Turecká válka za nezávislost, atentát na Heydricha a zavedení deklarace práv dítěte – to vše se pojí se vznikem ne jednoho, ale rovnou několika odlišných dnů dětí v různých koutech světa. Každý má sice úplně jiný příběh, zato ale stejnou podstatu: chránit děti a dodržovat jejich práva. Jak si však po tolika letech v tomto ohledu vedeme, na kterých místech k porušování práv dochází a proč často nezakročíme?
Ze slov tureckého národního hrdiny
První Den dětí byl vyhlášen vládcem země, která dlouhodobě stála na hranici kolapsu, uprostřed války za nezávislost a jen krůček od úplné reformy. Vládce Mustafa Kemal, dnes známý hlavně jako Atatürk nebo jako muž, který z mocnosti přezdívané „Nemocný muž na Bosporu“ vytvořil proevropsky směřující moderní Turecko.
Tehdy ještě Osmanská říše se už od poloviny 19. století nacházela v krizi. Ekonomika se rozpadala a zaostávala daleko za ostatními mocnostmi, mezi lidmi vládla chudoba a hranice byly v průběhu válek ukrajovány okolními státy. To nejhorší však čekalo až za bodem, který Osmanská říše překročila, když se v 1. světové válce přidala na stranu centrálních mocností.
Po dlouhých bojích si Turci odnesli drtivou porážku, která vyčerpala cokoli, co ještě zbývalo. Na základě domluvy z pařížské konference okamžitě došlo k dalšímu sporu. Armáda Spojenců obsadila Bospor společně s Dardanely a ke konci roku 1918 se vojenské jednotky dostaly až k Istanbulu. Jejich cíl byl jasný: získat 80 % tureckého území, které si mezi sebe předem rozdělili. Obě strany dobře věděly, že takové ztráty by pro říši znamenaly nevyhnutelný kolaps, navíc když se do rovnice přičetl osmanský sultanát, který už byl dlouho zastaralý a brzdil říši v rozvoji.
Přišel ale nečekaný zvrat, který celou situaci změnil. V období těchto bojů mezi spojenci a Turky se znovu projevily schopnosti člověka s již vydobytým statusem válečného hrdiny Mustafy Kemala. Ten se osvědčil jako silný vůdce, který jakožto velitel osmanské armády odrážel útoky Spojenců. Ubránit území ovšem nebylo jediné, o co mu šlo. Díval se i do vlastních řad, a to až k vládci říše – samotnému sultánovi. Inicioval proto kongresy, získával hodnotné kontakty a nabíral hlasy lidu, které ho dostávaly po žebříčku vlivu výše a výše, dokud se neposunul do místa, odkud mohl sultána stáhnout z trůnu.
Hlavním bodem zlomu se stal vznik Tureckého národního hnutí, které sám prohlásil za jedinou legitimní vládu v zemi a následné uvedení národního shromáždění. Právě to se 23. dubna stalo začátkem nové éry Turecka, které si osvojilo demokracii a radikálně obrátilo ve svém směřování.
Datum se stalo státním svátkem národní suverenity, jehož myšlenku podtrhoval druhý svátek odehrávající se ve stejný den: Den dětí. Toto spojení vzniklo v jeho proslovu, kde prohlásil, že nejdůležitější částí budování státu jsou právě děti. Nejspíše proto, že spousta starších byla zvyklá na starou vládu, chudobu a muslimský život, zatímco děti a mladí měli šanci vidět svět jinak, moderně, otevřeně změnám a reformám od samotného základu.
Den dětí od prosovětské federace žen
Návrh na vyhlášení toho „našeho“ dne dětí, zazněl už 1. června roku 1925 na světové konferenci pro blaho dětí v Ženevě. Z nápadu však zůstalo jen datum, které si na vznik muselo počkat ještě přes tři desetiletí. Ke skutečnému vzniku došlo roku 1949, a to díky Mezinárodní federace žen, sestavené jen čtyři roky předem z iniciativy sovětského antifašistického výboru žen. Cílem bylo kromě boje proti ideologii fašistických režimů podporovat i světový mír, pomáhat ostatním ženám a hlavně chránit děti.
Po konci druhé světové války se na důkaz solidarity rozhodli uctít památku těch, kteří v těchto bojích nevyhráli a ochrany se jim nedostalo. Den dětí má proto připomínat dvě hrůzy, které se odehrály jen pár let předem. První se udála přímo u nás a to v červnu 1942 po atentátu na zastupujícího říšského protektora protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha. Kvůli podezření, že jsou do útoku obyvatele Lidic zapletení byla středočeská ves vypálena, muži postříleni, ženy poslány do koncentračních táborů a děti usmrceni nebo určeny k převýchově.
Dále měl svátek být vzpomínkou na tragédie ve francouzském městě Oradour-sur-Glane. Vojáci SS putující z jihu Francie do Normandie městem projížděli a pod záštitou „kontrolování totožnosti“ obyvatele vyhnali z domovů. Tyto nevinné civilisty včetně více než dvou set dětí jednotka zavraždila a ulice opouštěla zaplněné plameny, měnící domy v holé konstrukce, které do dnešního dne nebyly zrekonstruovány.
Vliv studené války
Dnes se Den dětí slaví 1. června převážně jen v postsocialistických státech a to díky kořenům již zmíněné mezinárodní federace žen. I když byla federace při vzniku a v začátcích podporována širokou veřejností i známými osobnostmi jako Eleanor Roosevelt nebo Clementine Churchill, později se názory obrátily. Problémem, který vzrůstající nelibost jak od ostatních ženských organizací, tak od vlády vyvolal, byl samotný základ jejího smýšlení, který protlačoval východní ideologii. To společně s časem vzniku federace na začátku studené války mezi Ruskem a USA, ke kterému se přidávala velká část západu, prakticky znemožnilo dlouhodobě udržet svůj vliv.
Jen šest let po svém vzniku byla francouzskými úřady z těchto důvodů federace zakázána a nucena se přesunout do východního Berlína, čímž se její slovo společně s vyhlášeným svátkem dětí opravdu omezilo spíše jen na Rusko, Čínu, a další podobně orientované státy. Dnes je však jak u nás, tak ve zbytku většiny východní Evropy slavení dne dětí právě v tento den úplně oddělené od bývalého režimu.
Den přijetí deklarace a úmluvy o právech dítěte
Datem, které se ujalo na velké části naopak západního světa je 20. listopad. Toho dne byla roku 1959 Organizací spojených národů (OSN) přijata rozšířená deklarace o právech dítěte, která navazovala na svoji předchůdkyni z roku 1924. Deklarace obsahovala původně 5, později 10 stručných zásad týkajících se ochrany dětí a to od úplných základů jako povinnost dítě živit, chránit a dát mu přístup k zdravotní péči, až po osobní a spirituální rozvoj.
Tato deklarace sice zvládla dobře definovat práva, ale v praxi až tak úspěšná nebyla, a to kvůli původnímu uvedení jako deklarace, která nebyla závazná a za porušení prakticky nehrozil žádný postih. Právě proto byla roku 1989 na Den dětí zavedena nová pravidla, tentokrát formou úmluvy. Nejenže jich bylo místo předchozích 10 bylo rovnou 45, ale daly se po ratifikaci daným státem skutečně vymáhat.
Úmluva platí dodnes a přijaly ji všechny státy světa kromě USA, které ji jen podepsalo, ale neratifikovalo. Mezi Američany je otázka o přijetí stále poměrně rozporuplnou, jelikož se v určitých ohledech neshoduje s jejich zákoníkem nebo ideály. Mezi nejvýraznější aspekty patří udělování doživotního trestu nezletilým, což je na rozdíl od americké ústavy v úmluvě přísně zakázáno. Hodně zmiňovanou překážkou je také to, že by údajně některé ze zákonů, zejména tedy „konání v nejlepším zájmu dítěte“ mohly bránit rodičům vštěpovat dětem své hodnoty a morálku.
Otázka, která se nabízí zní: „Jak to, že je USA kvůli takovýmto neshodám ochotno úmluvu neratifikovat, zatímco státy jako Severní Korea nebo Afghánistán, které práva prokazatelně porušují už od začátku, úmluvu přijaly a zavázaly se k jejímu respektování?“ Stála za tím pravděpodobně vidina statusu a politického významu společně s tlakem od ostatních států. S podepsáním přibývala důvěryhodnost, i když jenom na oko.
Skutečné hranice pomoci
Celkový přehled vymáhání práve dětí založený na informacích poskytnutých od jednotlivých států nebo z analýz expertů má na starost mezinárodní nevládní organizace Kids rights index. Každoročně vydává rozbor aktuálních problémů a žebříček zemí podle kvality života dětí. Měření provádí v pěti oblastech: život, zdravotnictví, vzdělání, ochrana a prostředí dětských práv. Z posledních výsledků v roce 2025 vychází, že mezi nejúspěšnější státy patří Řecko, Island a Lucembursko. Na opačné straně žebříčku se umístila Středoafrická republika, Jižní Súdán a Afghánistán.
Co se ale právě v nejhůře hodnocených státech děje a proč to „necháváme být?“ Ve velké části spodních příček se sčítají problémy z každé hodnocené kategorie. Na vině bývá hladomor, válka, špatná nebo žádná zdravotní péče, ruku v ruce s dětskou prací a omezeným přístupem ke vzdělání a objektivním informacím.
Momentálně existuje spousta organizací, které usilují o změnu. Pro příklad UNICEF, nebo OXFAM společně s OSN poskytují pomoc v mnoha ohledech: dováží zásoby potravin, pomáhají rozjíždět ekonomiky, poskytují očkování proti nemocem, zpřístupňují vzdělání, uklidňují konflikty a mnoho dalšího.
Každý jejich krok dělá neskutečný rozdíl, i tak by ale mělo zaznít, že slovo „pomoc“ a ne „řešení“ je ve spoustě případů to nejdůležitější. Pohybují se totiž v rámci omezených prostředků a hranic. Jejich role by se dala ilustrovat jako situace, kdy necháte zapnutý sporák a ten po nějaké době vzplane. Tyto organizace oheň udusávají a drží ho před vypálením celé kuchyně, jejich možnosti a pravomoci ale nesahají tak daleko, aby přes plameny natáhly ruku, otočili spínačem a plyn vypnuly.
Role mezinárodního společenství
Skutečný rozdíl může mít až Rada bezpečnosti OSN, která má na starost udržování celosvětového míru. Má možnosti stát, či danou skupinu, která porušuje lidská práva potrestat uvalením sankcí, zmražením aktiv v mezinárodních bankách, v případě bojů nastavením zbrojního embarga, nebo uvalením trestního stíhání. Je ale důležité zmínit, že přes nespočet úspěšných zásahů a potlačení sporů samotná Rada bezpečnosti OSN nemusí vždy nutně odhlasovat to morálně nejlepší řešení.
Rada je složena z 15 členů, přičemž pěti stálými členy s větším vlivem jsou už od založení OSN Velká Británie, USA, Rusko, Francie a Čína. Těchto pět má na rozdíl od členů, kteří jsou každoročně voleni, právo veta: jediným nesouhlasem jakýkoli návrh shodit ze stolu. Ostatních se v hlasování proti dané akci musí sejít více a proto nemají takový vliv. Rozhodnutí rady jsou proto značně závislá na individuálních zájmech stálých členů. Nám nejbližším příkladem je aktuální rusko-ukrajinský konflikt. Jediné „ne“ ze strany Ruska vymazalo možnost mimo humanitární pomoc podpořit Ukrajinu, přestože bylo Rusko velkou většinou členských státu uznáno za agresora.
Co se ale týče porušování konkrétně dětských práv, situace může přímo ztrácet jakýkoli jasný postup nebo řešení. Mimo problémy které jsou zřejmé a „viditelné“, zejména dětská práce nebo verbování vojáků z řad dětí, se porušování odehrává za zavřenými dveřmi nebo je hluboko prorostlé do tradice, víry a nastavení dané společnosti. Může se jednat o diskriminaci, rasismus, domácí násilí nebo nedobrovolné sňatky nezletilých. I když je o těchto problémech po světě široké povědomí, prakticky téměř neexistuje cesta, kterou by se daly vyřešit. Jednalo by se totiž automaticky o zásah do systému, ve kterém daná společnost žije po generace, a narušení tohoto řádu by nemusela brát jako pomoc, ale jako útok.