Letos v srpnu odbil už pátý rok od momentu, kdy se k moci nad územím Afghánistánu znovu dostalo hnutí Tálibán. Jedná se o extremistické hnutí, které bylo téměř dvacet let potlačováno silami USA a NATO, dokud se roku 2021 v plné síle nevrátilo. Dnes se stejně jako mezi lety 1996–2001 drží politiky opresí, vytlačování žen z veřejného života a náboženského fanatismu, i přes prvotní sliby o opaku.
Balancování mezi vlivy SSSR a USA, které se vymstilo
Vznik ultrakonzervativního islamistického hnutí není možné vysvětlit jen samotným datem nebo místem. Zástup událostí a jednotlivých motivů, které hnutí formovaly, se táhne do minulosti před prvním vyslovení slova paštunského původu „Tálibán“ (= studenti).
Afghánská politická scéna se během posledních desítek let měnila jako den a noc. Vraťme se ale zpátky do doby, která ještě zvládla balancovat mezi vlivy světových mocností a inklinovala ke vzniku demokracie. Toto období mezi 30. a 70. lety je charakterizováno vládou krále Muhammada Záhira Šáha, jehož politika rozvoje státu, nestrannosti v 2. sv. válce a podpora islámské víry dávala společnosti jistou stabilitu. I když ani za jeho vlády země neopouštěla spodní příčky v bohatství a kvalitě života na světě, bývá o ní hovořeno jako o „zlaté éře Afghánistánu“.
Abychom se neopírali jen o chválu, je nutné říct, že Záhir Šáh hrál jednu velice nebezpečnou hru – spoléhal na neutralitu, a to nejen ve světové válce, ale i v té studené, v níž se rozhodl využít finanční výpomoci jak od SSSR, tak od USA. To státu sice výrazně pomáhalo k rozvoji, na druhou ho ale dostalo do role válečného pole pro studenou válku.
USA v pomoci Afghánistánu vidělo možnost získat vliv na Blízkém východě a konkurovat SSSR, zatímco druhá strana měla v zemi dlouholetý strategický vliv už od konce 20. let. Jedna mocnost ve výsledku byla krok napřed – i přes investované sumy z kasy USA vliv Sovětského svazu postupně sílil, a to ruku v ruce se zastoupením levicových stran v afghánském parlamentu. Vzrůstající napětí ve vládě vyústilo v sesazení krále jeho bratrancem, který i přes ideologický nesoulad využil pomoc komunistických stran.
Afghánistán byl změněn na republiku. Později se ukázalo, že i přes pokus nového prezidenta z vlády komunisty vyšachovat už nebylo cesty zpět. Na prezidenta byl spáchán atentát a do čela státu byla nastrčena kompletně prosovětská vláda, která se okamžitě dala do změn celého systému.
Započalo přerozdělování majetku, změna tradiční vlajky na červenou a pokus o úplné zrovnoprávnění žen a mužů. To hlavně na venkově, který byl přirozeně více nábožensky založený, způsobilo okamžitý odpor vůči vládě a občanské nepokoje. Později byla stávající vláda za občanský vzdor obviněna a nahrazena novou, která přišla ruku v ruce s okupací sovětskými vojsky.
Válka komunistů proti partyzánům s americkými zbraněmi
Pro novou vládu nic nešlo hladce. Setkala se s extrémní překážkou, za kterou stála nejen již zmíněná fanatičnost obyvatelstva, ale i mocenské spory, jak v rámci studené války, tak v islámském světě. Uvnitř odporu se začali formovat užší skupiny, které si i přes poměrně odlišné hodnoty začali jednotně říkat „mudžahedíni“ (= „bojovníci za víru”). Toto islamistické hnutí s masivní finanční podporou USA, Číny (s cílem bojovat proti konkurenční mocnosti) a Saudské Arábie (chtějící upevnit svou pozici v islámském světě, podporou revoluce) se k moci skutečně dostalo a vytvořilo Islámský emirát Afghánistán. Z extrémního chaosu se politika postupně přehoupla do absolutní kontroly, schované za vyznáváním víry. Všechny utopické sliby o svobodě se zkrátka ukázaly jako úplná lež.
Desetiletá válka proti režimu.
V tomto bodě začíná skutečný příběh hnutí Tálibán. V průběhu tzv. Afghánské války mezi komunistickou vládou a mudžahedíny se afghánská armáda zdaleka nezdržela násilného stíhání, mučení a vyhánění opozice, včetně běžných občanů. Přibližně šest milionů Afghánců tvořících zhruba ¼ populace bylo nuceno uniknout za hranice Afghánistánu. Především v Pákistánu se tak ocitla řada Afghánců se zraněními, traumaty z války a s extremistickým smýšlením. To bylo ještě podpořeno v uprchlických táborech, kde se jim dostalo radikálního islámského vzdělání.
Afghánská válka se táhla téměř třináct let, než došlo ke svržení komunistické vlády a jejímu postupnému nahrazení přechodnou vládou. S tou nastal další nemalý problém. Mudžahedíni byli rozděleni do několika ideologických frakcí, což nepůsobilo jako překážka, dokud měli stejného nepřítele. Jakmile se však na šachovnici místo dvou stran objevily desítky, nebylo možné vytvořit jednotný fungující stát. V důsledku započala krvavá občanská válka a vláda ztrácela kontrolu nad územím státu, především venkovských oblastí. Nestability a paniky ve společnosti využila spousta často samozvaných vládců, kteří vytvořili vlastní diktatury a dále terorizovali už tak ztrápené obyvatelstvo.
Od stanovení vlády mudžahedínů následně uběhly jen dva roky, než se bojovníci Tálibánu díky pádu komunistického režimu mohli vrátit do Afghánistánu. Mudžahedínskou vládu poměrně rychle a velmi násilně sesadili. Důvodem byl nejen odpor vůči zneužití moci ze strany mudžahedínských warlordů, ale i ideologické rozdíly. V čele některých z frakcí mudžahedínské vlády stály vzdělanci z univerzit, kteří usilovali o vytvoření moderního státu, zatímco Tálibán vycházející z radikálních škol cílil k ultrakonzervativnímu ideálu systému a mnohem větší kontrole obyvatelstva, i přes počáteční sliby o opaku.
První vláda tyranů
Kontrola zasahovala do všech sfér života obyvatelstva. Na rozdíl od mužské populace se však ženy setkaly s mnohem přísnějším řádem. Jednalo se nejen o plošné zrušení dívčích škol a pracovních pozic, ale i o kontrolu těch nejzákladnějších lidských potřeb. Ze svobodného veřejného života se stalo režimem ostře sledované prostředí, ve kterém ženy úplně ztratily slovo.
Zároveň je důležité vzpomenout to, že i když velká část Afghánců s novým režimem nesouhlasila, říct „ne“ nebylo lehkou možností. Vláda brutálně potlačovala demonstrace, které se zpočátku držely v ulicích větších a modernějších měst. Celostátně pak stíhala opozici a v rámci práva šaría náboženský soud udělil tvrdý trest každému, kdo s režimem veřejně nesouhlasil nebo porušoval náboženská nařízení.
Na skutečné vymáhání těchto nařízení nebo trestů se však nedalo a ani dnes nedá nazírat jednotně – v kontextu Afghánistánu vždy záleží na specifické oblasti a není možné spoléhat na území jako na celek pro zvyky a zákony, jelikož je stát jak kulturně, tak etnicky hodně namíchaný.
Opium jako základ ekonomiky
V tuto dobu se začalo projevovat, že vláda sice držela silnou muslimskou morálku pro občany, když ale šlo o peníze, realita byla jiná. Jedním z hlavních zdrojů příjmů vlády se stala drogová ekonomika. Na rozsáhlých pastvinách Afghánistánu totiž nerostlo nic lépe než mák, který zemědělci prodávali a Tálibán tak mohl vydělávat na daních. Produkce opia venkovu sice prvotně přinesla finanční záchranu, zároveň se však stala i zdrojem hladomoru. Velká část polí s obilninami nebo bavlnou pro místní byla postupně nahrazována mákem a do zakázání produkce opia z důvodu nátlaku OSN a vnitřního rozporu ve vládě se Afghánistán vyšplhal na vrchol ve vývozu opia po celém světě.
Stát stojící na ložiskách nerostných surovin a obyvatelé bez elektřiny
Dalším finančním pilířem bylo pro Tálibán zdanění obchodu s Pákistánem a prodej nerostných surovin. Namísto budování infrastruktury pro zavedení elektřiny obyvatelstvu, které mimo města takový luxus často vůbec nemělo, zaměřil se režim na přímý obchod a rychlý výdělek.
Spolupráce s teroristy
Od špinavé politiky se Tálibán nedržel ani v momentu, kdy spolupracoval a přijímal peníze od saúdskoarabského teroristy Usáma bin Ládina v čele teroristické skupiny al-Káida. Po událostech 11. 9. 2001 Tálibán nepřiznaně teroristu stojícího za ztrátou 3 000 životů ukrýval na svém území, i když afghánský vládce Omar už v tuto dobu stál proti dalším útokům a skutky al-Káidy nepodporoval.
Válka v Afghánistánu
Vláda USA se s mlčením režimu nespokojila. Poté, co přes ultimátum prezidenta Bushe, Omar odmítl teroristu vydat, prakticky okamžitě vyhlásila Tálibánu válku. Americký kongres se v ten moment na akci téměř jednostranně shodl.
Nejdříve byl na území vyslán tým CIA jménem Jawbreakers, který se spojil s tzv. Severní aliancí – skupinami antitálibánských povstalců. Společně začali propracovávat strategie a postupně byli doplněni řadami amerických a britských vojáků.
Došlo také na pokus o dopadení Bin Ládina, který však zvládl uniknout z jeskynního systému Tora Bora, kde se schovával.
Následná operace Enduring Freedom spočívala z leteckých útoků na základny a výcviková střediska Tálibánu. Vyštvaní členové hnutí byli nuceni uprchnout na kraj území nebo přes hranice do Pákistánu.
Pákistán se v tomto konfliktu dostal do zvláštní a nespolehlivé pozice. Na jednu stranu vláda zoufale potřebovala udržet Tálibán u moci, jelikož se bála, že by nasazení prozápadní vlády v Afghánistánu v kombinaci s taktéž prozápadní Indií za hranicemi mohlo být hrozbou. Na druhou stranu se krčila pod dalším ultimátem od prezidenta Bushe, znějícím ve zkratce: „Buď s námi, nebo proti nám.” Pákistánská vláda tak nepřiznaně dále nechala fungovat tálibánské tábory a schovávala válečné zločince a teroristy, zatímco předávala informace USA a na oko stála na straně Západu.
Tálibán, který se nikdy nehodlal vzdát
Západní síly poměrně rychle osvobodily většinu území Afghánistánu. Na konferenci v německém Bonnu byl následně jmenován nový vůdce země Hámid Karzaj. Ten postupoval z místa předsedy vlády na prezidenta té přechodné a nakonec na post finálního prezidenta. Netrvalo však dlouho, než si získal pověst slabého vůdce a sám si americkou vládu znepřátelil. Přestože nepopiratelně čelil nesmírnému množství těžkých rozhodnutí v rozjezdu nestabilního státu, uchyloval se ke korupci. Zároveň Karzaj veřejně kritizoval USA za zanedbání pákistánských tálibánských kempů a za množství civilních obětí, které armáda způsobila. Tím si vytvořil nepřátele jak mezi lidmi, tak ve vládě držící nad ním ochranu.
Prezidentovy výhrady každopádně nebyly daleko od pravdy a zanedbání nových cvičišť se stalo jedním z důvodů, proč Tálibán nebyl kompletně vyřazen ze hry, jak se mohlo zpočátku zdát. Hnutí zahnané do kouta se jen pár let po svém svržení vrátilo s brutální ofenzivou, čerpající nové tváře právě z těchto táborů. Od prvního odporu vedeného hlavně skrze pozemní útoky, se dostalo k využívání technik, ve kterých slovo „fér“ nikdy nehrálo roli. Náboženská frakce začala spoléhat na sebevražedné lety cílené na vojenské základny a nášlapné miny, které si vyžádaly mnoho obětí i z řad civilistů.
Mimo nekončící konflikt a ztráty na životech měly stupňující se útoky Tálibánu za důsledek extrémní ztížení plánovaného rozvoje Afghánistánu. Když roku 2008 prezident Bush oznámil tzv. „Marshallův plán pro Afghánistán“, z investovaných 38 miliard musela jít polovina na výcvik a rozvoj afghánských bezpečnostních sil, až zbytek na všechny ostatní oblasti rozvoje… a to rozhodně nestačilo. Bylo potřeba budovat vzdělávací systém, energetickou infrastrukturu a rozjet ekonomiku, což byl sám o sobě ve společnosti postihnuté lety chaosu a mizerným nebo žádným vzděláním náročný úkol. Navíc když vše šlo z velmi limitovaných zdrojů, procházejících přes prsty zkorumpované vlády.
I přes tyto potíže se však situace ve státě, ač pomalu, tak výrazně zlepšila. Instituce získaly řád, každý měl stejná práva a chudoba nebyla zdaleka tak akutní.
Obamův převrat
Pozornost USA se po pár letech od revoluce odvrátila spíše k Iráku a utlumila tak neoblibu, která ve společnosti začínala vyvstávat, mimo jiné kvůli nekonečné přítomnosti západních vojáku. NATO se představilo jako „nový obličej“ ochrany, bez pomoci se však držet situaci začalo zdát těžší a těžší – Tálibán znovu rozjel svůj drogový průmysl a získával tak finanční zázemí. I přes navýšení počtu amerických vojáků začínalo být velice jasné, že se hnutí vrací v plné síle.
O převrat ve válce se pokusil i prezident Obama, který schválil vyslání nejdříve 17 000, poté dalších 30 000 vojáku k již přítomným 36 000 americkým a 32 000 vojákům NATO. Jeho cílem nebylo jen nasčítat co nejvíce mrtvých na straně nepřítele, ale zaměřit se více na ochranu obyvatelstva a vyjednávání o konci války s al-Káidou a Tálibánem. V zákulisí se ale odehrávaly spíše zmařené pokusy prezidenta Karzaje o udobření s náboženským hnutím, jehož jména hlavních představitelů byla vypsaná na seznamu cílů CIA.
Dopadení teroristy
2. května 2011 se malý tým amerických vojáku dostal do Bin Ládinova zabezpečeného komplexu v pákistánském Abbottábádu. Terorista v krátké přestřelce zemřel a média byla událostí zaplavená k prasknutí. Američané po dlouhé době cítili skutečný posun ve válce, hlavně když bylo zároveň ministrem obrany USA ohlášeno vyjednávání s Tálibánem o konci války.
Jak situaci viděli Afghánci? Ne tak pozitivně. Armáda USA se jen krátce poté začala potýkat s několika kontroverzemi, když vyšly na povrch zprávy o vojácích, kteří pálili korány, chovali se nadřazeně k místním a v extrémním případě se vkrádali do jejich domovů. Jeden z vojáků, jehož čin byl impulzem pro řadu demonstrací, se vloupal do domů civilistů, přičemž 17 lidí zastřelil. Na toto vše se začal nabalovat fakt, že prvotní optimistický pohled na konec války se rozhodně nedařil podle představ. Chaos nepolevoval a spousta Afghánců si začínala klást otázku: Není pomoc Západu jen větší přítěží?
V tento moment už tálibánské vedení odmítalo se západními silami vyjednávat a jediná opravdová odpověď, která se Západu dostala, byly útoky na americké základny společně incidenty, kdy i afghánská bezpečnost obrátila zbraně proti vojákům NATO. Po dlouhých vyjednáváních mezi prezidentem Obamou a Karzajem došlo ke stanovení dohod týkajících se mimo jiné i předání nočních nájezdů na tálibánské cíle do rukou afghánských sil. Ze strany USA v tento moment šlo hlavně o osamostatnění státu, do kterého bylo politicky stále hůře obhajitelné sypat peníze a riskovat životy vlastních vojáků.
V roce 2014 došlo ke stažení západních sil z Afghánistánu. V zemi zůstal jen zlomek původních sil s cílem instruovat afghánskou bezpečnost, ne bojovat. Afghánská armáda a policie se musely obejít samy a od dalšího roku jen s leteckou podporou USA.
Ke kompletnímu odvolání došlo až po dohodě, kterou v roce 2020 vyjednal prezident Trump a o rok později splnil Biden. Pohledy na smlouvu jednající o výměně bezpečného odchodu amerických vojáků a zákazu pouštění mezinárodních teroristů na afghánské území za prakticky volný průchod Tálibánu, se hodně lišili. Americká veřejnost stažení sil považovala za dlouho očekávaný konec války. Odborníci a politici ale měli jasno. Věděli, že se Tálibán vrátí, a stejně tak věděli, že si vezme zpátky alespoň část toho, co jednou ztratil. To, co však nikdo neočekával, bylo jakou rychlostí.
Tálibánský blitzkrieg
Talibán bleskově postupoval, a to často bez sebemenšího odporu. Afghánská armáda, která na papíře vypadala vzdoruschopně, ve skutečnosti spočívala z mnohem méně členů, než se očekávalo. Obrana měla obří díry v organizaci, a především zůstávala obklopena pocitem beznaděje. Bez pomoci Západu byla válka již prohraná, vojáci bojovali jen s časem. Prvně vesnice, potom velká města padala pod režim, který znovu sliboval férovou vládu. a Západ, který se posledních dvacet let pokoušel o změnu, sledoval uprchlíky snažící se o útěk, dokud to ještě bylo možné.
V polovině srpna 2021 uprchl afghánský prezident. Dobytí Kábulu znamenalo konec éry demokracie, dodržování lidských práv a svobody.
Sliby, kterým se tentokrát věřilo jen těžko
Tálibán se přes opětovné plané sliby okamžitě po nástupu k moci začal vracet do starých kolejí. Přísná nařízení, zasahující do svobod člověka, se krok za krokem vracela. Stát se uzavřel a postupně přicházely nové zákony a limitace, které se opět týkají hlavně žen. Snižující se počet pracovních příležitostí a zákaz vzdělání nad šestou třídu základní školy se pro ně stal každodenní překážkou, se kterou přichází nejen problémy s finančním zázemím rodin, ale i pocit ukřivdění a samoty. Přes polovina žen v Afghánistánu momentálně opouští domov dvakrát za měsíc nebo méněkrát. 7 z 10 žen popisuje svoje mentální zdraví jako špatné nebo velmi špatné, přitom 60 % uvedlo, že se během posledních šesti měsíců jejich stav zhoršil.
Mimo zhoršující se duševní zdraví vystupuje na povrch další, stejně tak závažný problém. Ženy mají povoleno navštěvovat jen ženské zdravotnice, čímž se Afghánistánu spustily pomyslné přesýpací hodiny. Jelikož po převratu ženy nesmí studovat na vysoké škole, půlka populace je závislá na zdravotnicích, které nebudou schopny pracovat navěky. Kdo po nich však bude všechny ošetřovat? Zdravotnice ze zahraničí? Možná, ale určitě se nenajde dostatek žen, které by se chtěly přestěhovat do země, kde nemají ani základní lidská práva. Pokud tedy nedojde ke změně, za pár desítek let mohou být miliony žen odpojené od jakékoli náročnější zdravotní péče.
Dalším z pokusů o kontrolu žen je zrušení minimálního věku pro sňatek. Už malé holčičky teď mohou být provdány bez toho, aby stihly pochopit, co to celé vůbec znamená. Před návratem Tálibánu stanovil afghánský občanský zákoník minimální věk pro uzavření manželství u dívek na 16 let. Sňatky dívek mladších 15 let byly podle zákona o odstranění násilí na ženách z roku 2009 trestné.
Momentálně je však otcům a dědečkům umožněno sjednávat sňatky nezletilých, přičemž mlčení dívky po dosažení puberty může být vykládáno jako souhlas s manželstvím.
Pomůže tentokrát někdo?
Potom, co byla nezávislá média postupně vyšachována, celý svět spoléhá na reportéry v utajení, kteří o útlaku mluví dál. Ze strany mezinárodních organizací a států tentokrát mohou Afghánci spoléhat jen na sankce vůči Tálibánu a humanitární pomoc tam, kde to jen jde.