které jsou spjaté s duchem určitého státu. Fakt, že v jistém smyslu „slouží“ politickým režimům a mocenskému pojetí státního útvaru tak není překvapivý. Česká republika jich momentálně má sedm a většina z nich oslavuje a připomíná události 20. století. To je neméně nepřekvapivé vzhledem k tomu, že právě tehdy vznikala a proměňovala se podoba českého státu.
Důležitost rituálů
Rituály jsou jednou z forem, skrze které dáváme životu smysl. Potvrzují to četné studie. Pomáhají nám vypořádávat se smutkem a úzkostmi, zlepšují wellbeing, posilují soudržnost a kooperaci skupin, upevňují normy a hodnoty. Ve vyjmenovávání výsledků studií bychom mohli ještě dlouho pokračovat, nicméně je dobré podívat se na člověka konkrétně, ne jen obecně. Z hlediska osobních zkušeností jsou časem na přemýšlení a kontemplací, což jim v době, kdy podobných příležitostí ubývá, velmi přidává na hodnotě. Mozek dnešního člověka je přehlcený a nedokáže zpracovat pohlcující množství vjemů. Rituály pomáhají tím, že dovolí člověku se na chvíli zastavit a alespoň se pokusit zorientovat ve víru dnešní doby.
Případová studie 17. listopadu
Pojďme si vše dosud zmíněné rozebrat na jednom konkrétním příkladu: 17. listopadu. Toto datum odkazuje na dvě důležité události – uzavření vysokých škol nacisty a vyvrcholení sametové revoluce. Oproti událostem roku 1989 je Mezinárodní den studentstva mainstreamem poněkud opomíjen, což je v době rostoucí akademické oprese velkou chybou. Jeho důležitost kvůli autoritativním režimům, které se snaží polarizovat, rozviklat demokracii a uchvátit moc, totiž roste a měli bychom mu věnovat takovou pozornost, jakou si zaslouží.
Den boje za svobodu a demokracii jakožto státní svátek je poněkud obsáhlou kapitolou a jeho zevrubná analýza by vydala na několik článků. Pro čtenářský komfort se zaměřme na jeho hlavní složky a pomyslné „jádro“. Samotný název je nám zde dobrým vodítkem. Ačkoliv je v tomto případě „boj“ poněkud přehnané označení snahy o dosažení demokracie, připomíná nám fakt, že jsme byli značnou část 20. století pod nadvládou nejednoho autoritativního režimu a svoboda a demokracie jsou něčím, co bychom si tedy měli hlídat a důkladně opečovávat. Jádrem svátku je tedy, alespoň v teorii, připomenutí rozpadu autoritativního režimu a nastolení demokracie – tedy minulých událostí, které si však mnoho z nás může pamatovat, a posílení demokratických norem a zásad.
Nicméně, jak tomu tak bývá, teorie se liší od praxe a „jádro“ paradoxně je jen částí celku. V rámci kulturních válek, které jsou dnes tak očividné a v podstatě nepopiratelné, se z rituálu, který spojuje, naopak stává něco, co rozděluje. Obzvlášť zde vyvstávají extrémy tak zvaných havloidů a dezolátů, kteří, jak dobře ukazuje teorie podkovy, spolu vlastně sdílí víc, než si mohou na první pohled obě skupiny myslet – skutečným spojujícím faktorem je v jejich případě hloupost, ignorance, póza a všechny možné druhy mindráků. Právě tito lidé zastírají zmíněné „jádro“ a za hlasitého křiku se snaží prosadit „svoji pravdu“, přičemž pravdu nemají. Nejen tímto rituál, k neštěstí všech ostatních, významově vyprazdňují.
To vznáší otázku: jak je vlastně vhodné 17. listopad slavit? Je lepší jej využít jako platformu pro vyjádření nespokojenosti, pro vznášení současných problému tak, jako tomu bylo v roce 1989, nebo jako nostalgickou oslavu poražení „socíku“? Ideální řešení je jako většinou někde mezi. Neměli bychom 17. listopad významově vyprázdnit nekonečným omíláním plytkých hesel a sloganů, „bojem“ za demokracii, trikolorami, připínáčky a symboly „V“ z prstů. Na druhou stranu, pro vznášení problémů a kritiky není potřeba čekat na jediný den v roce – to můžeme díky svobodě slova dělat kdykoliv. Zatím. Zlatým středem by tak byla nostalgická oslava s gesty, připínáčky a kulturním programem, která zároveň přenáší minulé události do současného světového kontextu. Něco takového by mělo opravdový smysl a vzhledem k současné podobě svátku, se jeví jako dosažitelné.
Je nutné zmínit, že není vše tak zlé, jak se může zdát, a i na zmíněném svátku lze najít pozitiva. Ať už se podoba tohoto rituálu mění jakkoliv, nelze zapřít, že shromáždění tolika lidí, mezi nimiž pravděpodobně najdete i své přátele, působí dobře. V kontrastu s tím, co jsem v minulém odstavci uvedl, představuje toto shromáždění pocit jakési částečné jednoty, kdy si člověk uvědomuje rozdělení a společenství zároveň. Stejně dobře působí i docela bohatý kulturní program, člověk může navštívit v podstatě vše – od přednášek, přes výstavy, až po koncerty – často zadarmo. Poměr kulturního obohacení, času a ceny je v podstatě nereplikovatelný a jeho pozitivní dopad nelze zapřít, ať už je jeho podoba jakákoliv.
Další dnešní rituály
Jak jsem již naznačil, značné množství rituálů a svátků se významově vyprázdnilo. Příkladem mohou být dva nastávající svátky: Vánoce jsou spíše jednodenní událost předávání dárků, silvestr zase příležitost se naprosto zrušit. Faktorů za tím stojících je nespočet – od novodobého konzumerismu a atomizace společnosti, přes zmíněné kulturní války, až po minulé politické změny. Právě jedna z těchto politických změn nejen u nás v tom sehrála klíčovou roli. Současné rituály dostaly hlavní část své podoby za komunistického režimu. Je to vidět na Vánocích, které byly v rámci církevních represí „odkřesťanštěny“ a ač to jde poněkud proti zásadám režimu můžeme v jejich tehdejším pojetí spatřit zárodky současné konzumeristické podoby. Je to vidět i na příšerných silvestrovských estrádách s Menšíkem a Bohdalovou, kterých se z nějakého důvodu stále nemůžeme zbavit – ba naopak, stále je vysíláme a připomínáme si je.
Zde se dostáváme k problému rituálů v současnosti – pokud existují, jejich význam byl nějakým způsobem vytržen z původního kontextu. Zdá se, že rituály dnes slouží více době, než nám lidem v ní žijícím. To se řeší jen těžko. Rušit je často není možné a ani by se nejednalo o dobré konání. Přeci jen jejich pointa je v tom, že jsou dlouhotrvající a mají předávat nějaké hodnoty. Nezbývá tedy nic jiného než rozbít jejich fasádu neměnnosti a vědomě učinit nějaký vývoj. Nejlepším řešením situace je zaktualizovat rituály stávající a pokud možno k nim přidat rituály vlastní. Ty, ač diametrálně menší, mohou mít stejný význam a poskytnou všechny zmíněné benefity.
Ač se může zdát, že rituál je přežitý a nepotřebný v dnešní době, opak je pravdou. Dnes, kdy je tolik aspektů našich životů významově vyprazdňovaných vlivem různých aktérů a faktorů, je poptávka po smyslu a pocitu, že někam patříme, v mnoha ohledech silnější, než je na první pohled zřejmé. I přes to jsou pravé smysly rituálů různě zastírány. Rozhodně nechci upřednostňovat minulé podoby všech svátků a oslav – chci spíše připomenout, že se nejedná jen o tečky v kalendářích (co nadosmrti září), ale o specifické události, jejichž význam by neměl být zapomenut. Z oslav by se stalo bezdůvodné a bezúčelné opakování postrádající původní smysl a podstatu. Připomínejme, slavme, aktualizujme – jen tak se neztratíme v bludném kruhu.