Komentář: Falešné koalice falešných přátel lidu

V České republice se nám rozmohl takový nešvar – vznikají nám zde koalice, které vlastně koalicemi nejsou. SPD pojmulo menší strany, aby vytvořilo jakousi „národní frontu“. Komunisté vytvořili „levicovou“ formu této „národní fronty“ v rámci Stačilo! Spojuje je mnohé – stejný elektorát, antisystémovost, podezřele velký nacionalismus, odpor k Západu a to, že ačkoliv se de facto jedná o koalice, de iure to koalice nejsou. Jak tyto „falešné koalice“ fungují? 

Budoucí i současní zákonodárci a zákony

Častým argumentem, proč se české protestní strany spojují ve „falešných koalicích“, je, že nechtějí, aby propadly hlasy těch stran, které nepřekročí potřebnou pětiprocentní hranici pro vstup do Sněmovny. Český volební zákon totiž určuje tento práh, který je nutno překročit, aby strana moha vyslat své členy do Poslanecké sněmovny. Pokud jej strana nebo hnutí nepřekročí, nemá nárok na mandáty ve Sněmovně. Stejný volební zákon umožňuje tvoření předvolebních koalic. Ty však mají jasně daná pravidla. Koalice mají určený jiný volební práh než samostatné strany. Pokud má koalice dva členské subjekty, je třeba překročit sedmiprocentní volební zisk. Má-li koalice více subjektů, pak je nutné překročit hranici jedenácti procent. 

Volební zákon se však dá velice snadno obejít. Stačí málo. Jediné, co je potřeba udělat, je daný subjekt jako koalici neuvádět. Není ani potřeba říkat, že nejsou koalicí. Jako to například dělá koalice pod vedením hnutí SPD Tomia Okamury. Ta zcela nepokrytě pod sloganem „Spojeni pro vás!“ prezentuje předvolební spojenectví SPD, Trikolory, PRO a Svobodných. Už není nutné tvrdit, že volební zákon neobchází. Takový stav se dá popsat jednoduše jako děsivý. Současní zákonodárci obchází volební zákon. A ti, kteří se jimi chtějí stát, jej obchází také.

Kdo jsou „falešní přátelé lidu“?

Termín použil rakouský novinář Robert Misik ve své eseji nazvané „Falešní přátelé obyčejných lidí“. Práce se zabývá vzestupem radikalismu ve společnosti. Už jen název nám dává vcelku dobře najevo, jak podobné subjekty fungují na voliče. Slibují častokrát nesplnitelné, obyčejným lidem by obvykle jejich vláda spíše škodila a rozpoutávají velice emotivní kampaně. To poslední je pro takové subjekty naprosto typické. Kampaň se nezabývá komplexním řešením problémů, nýbrž emocemi. Nikoli však těmi pozitivními. Sází se na strach. Ať už z bezpečnosti, jinakosti nebo ze ztráty sociálních jistot. Strach je základním stavebním kamenem takové kampaně. Je to totiž jedna z emocí, které se naprostá většina lidí nejvíce obává. Bojíte se migrace? Náš soupeř vám domů nastěhuje migranty. Bojíte se války? Náš soupeř ji rozpoutá. Bojíte se, že nebudete mít, co jíst? Pokud nás budete volit, tak bude vše lepší. Jarmark do každého města! 

Nikoho už pak nezajímá, že prohlášení podobného typu jsou lživá a častokrát velice odpudivá. Koho by přece jen zajímala pravda? Pravda je to, co říká strana anebo její předseda. Tak to u falešných přátel lidu funguje. 

Zdánlivé protiklady

Možná by se mohlo zdát, že krajní levice a pravice jsou od sebe propastně vzdálené. V určitých ohledech je to pravda. Ne však u nás. Je zde sice komunistická strana, dnes transformovaná do Stačilo!, která má ale mnohem blíže k postojům krajní pravice, namísto postojům krajní levice. Lidé se obvykle domnívají, že například znárodňování je čistě jen záležitostí krajní levice. Tak tomu ale není.

Znárodnění prováděly běžně i krajně pravicové režimy. Příkladem může být například takzvaná arizace v dobách nacistického Německa, v jejímž rámci byly vyvlastňovány majetky židovského obyvatelstva, aby pak byly následně převedeny do rukou nežidovských správců. Dalším příkladem může být prvorepubliková Národní obec fašistická, která požadovala znárodnění majetku kapitalistů.

Co však činí rozdíl mezi krajní levicí a pravicí? Krajní levice chce větší majetky vzít všem v podstatě bez výjimek. Kdežto krajní pravice chce majetek vzít jen některým. Jak se takoví někteří poznají? Jsou to například lidé  jiné národnosti nebo mající odlišný politický názor. Pravda, Stačilo! nevolá ve své deklaraci po znárodňování a ani SPD ve svém programu nechce znárodňovat. Přesto se zdá být důležité jen prosté upozornění na fakt, že ačkoliv by se z teoretického hlediska mohlo zdát, že krajní levice a pravice má k sobě daleko, praxe nám ukazuje, že tomu tak rozhodně není.

Může volič věřit usvědčenému lháři?

Každá strana, která vytvoří takovou „falešnou koalici“, v samotné podstatě lže. Lze ale takovým uskupením věřit? Jsou přece usvědčenými lháři. Koalice je koalice. Pokud chce někdo kandidovat v koalici, měl by splnit nutná pravidla, která jsou koalicím určena volebním zákonem. Je potřeba, aby pravidla, na kterých politika stojí, nebyla obcházena. Konkrétně politici, kteří se tváří jako morální majáky, by měli zvážit, že by pravidla mohli sami také dodržovat. Je komické poslouchat z úst Tomia Okamury věty, ve kterých tvrdí, že současná západní civilizace je prohnilá a degenerovaná. Konkrétně SPD ve svém programu tvrdí, že „chtějí právo a spravedlnost“. Možná jsem jen špatně toto heslo interpretoval. Je možné, že hnutí SPD „chce právo a spravedlnost“, aby tyto hodnoty už nadále nemohlo porušovat. Stejně tak i Stačilo!, které ve své politické deklaraci tvrdí, že „podporují nestrannost justice s odpovědností vůči občanům“.