Šárka Přikrylová, aktivistka za lidská práva a umělkyně, plula jako jediná Češka na Global Sumud Flotille distribuovat humanitární pomoc do Pásma Gazy. V rozhovoru pro Studentské listy popisuje, s jakými potížemi se setkala na moři a s jakým chováním se setkala po zatčení izraelskou armádou IDF.
Jak tvá cesta vypadala a odkud jste pluli?
Vydala jsem ze Sicílie v září, lodě vypluly ze tří portů – z Barcelony, Sicílie a Tunisu. Má osobní loď plula ve Středozemním moři asi tří týdny. Prvního října jsme byli interceptováni, nelegálně zajati IDF, izraelskými okupantskými vojsky.
Co tě přivedlo k tomu zajímat se o téma Gazy a samostatnosti palestinského státu?
Poprvé jsem se dozvěděla o Gaze v roce 2008 v Anglii. Lidé tam rozdávali letáčky o tamní realitě, tehdy se mi to dostalo do povědomí.
Na mé univerzitě ve Švýcarsku byla studentská organizace, která celý víkend na protest okupovala budovu a vyžadovala určité změny. Na jaře jsem si o tom začala číst, koukala jsem se na různá videa, dokumenty, noviny a byla jsem tím opravdu pohlcená. K tomu jsem se zúčastnila semináře Unlearning Racism, týkal se rasismu v našich buňkách. Mluvilo se o různých vzorcích, které jsme si skrz společnost jako lidé na sebe nabalili. V Gaze je to vlastně o rasismu, apartheidu, diskriminaci. Vše to spolu souviselo a začalo mě to vyloženě afektovat, ovlivňovat celé mé tělo a mé emoce, myšlenky, sny. Začala jsem si říkat, jaký má člověk ve svém životě význam a privilegia, že jsem vzdělaný člověk, běloška z Evropy, mám evropský pas a to jsou výhody, se kterými jsem se narodila. A co s tím tedy můžu udělat, aby se ostatní mohli mít lépe?
Jaká motivace tě vedla k rozhodnutí, že se budeš angažovat v Global Sumud Flotille a jaké jsi z toho měla pocity? Měla jsi strach tam vyjet?
Přemýšlela jsem o svých vlastních privilegiích a o tom, že budu buď jen sedět, nebo něco začnu dělat. Proč na dva měsíce nepozastavíme svůj vlastní pohodlný život a nejdeme do Gazy? Kdyby to udělal celý svět, skončila by genocida. Kdybychom pozastavili žití v tom nefunkčním systému, který je přínosný jenom pro lidi, kteří mají peníze. Všichni ostatní se musí přizpůsobovat, žít v tom, chodit do práce, vzdělávat se, poslouchat politiky, které nezajímá nic jiného než jejich vlastní moc a málo se ptají občanů, co vlastně chtějí. Když jsem se poprvé zúčastnila poutě do Gazy, v červnu čtyři tisíce lidí letěly do Káhiry a odtamtud byl plán pochodovat přes Sinaj do Rafahu, kde bylo 600 kamionů s humanitární pomocí, jídlem a medicínou. Všechno to tam hnilo, protože Izrael je nechtěl otevřít.
Egyptská vláda už o nás věděla, někteří začali být deportováni a oni nás zastavili na checkpointu 2, kde nás za pár hodin rozehnali. Tam jsme si udělali známé, ale pořád tam ty kamiony stály a genocida pokračuje. Idea flotily byla ve vzduchu, a tím, že jsem byla v konexi se známými, kteří plavbu organizovali přes švýcarskou delegaci, jsem byla jednou nohou uvnitř.
Jaký průběh měla ta plavba a co jste tam zažili?
V Tunisu lodě zůstaly zaseklé na asi pět dní nebo týden, protože už tam proběhl první útok od Izraele. Nikomu se nic nestalo, ale lodě byly zneškodněny, takže se musely opravit, a to prodloužilo celou výpravu. Já jsem byla na lodi, kde nás bylo deset, spolu se mnou Francouz, Brazilec, tři Italové. Záměr byl, aby posádka na lodích byla silně mezinárodní, aby to bylo i z hlediska barvy kůže vybalancované.
Co jste konkrétně vezli?
Vezli jsme mléko v prášku a různorodé suché potraviny: těstoviny, cizrna, hrášek a všechno v konzervách, které se nezkazí. Také jídlo bohaté na bílkoviny, které tělo potřebuje.
Máš odtamtud příběh, který tě hodně zasáhl a chtěla by ses o něj podělit?
Život na lodi určitě není pro každého. Každý člověk, který nějakou dobu plachtil, byl ve stanu, sdílí bydlení, to zná, je to hodně o osobních hranicích. Když neznáte své osobní hranice, může to být absolutní katastrofa. Teď ať si člověk představí, že loď měla 14×4 metrů a bylo nás tam deset. Vědět, co člověk může, co má rád, co nemá rád, jak říct ne, jak si vlastně sám říct, že už toho má dost, je velmi důležité. V plachetnici jsme byli cca tři týdny. Já jsem v osobních hranicích celkem dobrá, protože to také učím, dělám workshopy pro skupiny o sexualitě. V jakémkoli vztahu, v jakékoliv společnosti je základem hranice a souhlas, jak říct ano, jak říct ne, učí se to v prvním modulu. Pokud člověk neumí říci ne, všechno se začne přetvářet do vzteku a do pasivní agresivity, pak už do té aktivní.
Každopádně, v přístavu se všechno hrozně natahovalo, lidé začali být netrpěliví, mimo jiné protože si na akci vzali volno z práce. Bylo tam i hodně lidí, kteří mají děti, rodiny a musí se o ně starat. Někteří to pak vzdali.
A do toho se nám tam stala zajímavá historka. Několik kapitánů si na Sicílii řeklo, že na to už kašlou a jedou dále. Ráno jsme se probudili a vidíme 6 lodí, které se najednou otáčejí a začínají plout. A nakonec se vrátily, pak všech 47 lodí vyplulo společně.
Když jsme byli v řeckých a mezinárodních vodách, tak nás už tenkrát napadly izraelské drony, které tam s námi byly už od začátku. Jsou vidět, zpočátku si myslíte, že je to padající hvězda nebo letadlo, ale potom člověk už ví, že to je dron, který si sbírá informace z lodě. Za dva dny tam začali pouštět explozivní bomby. Ze začátku jsme si mysleli, že nás chtějí jen zastrašit, že to je petarda. Ale pak jsme si uvědomili, že otřes měl hodně velkou sílu. Cítila jsem tlak ve svém vlastní těle, a taky to poškodilo asi pět lodí. Tu noc jsme zvládli, ale byli jsme hodně vystrašení. Pár lidí se rozhodlo odjet, protože toho bylo moc. Pak jsme vypluli na poslední úsek cesty.
Jak proběhlo vaše zadržení a jak se k vám IDF chovalo?
Lodí bylo 47 a každá z nich měla úplně jinou zkušenost, takže já sdílím svou osobní. Věděli jsme, že jakmile zapadne slunce, mezinárodní okupační síla přijde a že nás asi zatkne.
Kde přesně vás zadrželi, byli jste blízko cíle?
Moje loď byla šedesát nautických mil od Gazy, což je čtrnáct hodin plavby. V sedm hodin večer intercepce začaly a přestaly někdy ve dvě hodiny odpoledne druhý den. Naše loď byla při intercepci tou třetí. Na horizontu se najednou objevilo čtrnáct vojenských lodí a zabarikádovaly nám průjezd. Byly kolem nás malé loďky, čluny s vojskem, vodními děly, zbraněmi a začaly kolem nás kroužit, aby naši loď rozhoupaly. Je to takové hraní si s lidskou psychikou, chtějí vás uvést do stresu, aby potom bylo jednodušší vás zatknout. Pak přijeli velice blízko k nám a začali na nás střílet vodními děly. Nakonec přišli a my už jsme na lodi seděli s vestami připravení. Odhodili jsme nože do moře, aby nám nebylo řečeno, že máme zbraně. IDF pak přišla se slovy „my vám neublížíme, jenom dělejte, co vám řekneme.“
Pak nás vzali na palubu, prohlídli nás a bylo evidentní, že jsme zatčeni. Rozdílně se chovali ke mně, k bělošce, než k člověku tmavší kůže. No a potom nám řekli, že máme jít do podpalubí, kde jsme zůstali až do druhého rána. Hlídali nás čtyři vojáci a poté nás převezli do přístavu.
Vyslýchali vás? Jak se chovali a jak jsi to prožívala?
Když nás přivezli do přístavu, vzali nás jednotlivě z paluby na prostranství, které bylo imigrační zónou. Řekli nám, abychom šli na kolena s čelem na zem, rukama nad hlavou a s pasem před naší hlavou, aby nás rozřadili. Je to takový obrázek toho, jakým způsobem je nakládáno s palestinskými vězni, velice typická choreografie. No a nechali nás tam tři hodiny, bylo kolem poledne, 35 stupňů. Mezitím byli vojáci ve stínu a smáli se, fotili se s námi. Bylo to celkem ponižující. Já to všechno vnímám skrz optiku antropologie, sociologie, psychologie, power exchange, co se týče dominance a submise. Pracuji s uměním, s performance art, kde člověk pracuje s choreografiemi. Každá společenská situace je o choreografiích, nějaké jsou více riskantní, nějaké méně. Strach je pro mě je taková věc, kterou si po špatné situaci vytvořím. A ten strach má potom možnost se opakovat v blízké nebo daleké budoucnosti. A zatčení jsem v životě nezažila, mé tělo si ten strach předtím nikdy nevyvinulo. Nebyla jsem sama, vždycky jsem byla ve skupině lidí, kterým jsem věřila. Měli jsme emergency contact, právníky, lidi, co na nás čekali a psali dopisy ministerstvům. To, že tam bylo velké množství žurnalistů a médií, jsem viděla a cítila jsem, že se na nás celý svět kouká, to mi dodávalo podporu. A co se týče strachu, já jsem osobně žádný strach neměla. Já měla daleko větší strach z toho, jak mám žít v nefunkčním systému po návratu.
Pro mě je důležitá solidarita. Byla jsem s ženami, které jsem nikdy předtím neviděla. No a říkám, od začátku tam byla solidarita přítomna, opravdu mentálně, emocionálně, fyzicky, spirituálně, když jsme se tam o sebe starali, od začátku až do konce.
Co bylo dál? Jak se k vám chovali do tvého příletu?
Byli agresivní formou verbálního vyjadřování, buzerování, psychologického ponižování. Osobně jsem tam fyzické násilí nezažila, ale slyšela jsem, že některé ženy zažily i sexuální obtěžování.
První dva dny nám nedali vůbec najíst, pak nám začali dávat jídlo, které předtím nechali několik hodin na slunci. Byl také den, kdy před nás najednou postavili dvě plazmové televize a začali před celami pouštět nahrávky ze 7. října 2023, které byly opravdu hodně krvavé a velmi emocionální, s nostalgickou hudbou je nechali hrát 24 hodin denně. Pár lidem řekli, aby se na to dívali, fungovalo to jako brainwashing.
Pamatuji si takový obrázek choreografie, kdy nás tam chodili počítat, což bylo asi desetkrát denně, přišli s velkým vojskem, které se postavilo před naše cely ozbrojené a se psy.
Když přišli poprvé, koukali jsme z krytu a říkali jsme si, zda je to opravdu namířené na nás. Všechno je tam zveličené a absurdní. Pocházím ze Západu, jsem Evropanka, já na to zvyklá nejsem. Co mi psychicky vadilo byl rámus. Padesátkrát denně přišli, otevřeli pancéřové dveře, hlasitě je zavřeli, z toho mě tam začala bolet hlava. Ve dne v noci. Lidé z flotily se chtěli domoci doktora, lepšího jídla a léků. Začali tam mlátit na dveře nebo řvát a křičet. Když to pak člověk dělá několik hodin denně, tak potom ubližuje vlastnímu zdraví.
Co teď v Palestině potřebují nejvíce? Jak vnímáš postoje západního světa, primárně tedy České republiky, k této problematice?
Tak v první řadě, co palestinský lid teď potřebuje, je opravdové příměří. Aby se to, co už bylo ohlášeno před pár měsíci v říjnu 2025, opravdu stalo. Většinu dnů tam padaly bomby a příměří to fakt není. Je to o tom, aby se koridory opravdu otevřely a aby tam Izrael začal pouštět daleko více kamionů s humanitární pomocí, momentálně jich pouštějí trochu. Potřebují hlavně jídlo a léky.
Co se týče českého postoje, trochu mě šokuje, že si Československo taky prošlo okupací a je tu ta zkušenost, ale je tam vidět ta síla propagandy a rasismu. Opravdu, Česká republika je bílá společnost a je tu velký rasismus. Řekla bych také, že se Česká republika s Izraelem trošku ztotožňuje, protože mají určité společné prvky. Izrael není zas tak starý. Jsou spojeny institucemi, tak si hodně notují a pořád se uzavírají a nové a nové smlouvy.
Z globálního hlediska je to všechno strašně absurdní. Trump vytvoří Board of Peace, aby mocní lidé debatovali, jaký chceme mít svět na bázi míru. A pak Netanjahu minulou středu přiletěl do Washingtonu, aby se také stal členem nového Board of Peace. Já jsem šokovaná tím, co se děje ve světě, nevím, jakým stylem si tu absurditu mám vysvětlit. Vždy, když otevřu zprávy, jsem prostě šokovaná.
Je to na nás, je to opravdu na nás a je to o uvědomění si, že každé fyzické tělíčko má moc. My tu moc máme a můžeme působit v našem společenském kruhu, ať už se to týká rodinného kruhu, pracovního, na univerzitách, nebo kdekoliv jinde. V každé společnosti máme možnost ji ovlivnit. Taky si ale říkám jak, protože se hodně zabývám pojmem modes of transmission, tedy různorodými způsoby transmise informací. Protože když si člověk vezme, že genocida je realitou, je to prostě síla, a ne každý člověk na to má emocionální kapacitu. Přiznat si, že to, co jsem si o Izraeli myslel celý život, není pravda, je těžké, je náročné si říci, že jsem ignorant. To by ale mohlo být prvním kroken pro ty, kteří si to ještě neuvědomili, protože já jsem ignorant v hodně věcech, více věcí na tom světě nevím, než vím. Ale snažím se být otevřená. A to nevědomé ignorantství je třeba přetvořit. A pak si třeba říct, že chci, aby se stalo vědomým ignoranstvím. Že nějaké ignorance jsou také dobré, není dobré vědět vždy všechno, ale je opravdu důležité si říct, na co máme kapacitu, abychom mentálně vůbec mohli v našem světě fungovat.