Po relativně dlouhé době přichází do kin velký blockbuster sci-fi snímek v podobě adaptace románu Project Hail Mary od Andyho Weira. Do češtiny je překládán jako Spasitel, což ovšem není úplně přesný překlad; je to totiž víc než „jen“ film o záchraně lidstva. Na rozdíl od ostatních pojímá mimozemšťany osvěžujícím způsobem, jako potenciální přátele, čímž zároveň vznáší myšlenku jakéhosi „univerzálního dobra“. To očividně diváci oceňují, protože jde o jeden z nejvýdělečnějších filmů roku 2026.
Produkce Spasitele
Spasitel, respektive Project Hail Mary, je adaptací stejnojmenné knihy Andyho Weira. Kořeny projektu sahají zhruba do roku 2020, kdy studio Metro-Goldwyn-Mayer zakoupilo práva k románu. Už tehdy se mluvilo o spolupráci s Ryanem Goslingem, který kromě ztvárnění hlavní postavy měl film i produkovat. Scénáře se ujal Drew Goddard, jenž již měl zkušenosti s adaptací textu Andyho Weira v podobě filmu Marťan z roku 2015 a režii zajistila dvojice Phil Lord a Christopher Miller. Ti dosud režírovali převážně animované filmy pro děti (např. Zataženo, občas trakaře, Lego příběh) a jakýsi „pohádkový“ rukopis je znát.
Natáčení začalo v červnu roku 2024 ve Velké Británii. Štáb využil velkoformátové „IMAX“ kamery, přičemž snímek byl přenesen na filmové pásky a následně zdigitalizován pro dosažení obrazově příjemných kvalit analogu. Při natáčení nebylo využito greenscreenu a všech vizuálů bylo dosaženo pomocí praktických efektů. Vrcholem je v tomto ohledu postava Rockyho. Jedná se o loutku navrženou a zhotovenou Neilem Scanlanem (který se podílel například na filmech Karlík a továrna na čokoládu a novějších dílech Star Wars), o jejíž rozpohybování a dabing se postaral loutkoherec James Ortiz. Nutno dodat, že jde o opravdu úctyhodný výkon; Rocky působí tak opravdově a věrohodně, jak jen smyšlená mimozemská forma života může působit.
Spása v kinech
Premiéra proběhla 20. března. Momentálně má snímek 87 % na ČSFD, 95 % na Rotten Tomatoes a 8,4 hvězdiček z 10 na IMDB. Spasitel se stále pohodlně drží na prvních příčkách žebříčků a k 30. březnu šlo o dosud tržebně nejúspěšnější snímek roku. Kritici ocenili zejména vizuální stránku spolu s praktickými efekty a výkon působivý Ryana Goslinga. Na druhou stranu zmiňují, že film postrádá originální nápady a působí spíše jako velká kompilace již známých motivů. To je pravda, ovšem vzhledem k povedenému provedení stojí za to dát filmu šanci.
Obě strany kritiků mají do určité míry pravdu. Film je opravdu nádherný, vesmírné scény člověka uchvátí, až má pocit, jako by opravdu byl na místě kamery a skutečnost, že všeho bylo docíleno pomocí praktických efektů je v dnešní digitálně přehlcené době pomyslnou třešničkou na dortu. A to je dobře, protože pokud by Spasitel nebyl hezký na pohled, děj by jej nad hladinou neudržel. Zejména vzpomínky na události před začátkem mise jsou ploché a obsahují množství známých sci-fi klišé. Vesmírné dění je na tom o něco lépe, má dobré tempo, ovšem chybí v něm riziko a boj; vše se povede rychle a na první pokus. To, co skutečně odlišuje film od ostatních sci-fi blockbusterů, je netradičně tradiční a komický i emotivní vztah protagonistů.
Vesmírná bromance
Ve filmu se objevuje množství postav, ovšem jen dvě z nich jsou opravdu klíčové a jsou na plátně déle než pár minut. Jde o protagonistu Rylanda Grace, učitele přírodovědy na základní škole, ztvárněného Ryanem Goslingem, a Rockyho, mimozemský organismus připomínající kámen. Grace je lehce stereotypním bývalým hvězdným vědcem, který kvůli své prořízlé puse a svéráznosti přišel víceméně o vše. Nemá přátele, rodinu, psa, zkrátka nikoho, na kom by mu záleželo a komu by záleželo na něm. Nemá ani odvahu a do účasti na projektu je kvůli své bázlivosti donucen. Celkově jde o relativně standardní postavu a značná část jejího šarmu stojí právě na Goslingovi a jeho talentu. Z tohoto hlediska je mnohem zajímavější Rocky. Jde o mimozemšťana z trojhvězdí 40 Eridiani, jehož tělo připomíná spíš tělo nějakého členovce (nejblíže by asi byl krab, což by vlastně docela trefně odpovídalo přírodovědeckému vtipu, že nejdokonalejší a konečnou evoluční formou jsou právě krabi) a ačkoliv nemá nijak konkrétně definovanou hlavu a tělo, dal by se označit za roztomilého. Proč? Protože vlastně není tolik odlišný od nás. Ano, vypadá jinak, mluví jinak, orientuje se pomocí echolokace a nezná všechno, co máme na Zemi, přesto je až zarážející, jak lidský je. Má emoce, jí, spí, miluje, dokáže se obětovat ve prospěch druhých, slaví; zkrátka řekněte vlastnost nebo činnost a Rocky ji pravděpodobně zná a praktikuje. Hlavní překážkou pro oba hrdiny tak je jazyková bariéra, kterou ovšem prolomí velmi rychle a po zbytek filmu působí jejich vztah jako „bromance“. Je zvláštní a zároveň fascinující, jak si postavy, vzhledem k jejich odlišným původům, rozumí. To vznáší otázku: jsme opravdu tak speciální, jako si myslíme, že jsme, nebo je to, co považujeme za „lidské“ univerzální a ne exkluzivní pro Homo sapiens?
Univerzální dobro
Stručnou odpovědí na položenou otázku je: nevíme a těžko říct, jestli někdy vědět budeme. Jestli je to dobře nebo škoda nejde posoudit. Ovšem předpokládejme, že film má pravdu; že něco jako univerzální dobro existuje. Podle této logiky by tedy největším známým vesmírným nepřítelem byly astrofágy (organismy živící se hvězdami), které jsou ovšem, podle všeho, velmi primitivní a nelze je považovat za uvědomělé aktéry. Tím pádem nám zbývají lidé, kteří ani tváří v tvář s jistou záhubou nejsou schopni smysluplné spolupráce a jejich poslední záchranou je hrstka jedinců. Oproti nám jsou ve filmu Eridiáni bezpodmínečně milí, přívětiví a otevření, což je dobře vidět na poslední scéně, kdy Grace učí malé mimozemšťánky stejně jako děti na začátku filmu a na skutečnosti, že se mu Rocky vždy přizpůsobuje. Implikace, že lidé jsou sami sobě největším zlem je znepokojující, ovšem ne překvapivá. Ani v tomto případě ale nejde o nějak silný odvar lidských neduhů; všichni vědci spolupracují a nikdo se nesnaží zneužít obrovské síly astrofágů ve svůj prospěch. Kéž by tomu tak skutečně bylo. Tak daleko ale nejsme. Nám momentálně dělá problém najít společnou řeč. Když to dokázal učitel základní školy s mimozemšťanem, nemůže to být tak těžké, ne?
Spasitel je povedený film, který, ač nepředkládá žádná převratná sdělení, stojí za zhlédnutí. Je to jeden z hrstky čistě pozitivních filmů, kterých v poslední době nevídáme mnoho. Ovšem jde o dvojsečný meč a místy může působit nepravdivě až falešně. To mu nicméně lze prominout vzhledem k jeho potenciálnímu přínosu. Spolu se sérií momentálně probíhajících lunárních misí Artemis agentury NASA má totiž potenciál uvést další generace do problematiky vesmírné vědy a explorace a předkládá (lehce naivní) představu dobra. Co je tedy podle filmu naší spásou? Troufnu si říct, že láska (s trochou techniky). Ta, alespoň v mezích Spasitele, existuje i v dalekých galaxiích a u mimozemských tvorů. Právě ona hýbe vesmírem a s její pomocí všechno vyřešíme. Nejde o nějakou „deus ex machina“ pomoc, kdy vše vyřeší svou pouhou existencí; jde o to, že je tím nejsilnějším motivátorem a pohonem, díky němuž lze zvládnout nástrahy života a dokonce zachránit dva světy.