Být středoškolákem je vlastně hrozně zábavné. V jednu chvíli jste dospělí, můžete si psát omluvenky a v druhou jste malé děti, které si musí nosit pastelky.
Třeba dneska, jako každé ráno vstávám do školy s chutí rovnající se chuti praní špinavých ponožek. Bystrý čtenář pochopí, že se tato chuť blíží nule. Hned potom, co posnídám směsici nejrůznějších věcí nacházejících se v lednici, pořád si nemohu zvyknout, že už mi nejsou dva roky a snídani mi nechystá máma. Nahážu do batohu nějaké papíry, sešity na střední jsou znak šprta, noťas a vydám se do ústavu. Pokud si myslíte že jdu nadšený a nedočkavý, šeredně se mýlíte, s největší pravděpodobností vcházím do budovy v 7:59 a ani tehdy nezrychlím krok.
Následujících 6–8 hodin trávím svým vlastním podnikáním, v dnešní době je tento nešvar úplně běžný, neúspěšným snažením dávat pozor a čtením si pod lavicí. Tímto se dosti vymykám současnosti, kdo by si v době Instagramu četl kusy papíru svázané k sobě s random písmenky?
Po škole začíná druhá velmi zábavná část, a to učení se. Takže myslím, že dnešek bude zábavou překypovat. Už nějakou dobu nepiji kávu, stal jsem se vyznavačem zdravého životního stylu, takže jsem přesedlal na minerálky. Jednu si tedy vezmu do postele s tím, že se budu učit a hele, skutek utek, jdu si číst.
Po hodině čtení o vraždění ve fiktivním světě si řeknu, že bych se měl, ačkoliv nerad, vrátit zpět do té zábavné školní reality.
Jestli si někdo myslíte, že se poté jdu reálně učit, jste na omylu. Jako každý správný student mám najednou asi tisíc jiných a důležitějších věcí na práci.
Usínám pozdě večer, učební texty mi zakrývají obličej. Něco mi říká, že ten test na jedničku nenapíšu a že se zítra fakt musím začít učit.