Při pohledu na čerstvě předložený návrh státního rozpočtu na rok 2027 s plánovaným schodkem 389 miliard korun se člověk neubrání pocitu těžkého déjà vu. Ministerstvo financí servíruje veřejnosti tradiční příběh o nezbytné finanční injekci, která má udržet naživu českou ekonomiku, zrychlit výstavbu infrastruktury a zajistit naši bezpečnost. Pod vrstvou líbivých politických proklamací se však odehrává nebezpečný hazard s hospodářskou stabilitou. Sestavit rozpočet s takto astronomickou sekyrou v momentě, kdy česká ekonomika roste, zkrátka není projev odpovědného státnictví, ale spíše rezignace na jakoukoli finanční kázeň.
Vládní argumentace má sice své racionální jádro. Ke konci roku 2026 definitivně dovírají kohoutky evropského Národního plánu obnovy, ze kterého k nám přitekl majlant v hodnotě téměř 200 miliard korun. Pokud stát nechce nechat rozestavěné dálnice v půli cesty, zmrazit modernizaci železnic nebo zaříznout vědecké granty, musí tyto peníze najít ve vlastní kapse. Rozpočet tak operuje s rekordními kapitálovými výdaji ve výši 289,6 miliardy korun, navyšuje prostředky pro Státní fond dopravní infrastruktury, posílá miliardy do zdravotnictví a poprvé bez kliček plní alianční závazek dvou procent HDP na obranu, kde kapitola ministerstva obrany spolkne přes 191 miliard. Do toho si resort financí bere jako štít nová evropská pravidla a obhajuje deficit využitím únikové doložky COFOG na obranné investice ve výši 70 miliard. Jenže balit neochotu k úsporám do balicího papíru s nápisem „proinvestiční strategie“ je ze strany vlády pouhé lakování reality na růžovo.
Základní poučka odpovědného hospodaření přitom říká, že když se daří, tvoří se rezervy a splácejí se staré resty na horší časy. Česká ekonomika v současnosti roste tempem přesahujícími dvě procenta HDP. Jak trefně upozorňuje ekonomka Jana Matesová, schodek ve výši 389 miliard je v takové situaci neobhajitelný a znamená, že si stát bude muset půjčovat více než miliardu korun denně. Pokud nejsme schopni stlačit strukturální schodky a začít reálně šetřit v období hospodářské konjunktury, kdy jindy bychom to měli dokázat? Až přijde další nečekaná krize nebo recese, budeme startovat s dluhem vyšponovaným na maximum a s nulovým manévrovacím prostorem.
Místo toho, aby vláda sebrala odvahu k nepopulárním škrtům v nabobtnalém státním aparátu, jsme svědky tichého a systematického ohýbání rozpočtových pravidel. Využití obranné doložky COFOG sice před Evropskou komisí opticky stlačí náš deficit na přijatelných 2,8 procenta HDP, jenže tvrdá realita bez účetních triků ukazuje díru v českých veřejných financích na úrovni 3,5 procenta HDP. Koalice v parlamentu prosadila uvolnění rozpočtových pravidel, čímž si otevřela cestu k vyššímu utrácení, ale narazila na odpor napříč odbornou veřejností. Proti tomuto trendu se postavil i prezident, který uvolnění pravidel rozpočtové odpovědnosti vetoval. Pravidla byla vytvořena proto, aby sloužila jako neprostupná hráz proti neuváženému zadlužování, ne jako ohebná plastelína. Sestavovat v době ekonomického růstu rozpočet s takto obří expanzí a obcházet fiskální limity nemá v moderních dějinách České republiky obdoby, před čímž důrazně varují ekonomové i bývalý ministr financí Miroslav Kalousek.
Celý systém je navíc prolezlý neduhy, které na tiskových konferencích raději nikdo neotvírá. Obrovská část masivních investic se schovává do šedé zóny mimorozpočtových kliček. Financování dopravních staveb nebo garance pro obří energetické projekty typu dostavby Dukovan se čím dál častěji řeší přes mimorozpočtové účty a úvěry od Evropské investiční banky. Oficiální schodek státního rozpočtu pak sice nevypadá na první pohled tak hrozivě, ale celkový dluh veřejného sektoru bobtná úplně stejně. Stejně tak je mýtem, že všechny tyto půjčené peníze skončí v betonu, oceli a moderních zbraních. Značnou část z nových stometrových dluhů spolehlivě požírají provozní výdaje státu. Růst objemu mezd pro státní zaměstnance v kombinaci s automatickými valorizacemi a neochotou provést zásadní redukci byrokracie ukazuje, že stát na reálné úspory ve vlastní režii rezignoval.
Žít na dluh v dobrých časech s sebou přináší enormní cenovku. Jen za samotnou obsluhu státního dluhu, tedy za pouhé úroky bankám a finančním domům, zaplatíme v roce 2027 nepředstavitelných 145 miliard korun. To jsou peníze vyhozené z okna, za které se mohly postavit desítky špičkových škol, zmodernizovat krajské nemocnice nebo které mohly jednoduše zůstat v peněženkách českých daňových poplatníků.
Tento návrh rozpočtu ukazuje nedostatek rozpočtové zralosti i politické odvahy. Vláda se rozhodla koupit si dočasný sociální smír a investiční tempa za cenu trvalého zadlužování a ohýbání rozpočtových pravidel. Rozvolňování legislativních mantinelů nepředstavuje žádné řešení, ale pouhé odsouvání problému do budoucna. Účet za dnešní rozpočtový mejdan a neochotu spořit v dobrých časech nakonec nezaplatí ti, kteří dnes tento rozpočet schvalují, ale další vlády a především mladá generace, které v rukou zůstane jen astronomický dluh a zdevastované veřejné finance.