Před pár dny spáchaný atentát na Charlieho Kirka je nejen odsouzeníhodným činem násilí, ale i symptomem nejednoho z fenoménů, které definují zatím zejména americkou politiku a které máme tu čest pozorovat. A samotný Kirk má mnohé z nich sám na svědomí.
Když Kirk před pár lety volal po veřejných popravách vysíláných v televizi a zdůrazňoval u toho, že by bylo vhodné aby tyto medializované krvavé performance sledovaly děti, patrně ho nenapadlo, že se aktérem něčeho podobného stane on sám, minimálně určitě ne v roli oběti. A přece byl desátého září na jednom ze svých pravidelných debatních happeningů pořádaných na amerických univerzitních kampusech střelen do krku a po pár hodinách následkům tohoto zranění podlehl.
Je zcela bez debat, že něco takového je podlým aktem bezhlavého násilí a také něco, co by se v žádném případě dít nemělo. Nicméně v posledních letech podobné události přeci jen přestávají být ojedinělými excesy a stávají se naopak něčím, co nás leckdy vlastně tolik nepřekvapuje.
Business as usual
Na začátku tohoto komentáře jsem zmínil, že atentát na Kirka je symptomem několika fenoménů, nyní bych to rád rozvedl. Symptomem totiž není jen samotná Kirkova násilná smrt, ale i to, čím se veřejný prostor zaplnil po ní. Ale popořadě. Za prvé by se dalo bez větších debat konstatovat, že se násilí čím dál více stává nástrojem politického boje a společenské metanarativy proti tomu čím dál méně bojují, ba naopak se tomu svým způsobem přizpůsobují a začínají to přijímat jako jakousi danost. Vzpomeňme například napadení manžela někdejší předsedkyně sněmovny reprezentantů Nancy Pelosi kladivem, loňský atentát na toho času kandidáta na prezidenta Donalda Trumpa nebo letošní dvojnásobnou vraždu liberálních zákonodárců v Minnesotě. Krvavou špičkou tohoto ledovce jsou pak bohužel čím dál četnější masové střelby vyšinutých „aktivistů“ na školách a ve veřejném prostoru jako takovém.
Za druhé je surová Kirkova vražda symptomem radikalizující se společnosti, která přestává důvěřovat konvenčním metodám liberálně demokratického politického boje ztělesněným ve svobodných volbách. Elektorát zkrátka stále více podléhá mnohdy bohužel oprávněnému pocitu, že ať už si do vedení země zvolí kohokoliv, až na pár kosmetických změn zůstane všechno při starém, jednoduše bussiness as usual. A chleba levnější prostě nebude.
Nu a konečně za třetí je kruciální zmínit to, co „krásně“ vykrystalizovalo po atentátu, totiž fenomén selektivní empatie. Ve srovnání – zatímco po vraždě Charlieho Kirka se začaly osobnosti veřejné sféry a politici předhánět v tom, kdo vraždu odsoudí jako první a kdo jako první bez okolků objeví viníka, po výše zmíněných atentátech na liberální americké zákonodárce zůstalo většinou jen ticho po pěšině. Žádné monumentální protesty v Británii, žádná pietní místa u sochy svatého Václava. A to zřejmě proto, že něco jako je vražda liberálního politika patrně nejde tak jednoduše přetavit v politický kapitál.
Kultura násilí
Samotný Charlie Kirk také není ani z daleka bez viny, koneckonců byl to on, kdo veřejně relativizoval útok na Pelosiina manžela jako „dohru zvrhlých homosexuálních hrátek“ a aby toho nebylo málo, tak dokonce veřejně deklaroval, že by nebylo od věci aby útočníka nějaký „patriot vykoupil, a zeptal se jej na pár otázek“ a živil také lecjaké konspirace o deep state ovládaném marxisty, komunisty a vůbec dekadentní radikální levicí. Přičemž všechny tyto kruhy levého spektra byly pochopitelně první, z nichž začali pravicoví a extremističtí spekulanti lovit potenciální atentátníky nejen na Kirka, ale i loni na Donalda Trumpa.
Obdobná kultura násilí se pak vlivem globalizace a amerikanizace západu postupně přenáší i k nám. A pokud se z podobných případů dostatečně nepoučíme a nepřestaneme na svět nahlížet v růžových brýlích nahlávaje si, že se přece nic neděje a tohle je jen přechodná etapa v dějinách, která až odejde bude vše opět zalité sluncem, nemusí to dopadnout vůbec dobře. Mladí se čím dál více ocitají v deziluzi ze současného rozpoložení, přičemž podobný nihilismus, rozleze-li se společností, je živnou půdou a podhoubím podobným, zatím ještě pořád pouhým excesům.
Co bude dál?
Závěrem by bylo vhodné vraždu Charlieho Kirka jednoznačně odsoudit a vyslovit soustrast jeho mladé rodině a blízkým, protože podobný osud si nikdo nezaslouží. Na druhou stranu je však alespoň podle mě vhodné vzpomenout, že samotná střelba je také výsledkem trajektorie americké politické kultury, na níž má Kirk a jemu podobní nemalou měrou svou zásluhu.
Současně s odsouzením by tedy bylo žádoucí ptát se, co k podobným aktům vede a udělat vše pro to, aby se podobná vlna dříve nebo později nepřelila i do zatím relativně klidných vod evropské politiky. Snad na to dnes vzpomene i kardinál Duka při své mši svaté, kterou na Kirkovu počest pořádá. Jinak se totiž nebude jednat o nic jiného, než o prachsprostou performanci bez hlubšího smyslu. Čemuž by ve výsledku odpovídala i podpora obdobně performativního Daniela Sterzika, alias Vidláka.