Komentář: Na Prvního máje by neměla zaznít Internacionála, nýbrž „Nacionála“ 

Transformace KSČM do hnutí Stačilo! poukázala na to, že komunisté nejsou schopni jakékoli reformy, tedy ne reformy pozitivní. Ve straně zvítězilo konzervativní křídlo, které se neváhalo spojit s krajní pravicí. Proč komunisté prokázali to, co již mnoho let tvrdí politický mainstream? A opouští KSČM i ty zbytky progresivního smýšlení? 

Režim je mrtev, ať žije nový režim?

Hovořit o komunistické straně bez zmínění její předchůdkyně – Komunistické strany Československa – by bylo prostě neúplné, ačkoli se mnoha pozorovatelům může zdát, že „babrání“ se v minulosti nemá nejmenší smysl. Avšak u strany, jako je KSČM, která sama sebe označuje za nástupkyni totalitní KSČ, je to nadmíru důležité.

Když se minulý režim zhroutil pod svoji vlastní vahou, tak se i v Komunistické straně projevila určitá vůle po reformě. Ta v jistém měřítku proběhla, nikdy však nevymítila osoby nevyhnutelně spjaté s represemi minulého režimu (Vojtěch Filip, Zdeněk Ondráček,…), což by dalo jasně najevo, že se se zločiny své předchůdkyně naplno rozešla a skutečně je odsoudila, nejen tedy slovy, ale zejména činy.

To se komunistům nikdy nepovedlo, ačkoli reformní křídlo zůstalo ve straně poměrně dlouho. Kromě Jiřího Dolejše například v osobě Miloslava Ransdorfa.

Strana, kde zítra stále znamená včera

Komunistická strana Čech a Moravy zůstala i dávno po revoluci zabředlá ve svých starých idejích. Mnoho straníků si budoucnost své strany nedokázalo představit bez spolupráce se Sovětským svazem a bez vedoucí úlohy jedné státostrany – té komunistické. Fascinace směrem na východ přetrvala, až do dnešních dní, kdy komunisté stále pokoukávají po zdech Kremlu. Nutno však dodat, že tehdejší Kreml a ten současný se velice liší, ale přesto v určitých ohledech zůstává stejný.

Již nad ním nevlaje rudá vlajka nýbrž vlajka ruská, tedy vlajka původně používaná cary. Jednoho takového cara neváhali bolševici zavraždit spolu s jeho rodinou. Fascinace východem ve straně ale zůstala. Ne snad proto, že by současné Rusko alespoň stavělo jakousi Potěmkinovu vesnici komunismu, nýbrž proto, že KSČM nejsou sympatické ideály demokratické levice, ale levice nacionalistické a imperiální, která se valí jako studený vítr ze Sibiře. 

Co když se ale i ve straně najde nějaký odvážlivec, který si snad dovolí zpochybnit ruského medvěda jako svého vůdce? Přijde – pro komunistickou stranu vcelku očekávaná reakce – vyloučení ze strany. Komunisté historicky vždy své stranické neshody řešili „vyhozením“ a veřejným ostouzením bývalého soudruha. 

Soudruhu, už tě tady nechceme…

Průvodním jevem většiny revolucí je odstranění reakce – bývalých pořádků. Nejinak tomu bylo i v případě naší „malé rudo-hnědé revoluce“ v rámci přerodu KSČM do Stačilo!, která si také vyžádala své oběti.

Onou obětí se měl stát Jiří Dolejš, jeden z nejvýraznějších politiků Komunistické strany Čech a Moravy. Proč? Měl vlastní názor. Pravda, soustavně kritizoval programové body KSČM, zejména co se zahraniční politiky a bezpečnosti týče, ale také spojení s národoveckou pravicí v rámci Stačilo!. Pokud je ale kritika ze stranických řad brána jako tak obrovský problém, jak tedy může být brána ta zvenčí?

Místo jen pro přisluhovače! Svobodomyslnost nikdy!

Dolejšův případ dobře poukázal na to, že se strana nedokázala vypořádat se svými minulými praktikami. Strany politického mainstreamu mají různé vnitřní politické proudy. Bezpochyby je má i KSČM nebo Stačilo!, narozdíl od jiných stran se s nimi vypořádávají po svém – vyhazovem. Pokud se ani straníci nemohou vyjádřit svobodně, lze očekávat, že by taková strana mohla dodržovat svobodu slova pro veškerý lid? Domnívám se, že ne, jelikož není-li nějaká strana schopna fungovat svobodně a demokraticky jako jeden celek, jak bychom mohli předpokládat, že tak bude fungovat až získá-li moc? 

Rudá+hnědá=Stačilo!

Bývalý komunista Dolejš se o novém uskupení Stačilo! vyjádřil v tom smyslu, že argumentace odpovídá „béčku SPD“. Toto přirovnání není nijak neopodstatněné. Program nového uskupení nevyzývá, jak by někteří možná předpokládali, k tomu, aby byl překonán kapitalismus, ba naopak usiluje o jakýsi „národní kapitalismus“. Možná, že i tento programový bod je důsledkem fetišistické fascinace Ruskem, která stranu provází po celou dobu její existence. Jak slova kapitalismus, tak národní, by se zdála být v jasném rozporu s komunismem jakožto ideologií. Komunisté to tak ale nevidí. 

Jak se zdá, tak komunisté, krajní pravice a nejrůznější individua české politické scény nacházejí společnou řeč. Už nejde jen o ideologii. Jde o víc. Jde totiž o moc, po které všechny osoby spjaté se Stačilo! baží. 

Boj proti „progresivistickému extremismu“

„Postavíme se proti progresivistickému extremismu a omezování občanských svobod.“ Slyšet takový výrok z úst hnutí, jejímž hlavním členem je strana stavějící celou svou identitu na progresi a boji proti starému světu, který měl utlačovat slabé, je naprosto komické. Konzervativní levice je v podstatě oxymorón, a co teprve národní. Přesto se zdá, že teorie podkovy zde zcela funguje – krajní levice má nejblíže ke krajní pravici

Dobře to lze vidět na komunistické podpoře LGBT komunity. Zatímco dříve se komunisté stavěli do rolí „ochránců“ sexuálních menšin, dnes nasadilo hnutí Stačilo! jinou notu – ochranu tradiční rodiny. Dobře to ukazuje, že komunisté prostě nejsou stranou, která by se stavěla za ty nejvíce „utlačované“ a slabé. I to je možná důvod, proč mají komunisté blíže k národnímu konzervatismu, než socialismu.

Ať žije zpátečnictví!

Reakcionářství, jak levice nazývá zpátečnictví, je pro KSČM typické. Usilují, ačkoliv se to neodvažují říct veřejně, o návrat bývalých pořádků. Možná by se to dalo čekat. Vlastně by se komunisté dali nazvat tradicionalisty, jen tedy záleží na tom, jaké tradice máme na mysli. Pokud by šlo o dlouhé noci strávené družbou se sovětskými/ruskými soudruhy nebo láskyplné polibky ten samý večer a s těmi samými, pak by v tom komunisté zřejmě svůj tradicionalismus našli. 

Odmítání progrese je obecně naprosto komické ze strany jakéhokoliv hnutí, které se označuje za levicové, stejně jako odmítání pomoci menšinám. I to je možná důvod, proč komunisté nejsou levice a mají blíže k socialismu, nýbrž k národnímu konzervatismu. 

Vidlákovo hnutí nebo hnutí vidláků?

Předsedou celého hnutí Stačilo! je osoba s příznačným pseudonymem – Vidlák. Vlastním jménem Daniel Sterzik. „Vidlákovy“ postoje dávají jasně najevo, na kterou světovou stranu by hnutí Stačilo! směřovalo svou zahraniční politiku. Daniel Sterzik je totiž pravidelným přispěvatelem proruského média 42TČen, dříve známého pod názvem Sputnik. Ten byl v zemích EU zakázán v důsledku války na Ukrajině. 

Ve Vidlákově hnutí nedominují rolníci a dělníci, jak by se od hnutí, jehož největší silou jsou komunisté, očekávalo, ba naopak. Jednou z čelních tváří hnutí je podnikatel Zdeněk Jandejsek, který například prohlásil: „Nejsem zastáncem dotací a podpor.“ Jeho firmy však na takových „dotacích“ a „podporách“ získaly tři miliardy korun. To však jen potvrzuje, že komunisté nechtějí překonat kapitalismus, jak by se od nich možná čekalo, ale chtějí zavést jakýsi národní kapitalismus.

Proletáři všech zemí, rozdělte se! 

Těmito slovy nekončí slavný Marxův Komunistický manifest. Namísto po rozdělení volají po spojení. To však Stačilo! ignoruje. Komunistická ideologie, jakkoliv se ukázala chybnou co se její proveditelnosti týče a přinesla mnoho utrpení, nevolala po nacionalismu a boji proti menšinám. Komunická ideologie byla vždy známá svým horlivým internacionalismem, který ne vždy ctila. Přesto se ale vždy jednalo o typický jev v komunistickém hnutí po celém světě. Už jen samotné spojení „nacionalistická levice“ je prostě samo o sebě vylučující. 

Komunistická strana Čech a Moravy, nebo její maskování v podobě Stačilo, znovu a zřejmě i konečně ukázala svoji neschopnost se reformovat, jako například Die Linke v Německu.  Zazní-li tak na 1. máje na pražském Střeleckém ostrově Internacionála z úst představitelů Stačilo!, pak absurdita celé situace nabude nebývalých rozměrů.