Devátého září byl Emmanuelem Macronem jmenován nový premiér, Sébastien Lecornu. To by za normálních okolností nebylo nic zvláštního. Jenže Lecornu je nyní čtvrtým premiérem v pořadí za posledních dvanáct měsíců. To je vystihující příklad toho, co se nyní ve Francii děje.
Tato země se nyní nachází v nefunkční politické situaci, která není schopna řešit ilegální migraci, dluhový deficit a spoustu dalších problémů, které každodenně trápí Francouze. Co se ale nyní konkrétně ve Francii děje, jak to začalo a jak to může skončit?
Nepochopený čin francouzského velikána
To, že tato politická stagnace trvá už přibližně dvanáct měsíců, není náhoda. Před více než rokem proběhly volby do europarlamentu, kde s drtivým vítězstvím 31,37 % vyhrála ve Francii strana RN, Rassemblement national (Národní sdružení), která je médii označována jako krajně pravicová. To znamenalo velkou ránu pro prezidenta Macrona a jeho centristickou vládní koalici, vedenou Macronem založenou stranou RE, Renaissance (Obnova), která v těchto volbách utrpěla velkou porážku.
Neví se přesně proč, ale po těchto volbách vyhlásil Macron předčasné volby do Národního shromáždění, dolní komory francouzského parlamentu. Tyto volby vládní koalice nepřekvapivě prohrála. Volby dopadly přibližně tak, že jednu třetinu křesel získala vládní koalice, druhou třetinu obsadila RN s podporou menších pravicových stran a poslední třetina byla vytvořena z levicových stran, které do těchto voleb šli jednotně v koalici NFP, Nouveau Front populaire (Nová lidová fronta), přičemž je dobré podotknout, že někteří členové tohoto uskupení se otevřeně hlásí ke komunismu. Všechny tři bloky logicky mají rozdílné politické zájmy, takže mezi nimi je skoro mizivá šance na spolupráci. Tato situace tak popisuje radikalizaci francouzské společnosti.
Tím si Macron zablokoval Národní shromáždění. Od té doby je téměř nemožné prosadit jakýkoliv zákon v této komoře parlamentu, jelikož všechny tři bloky nejsou schopny, a v některých případech ani ochotny, spolupracovat. Macron je tak nucen od té doby si vždycky krátkodobě zvolit premiéra, kterému po nějaké době Národní shromáždění vysloví nedůvěru, a takhle to opakovat zas a znovu. Další předčasné volby by mu nepomohly vzhledem k tomu, jak vypadají veřejné průzkumy, ve kterých jeho straně nadále klesají preference.
Současné spory
Tato stagnace přišla v jeden z nejhorších momentů, ve kterém mohla Francii zaskočit. Nejaktuálnější je problém s dluhy, které jsou velké a nestíhají se včas splácet. Pro představu, francouzský veřejný dluh dosáhl přibližně 112,7 % HDP v roce 2024. Do toho musí francouzští zákonodárci řešit ilegální migraci a nestabilitu na mezinárodním dění a s tím související výdaje na obranu, které se podle nového závazku NATO musí zvýšit na 5 % HDP do roku 2035.
S tím chtěl něco dělat předchozí premiér François Bayrou, který navrhoval státní rozpočet na rok 2026, který obsahoval zmenšení státních výdajů. V rámci toho se ale měly pro příklad zrušit i některé státní svátky či seškrtat některé sociální programy. To vyvolalo velkou vlnu demonstrací, po kterých následovalo vyjádření nedůvěry jeho vládě.
Francie se tak nachází v době, kdy je potřeba dělat velké množství reforem. Jenže, jak již bylo zmíněno, to není v současné situaci možné. Senát, horní komora francouzského parlamentu, sice není tak rozdělený a taky má pravomoci navrhovat zákony, i ty ale nakonec musí být schváleny v Národním shromáždění.
Celkově by se to dalo shrnout tak, že Macronovi premiéři mají zájem na tom, aby se Francie dostala ze svých ekonomických problémů a byla schopna se popasovat i s dalšími záležitostmi. Jenže jim nic takového aktuálně nemůže přes RN a NFP projít. Tyto uskupení nyní jedou naplno populistickou rétoriku, na kterou někteří Francouzi slyší a burcuje je k vášnivým nepokojům.
Co čeká Francii?
Francie se nyní nachází v těžkých časech. Politický systém je nyní nefunkční, ulice velkých měst jsou plné demonstrantů a veřejný dluh stále roste. Do toho krajní levice a krajní pravice rozdmýchávají ve veřejnosti vztek a nenávist za účelem získání politických bodů. Jaké je ale východisko z téhle situace? Jaká je budoucnost Francie?
Jisté je, že v tomto stavu bude francouzská politika až do nejbližších voleb. Voleb na prezidenta v roce 2027. Tyto volby budou hodně klíčové, protože rozhodnou o tom, jakým směrem se Francie vydá. Prezident má totiž ve Francii větší pravomoci než u nás v České republice. Například může celkem bez problémů vyhlásit předčasné volby a tím změnit složení Národního shromáždění. S největší pravděpodobností si tak bude moci budoucí prezident získat Národní shromáždění na svou stranu.
Pro tuto situaci je potřeba vědět, že současný prezident Emmanuel Macron nebude moci znovu kandidovat, jelikož ve Francii můžete být prezidentem zvoleni jenom dvakrát za sebou, což je Macronův případ. I kdyby však mohl, pravděpodobně by nevyhrál. Macron je sice ve světě známý svou sebevědomou a cílevědomou zahraniční politikou, ale domácí politika mu tak dobře nejde.
Je ale možné, aby vyhrál někdo z jeho stranických kolegů? Těžko říci. RE má své nejlepší časy za sebou. Ale diskutuje se, že pokud by se do druhého kola v budoucích volbách na prezidenta dostal jeden kandidát za RN a druhý za RE, tak by s podporou levicových voličů vyhrál kandidát za RE. Jenže první kolo těchto voleb nemusí vůbec dopadnout tak, jak by to tenhle scénář vyžadoval, a pokud ano, stejně zde chybí jistota, že by levicoví voliči dali hlas RE. Nemuseli by přeci jen v takovém případě hlasovat vůbec.
Potom tu je možnost, že Francie půjde levicovým směrem. NFP by rozhodně navýšila sociální programy, ale udělala by něco s dluhy? Také těžko říci. Ale vzhledem k tomu, že ti nejhlasitější a nejradikálnější členové NFP určují politiku této koalice, mohlo by se v takovém scénáři celkem jednoduše stát, že by nechali posilnit francouzský sociální systém za cenu budoucího kolapsu francouzské ekonomiky. Možná by dokonce vytvořili šestou francouzskou republiku, kdo ví.
Zbývá už jenom RN. U této politické strany je to komplikovanější, jelikož nikdo neví, co od této strany očekávat. V minulosti tato strana prosazovala zrušení eura, vystoupení z EU, zrušení dvojího občanství a podobně. Od této rétoriky se ale její politici dost razantně vzdálili. Dnes podporují členství v EU, nechtějí zrušit euro a s dvojím občanstvím nemají tak velký problém. Dokonce se distancují od AfD, se kterou v minulosti spolupracovali. Díky změně rétoriky a většímu zájmu o řešení migrace jim narostla mezi Francouzi podpora, změnili ale skutečně své postoje, nebo to je jenom na oko? Nikdo neví. Jak říkal Abraham Lincoln: „Chceš-li poznat charakter člověka, dej mu moc.“
A tím bychom to mohli uzavřít. Berme si to jako příklad toho, kam může polarizace společnosti zajít. Francie se nachází ve složité, ale zároveň aktuálně neřešitelné situaci. Přeci jen, Francie je v rukou Francouzů a je na nich, jakým směrem se bude jejich země vyvíjet.
A pokud vás zajímá, jaký mají Francouzi názor na tuto tématiku, můžete si přečíst článek, jenž by měl vyjít v podobné době jako tento článek, od Biancy Chuffartové, který pojednává o tom, jak Francouzi vidí dnešní situaci. V rámci psaní tohoto článku vyrazila dokonce do terénu, kde udělala rozhovor s jedním místním. Přečtení jejího článku vám tedy můžu jedině doporučit.