Je literatura zabývající se dystopií opravdu pouhou literaturou, nebo slouží k reflexi dnešní politické situace a společnosti? Předpovídá tento literární žánr současnost a budoucnost a jsou Margaret Atwood a George Orwell nadčasovými autory?
Mnoho z nás jistě četlo, jak už do maturitní četby nebo pro radost, knihu 1984 od fenomenálního autora George Orwella. Při četbě nás napadají myšlenky, zda Orwell opravdu píše o čistě imaginárním světě, či se vztahuje k tomu dnešnímu. Někdo tuto knihu vnímá retrospektivně, mnoho pasáží se dá přisuzovat historickým diktátorským režimům v obou extrémech, ať už na straně nacismu, či na komunistické straně. Nedojde však každému, že opravdový účel knihy se socialistickou tématikou a režimem pod dohledem Velkého Bratra nebyl zamýšlen k reflexi režimu Sovětského svazu a okolních zemí, včetně té naší, avšak sloužil jako varovaní před diktátorskými režimy obecně a upozorňuje na křehkost lidské svobody. Orwell tuto schopnost geniálně reflektuje i v ostatních dílech a esejích a je v nich zřejmé, že jeho uvažování a poselství bylo silně ovlivněno milníkem, kdy při španělské občanské válce narazil na nerealistické ideály demokratického a mírumilovného světa. Právě dystopie je onou formou literatury, která v až negativistickém stylu ukazuje přítomnou i možnou realitu minulého, dnešního i budoucího světa.
Někdy není potřeba přehnaná složitost myšlenek, přesněji předmětů a prostředí, na kterých chceme náš pohled na situaci znázornit. George Orwell je opět důkazem toho, že v jednoduchosti je krása. Farma zvířat, i když jedno z mých méně oblíbených děl, je ukazatelem právě této jednoduchosti, která ale nese komplexní a důležitou myšlenku. Citát „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ na jednoduchém obrázku zvířecí farmy ukazuje symboliku něčeho tak důležitého, proti čemuž se část dnešní společnosti snaží bojovat. Když tato kniha byla v létě roku 1945 vydána, svět se nacházel na rozbřesku naděje. Někteří autoři si však zachovali varovnou povahu textů a v euforii a utopickém smýšlení společnosti nezapomněli na křehkost demokratických a lidských hodnot. Právě poválečné období bylo obdobím až slepým, bez předsudků, plným euforie, která dočasně vypadala, že se situace zhoršit již nemůže. Avšak když se díváme na dnešní svět, dojde nám, že nedemokratických režimů je mnoho a rysy režimů, které se blíží k tenké hraně demokracie například na Slovensku a v Maďarsku, či nedaleké Gruzii, jsou čím dál jasnější. V současné době přemýšlím, jestli se situace na světě opravdu zhoršuje a radikalizuje, nebo s mým rostoucím zájmem a věkem mám větší schopnost vnímat a analyzovat za hrany medializace světových konfliktů. Na jednoduchosti Farmy zvířat, kterou snad pochopí i malé dítě navštěvující základní školu, lze tento problém reflektovat a popularizovat mezi společnost, což je, dle mého názoru, v dnešní zmatené mediální a politické scéně opravdu potřeba. Člověk je tvor sobecký, s prioritou sebezáchovy a udává hranice svému vnímání i dle jeho emoční kapacity, ale nad jednoduchostí popisu a varování Orwellově díle se přeci jen můžeme alespoň obecně zamyslet, a především si dát za cíl soudit dnešní společnost a geopolitickou sféru pečlivěji a s otevřenýma očima. Dle mého názoru je Orwell autorem, který svou literární stopou ve světě zanechal myšlenku ostražitosti a nutnosti nahlížet na demokracii jako na křehký, až porcelánový předmět, který není věčný a jako o každou vzácnost se o ní v zájmu její záchovy musí pečovat.
Na modelu 1984 vidíme, jak systém pracuje s manipulací občanů. Skrz změny dat, okolností, a faktem, kdo vlastně válčí s kým a kdo je dle tamního režimu, ve kterém se hlavní postava ocitá, „ten špatný“, režim neuvěřitelně manipuluje a mate občany Orwellova smyšleného či reálného světa. Pokud závěr hodně zjednoduším, špatným je každý. Ale co mě osobně zaráží je, jestli je každý špatný kvůli lidské nátuře, či ze strachu z režimu, který byl také vytvořen člověkem a za identitou „něčeho většího“ tahá za nitky ve světovém i vnitrostátním dění. Pokud takto filozofujeme i dnes, existuje na světě něco většího, co je zdrojem zlosti a ovlivňuje světové dění, či máme v rámci lidskosti nutkání připisovat lidské činy něčemu většímu? Pokud se nad touto tezí člověk zamyslí, dojde mu, že války bojují i vedou lidé, ale jako by je tento imperialismus táhl za něčím velkým. V Orwellově díle 1984 vidíme, že demokracie není to jediné křehké, ale důraz je kladen hlavně na křehkost lidského smýšlení a ovlivnitelnosti. Jak už je pro dystopii typické, myšlenka změny v systému a odolnosti člověka vůči vnějším, ale mocným vlivům je naprosto zavržena. Tato omezenost sebeurčení připomínající predestinaci lidské bytosti nápadně rezonuje s naturalismem, což prolíná historické literární styly. Nejen, že tato dystopicko-politická kniha propojuje literaturu oddělenou staletími, ale propojuje i historii se současností, a budu pokračovat v negativismu, i s budoucností. Toto geniální, avšak ne unikátní, propojení fikce se všemi možnými situacemi je fundamentálním prvkem Orwellových politických novel. Bez nich by to zkrátka nebylo ono. Tento zajímavý koncept mě opět přivádí k tomu, zda čistá demokracie vůbec bude existovat, zda má lidstvo naději se tomuto ideálu přiblížit, jestli je to vzhledem k lidské nátuře vůbec možné? Je demokracie reálná? Je opravdu myšlenkou knihy snadná ovlivnitelnost a křehkost, či zavrhává ideu světového míru úplně? Jsou naše západní ideály správné, je jejich vnucování například do regionu Blízkého východu správné, morální? Má člověk naději, když zlost dalšího jedince, co si o sobě myslí, že je mocnější a nadřazenější, snadno ovlivní jeho život během mrknutí oka? Pokud se podíváme do imperialistického Ruska, tento pohled je velmi důležitý jak už pro historický pohled od Ivana Hrozného po SSSR, tak už pro současné sklony k násilnému rozšiřování území. Pomocí mocné propagandy ruská vláda a elita negativně ovlivňují nejen své občany, ale i sociální skupiny ve zbytku světa. Má člověk moc oproti propagandě většiny, nebo má propaganda většiny moc vůči člověku, když byla sama vytvořena také člověkem? Pro zjednodušení, hlavní Orwellova myšlenka křehkosti demokracie a ovlivnitelnosti společnosti rezonuje dodnes, stačí se podívat do zemí Visegradské čtyřky, do německého parlamentu, do nadcházejících britských a maďarských voleb, do Ruska, do „největší demokracie světa“ USA, do autoritářských i teokratických režimů na Blízkém východě, do Izraele, do Číny, do Afriky ovlivňované zbytkem světa, do Latinské Ameriky. Ať už je to Robert Fico, německá AfD, Viktor Orbán, Vladimir Putin, Donald Trump, Benjamin Netanyahu, vykoupená Afrika či Venezuela, idea demokracie je stále křehčí.
U Margaret Atwood, hlavně v Příběhu služebnice, je kladen důraz na nebezpečí radikální teokracie. Na příkladu žen, které slouží pouze k reprodukci a ty, které reprodukce nejsou schopné, jsou pro režim nadbytečné, lze silně a smutně reflektovat situaci ohledně ženských reprodukčních práv. Tato dystopická scenérie je vidět všude na světě, nejen v USA, jak si mnozí z nás mylně myslí. Opět stačí nahlédnout do sousedního křesťanského Polska, kde jsou reprodukční práva, tedy právo na potrat, zakázány kompletně. Interrupční politika je ze světového hlediska velmi slabá, a to i zde v Evropě, kde je velmi snadno ovlivnitelná a převrátitelná. Hlavní myšlenkou však nejsou konkrétní případy ani historie, ale nebezpečí jakékoliv teokracie obecně. Pokud navážeme na koncept Velkého bratra u George Orwella, na myšlenku, že je něco většího, tuto ideu poté můžeme promítnout i do celého konceptu jakéhokoliv náboženství, které věří, že nad lidskou bytostí stojí něco většího, co udává náš osud s větší mocí než je naše vlastní. Toto odvolávání se, se vším respektem k náboženstvím, je ale mocným a nebezpečným nástrojem pro všechny možné teokratické režimy. Pokud člověk tvrdí, že jeho moc pochází z něčeho vyššího a má právo se na ni odvolávat, pak je jednoduché společnost ovládat. S lidskou potřebou přenášet naši odpovědnost na něco nadpozemského je teokracie příkladem ovlivnitelnosti společnosti, na kterou poukazují jak Atwood, tak i Orwell. Náboženství také dává neuvěřitelný prostor pro interpretaci a reinterpretaci pravidel a zákonů, jak vidíme v Příběhu služebnice. Pokud je něco v zájmu větší moci, pak je přeci nutné zákon implementovat nehledě na interpretaci, která je ovlivněna negativními úmysly člověka. V Příběhu služebnice vidíme tragickou situaci žen, ale i mužů, pod teokratickou vládou Gileadu, která se odvolává k náboženství. Hrůzy, které hrdinku i ostatní ženy v novele provázejí, zní někdy až nereálně a surově, ale smutnou realitou je, že kniha je z části postavena na střípcích reálných, nedávných příběhů z USA. V případě Atwood je interpretace problematiky i jednodušší díky konkrétnímu zúžení ohroženosti. Na příkladu náboženství je i jasně vidět, co a jak konkrétně ovlivňuje ženská práva. Náboženské stanovení standardů, zákonů, omezenosti rozhodování o vlastním těle ukazuje to, jak křehká ženská práva jsou, i když by měly být samozřejmostí jako jakákoliv jiná práva. Atwood dokazuje, jak moc je feminismus v této době potřeba. Feminismus není radikální extrémistické hnutí, ale myšlenka s cílem rovnoprávnosti žen, která je, nejen v teokracii, velmi potřeba. V kontradikci s dystopickým pojetím žen v novele Margaret Atwood, dystopie poukazuje na to, že by žena měla být vnímána jako jakákoliv jiná lidská bytost a rovnoprávnost žen je něco, co nám nejen historicky, ale i v současnosti velmi chybí. Pokud nemůžeme dosáhnout rovnoprávnosti jedné skupiny vůči druhé, nikdy nemůžeme dosáhnout rovnoprávnosti skupin všech.
Na závěr, dystopická politická literatura opravdu reflektuje dnešní politickou situaci i společnost celkově. Ne však cíleně, ale čistě v kontextu nadčasových myšlenek, které jsou schválně cíleny tak, aby mířily na situace v politice, které zůstanou aktuální navždy, alespoň do té doby, dokud se nastavení mysli moderního člověka nezmění.