Krutá realita života v druhoválečné době a nacistické nenávisti vůči Židům. Debutový román Lukáše Franka A pak listy zašeptaly… se naprosto vymyká masové literatuře dnešní doby a rozhodně stojí za přečtení. Jak autor nad knihou uvažoval a co jej inspirovalo se dozvíte v rozhovoru.
A pak listy zašeptaly… je váš debutový román, co vás ke psaní dovedlo?
To je zajímavá otázka, ale asi půjdu s odpovědí trošku proti proudu. Ono to nějak vyplynulo postupem času. Nemůžu říct, že bych měl šuplík plný povídek, rozepsané tři další rukopisy a v hlavě vytvořené náměty na stovky dalších příběhů. Před více než patnácti lety se mi povedlo velice dobře napsat maturitní slohovku, tehdy mi poprvé došlo, že bych možná něco mohl napsat. Ale pak přišel život, pár kotrmelců a ta myšlenka se objevila až na vysoké škole, kdy jsem si uvědomil, že psaní bakalářky je pro mě odměnou a ne trestem. Tak jsem souběžně s ní začal psát i A pak listy zašeptaly…
Kniha mluví o poválečném období a o odpovědích na dávno zapomenuté otázky. Kde jste hledal námět na knihu?
Myšlenka, kolem čeho by se to celé mohlo točit, se zrodila právě na vysoké škole – studoval jsem mediální studia na FSV UK. Ačkoliv jsem napsal historický román, tak na základce i střední škole jsem se s dějepisem dost trápil a bezmyšlenkovité opisování letopočtů bez souvislostí mi nedávalo smysl. Až na vysoké škole jsem v tom začal nacházet příběhy, které mi připadaly silné a dosud nezpracované. Proto jsem celý příběh postavil kolem lidí, pro které byla za druhé světové války zbraní tužka a papír. Kolem novinářů, kteří se nebáli psát. Kolem odboje.
Kde jste se při psaní cítil nejproduktivněji?
Mám doma takový psací koutek, v horním patře v rohu. Ale pokud máte představu, že jsem se tam mohl na několik týdnů zavřít a nerušeně psát, tak realita byla trošku jiná. Uvařil jsem si kafe, přečetl posledních pár napsaných odstavců, položil jsem prsty na klávesnici a v tu chvíli se ozvalo: „Tati, jdeme tě přepadnout.“ Během chvilky u mě byly obě moje malé dcery a psaní se zase posunulo, dokud si nevybily energii. Ale i tak se mi nejlépe psalo právě tady. S kávou a dobrou hudbou jako podkladem.
Jak dlouho jste román psal?
Začal jsem ho psát v roce 2020 během covidu souběžně s bakalářkou. To jsem napsal tak sedmdesát procent románu. Ale pak přišel život – státnice, hypotéka, nová práce, svatba, jedno dítě, zlomené obě ruce, druhé dítě. A psaní šlo tak trošku stranou. Do nakladatelství jsem ho odevzdával v lednu 2026. Nešel jsem cestou odpovědního formuláře, který obvykle nakladatelství nabízí, ale vyhrál jsem Spisovatelský startovač Festivalu knižních závisláků, který pořádají Knihy Dobrovský ve spolupráci s Našim nakladatelstvím a dalšími partnery. Výhrou byla smlouva na knihu a audioknihu. Knihu na letošním festivalu pokřtím společně s kmotrami Petrou Klabouchovou a Marií Rejfovou.
Měl jste občas problém pokračovat? Chtěl jste to někdy vzdát?
Vlastně ne. Já jsem to nikdy úplně nevzdal, jen jsem občas několik měsíců nepsal. Vždycky jsem se k rukopisu vrátil, když jsem měl delší volno a věděl, že na něj budu mít čas. Definitivně mě pak nakopla až výhra ve Spisovatelském startovači, díky které jsem najednou měl pocit, že ten příběh opravdu musím dokončit.
Co bylo pro vás největším problémem při psaní?
Těžké bylo se do toho textu zase dostat, navnímat postavy, příběh, zase se s tím sžít. Po několika měsících, kdy jsem znovu sedl k rukopisu, jsem si připadal, jako bych ten text viděl poprvé. A pak samozřejmě rešerše. Ač nemám v románu koncentrační tábor, kvůli atmosféře a dobovým reáliím jsem navštívil Terezín a také Petschkův palác, z kterého je v románu hned několik scén. Ta místa mají svou vlastní identitu a myslím, že na člověka dokážou alespoň částečně přenést tu dobu. Návštěva těchto míst a následné přenášení pocitů, které ve mně vyvolala, do románu bylo často těžké hlavně po psychické stránce.
Kdo je vaším literárním vzorem?
Teď bych asi měl říct nějakou strašně chytrou odpověď. Vyloženě literární vzor nemám. Ale můžu říct, jaký je můj literární vkus. Dříve se moje oči upíraly ke thrillerům a detektivkám. V posledních letech ale čím dál víc tíhnu k českým autorům a k silným příběhům obyčejných lidí. Kdybych měl jmenovat jednoho autora, tak mě hodně baví, jak píše Petra Klabouchová. Její cit pro skládání slov do vět je neuvěřitelný a každou další knihou mě fascinuje víc a víc.
Kniha vyšla 23. září. Jaký čekáte zájem, máte už ohlasy?
Stojím pevně nohama na zemi. V České republice vychází ročně více než 12 tisíc knih a je mi jasné, že dostat novou knihu mezi čtenáře není jednoduché. Byl bych ale hrozně rád, kdyby si našla své čtenáře, kteří v ní objeví něco, co si z ní odnesou i po jejím dočtení. A to je taky to, na čem teď nejvíce pracuji. Snažím se knížku dostat k co nejvíce lidem – chystám autorská čtení. Veškeré informace jsou dostupné na mém Instagramu.
Zároveň Naše nakladatelství určilo knihu jako dílo, které má potenciál pro televizní či filmovou podobu a v blízké době to budou konzultovat s produkčními společnostmi.
První ohlasy jsou opravdu hodně pozitivní a nejvíc mě těší, že se v mnoha věcech překvapivě shodují. Čtenáři zmiňují především to, že A pak listy zašeptaly… nejsou jen dalším válečným románem, který se opírá o boje na frontách a koncentrační tábory. Opakovaně se vrací k atmosféře novin a odboje, propracovaným postavám a jejich rozhodnutím, nad kterými musí čtenář přemýšlet a nemusí s nimi vždy souhlasit.
Co byste chtěl svým dílem lidem předat?
Myslím si, že opravdu silným motivem napříč celou knihou je naděje a smíření. Moje postavy nejsou dokonalé. Dělají chyby, musí se naučit žít ve světě, který se rozpadá. Přesto se snaží hledat obyčejné okamžiky, které jim připomínají, že život ještě neskončil – třeba tanec ve sklepě nebo oslava Vánoc v březnu.
Nechtěl jsem napsat příběh, ve kterém je naděje něco velkého a hrdinského. Někdy může mít podobu úplně obyčejné chvíle, které se člověk drží, aby dokázal pokračovat dál. Byl bych rád, kdyby si čtenář po zavření knihy právě tohle odnesl.
Máte v plánu napsat další knihy?
Koncem října vyšla charitativní sbírka Pohádky na dobrou noc, které pomáhají. Je v ní i pohádka, kterou jsem věnoval své dceři Mie.
A 12. května 2027 vyjde můj druhý román Ten, kdo zůstává. Tentokrát se vydáme na začátek minulého století do malé vesničky Dubovičky, kde umírá úroda, nerodí se mláďata ani děti. Místní věří, že za tím stojí prastará legenda. Jenže co když je to všechno jinak?
Román se dotýká samovolných potratů a ztráty dětí, tedy témat, o kterých se podle mě pořád mluví méně, než by mělo. Je to pro mě navíc velmi osobní téma, obě naše holky jsou duhové (Duhové dítě je označení pro dítě, které přináší naději a nový začátek, často po ztrátě předchozího potomka, pozn. red.). Právě tehdy jsem si uvědomil, jak málo se podle mě mluví o tom, co taková zkušenost znamená pro muže. Chtěl jsem proto v románu ukázat nejen ženský pohled, ale také to, co se odehrává v mužích a v celé rodině.
A protože se příběh odehrává na začátku minulého století, dostávají se do něj vedle víry a pověr také trauma, vina a potřeba najít vysvětlení tam, kde žádné jednoduché není.