Volby dopadly přibližně tak, jak většina průzkumů předpokládala. Vyhrálo opoziční hnutí ANO Andreje Babiše a bude nejspíš skládat vládu s účastí nebo podporou menších stran – Motoristy a SPD. Vládní koalici a Pirátům dali voliči jasně najevo, že své sliby nesplnili dostatečně. Občané si ale nevybrali „populismus“ před „demokracií“, jak mnoho politiků nebo jejich podporovatelů tyto varianty bipolárně označovalo. Zvolili toho, za koho jim objektivně může být lépe.
Dovolte mi ale začít čísly, která jsou podle mého dobrou zprávou pro demokracii bez ohledu na vaše politické přesvědčení. Lístky do uren hodilo necelých 69 procent potenciálního voličstva, to je v případě voleb do Poslanecké sněmovny nejvyšší účast od konce devadesátých let. Rekordní je taktéž počet poslankyň, které budou tvořit třetinu celé Sněmovny. Rovnější zastoupení mají také mladí lidé pod 30 let, kterých nově bude dvanáct. Propadlo také „jen“ přes 400 tisíc hlasů oproti milionu ve volbách předchozích. Pokud tedy zatím žijeme v zastupitelské demokracii, jejíž hlavním principem je snaha hájit zájmy co nejvíce občanů, pak jsou tato fakta prvním důvodem mít z výsledků včerejších voleb radost.
Strašení dluhem, Východem a prázdné sliby
Současná vládní koalice strašila na billboardech potenciální voliče obavou, že vznikne vláda extremistů, která by Česko táhla na Východ pryč z Evropské unie a NATO. Pokud ale budeme věřit výrokům představitelů hnutí ANO, nemělo by být na stole ani vypsání referenda o takových otázkách. Jak se domluví se stranou Motoristé sobě, která se do roku 2018 jmenovala Referendum o Evropské unii a následné čtyři roky Strana nezávislosti České republiky, je s otazníkem. Největší odpůrci západních struktur – SPD a Stačilo! – však v prvním případě oslabili, v druhém zůstali pod pětiprocentní hranicí. Například Jindřich Rajchl již také připustil, že je rozumnější nechat tento kontroverzní bod při jednáních stranou. Občané si těchto témat byli vědomi a určitě zčásti chápali, že bez členství v Evropské unii a NATO v dnešním světě Česká republika neobstojí. A to i přes své výhrady ke „zbytečným“ nařízením nebo k „příliš nadšené“ vojenské podpoře Ukrajiny.
Jedním ze slibů dosavadní vlády byl také vyrovnaný rozpočet a nižší státní dluh. K mému spíše chvilkovému údivu jsem v letošní kampani tento závazek už nepostřehl. Možná kvůli tomu, že deficit se ani letos nejspíš nevrátí na předcovidová čísla a zůstává nad 200 miliardami korun. Plány Andreje Babiše sice nenabízejí realistický plán na vyrovnání státního rozpočtu, podle ekonomů ale přebere staronový premiér zemi v relativně dobré kondici. Navíc rozšířené obavy z deficitních rozpočtů nemusí být tolik oprávněné, jak se může zdát. Motoristé mají ale opět názor jiný.
V sociální politice se od středopravicové vlády možná nedalo očekávat o moc více. V době kumulativní inflace, která se ještě před rokem pohybovala těsně pod 30 procenty za předchozí tři roky, pak ale mohlo být koalici jasné, že chudnutí obyvatelstva zákonitě vede k požadavku levicovějších slibů a opatření. Z celé řady dalších výsledků vlády zmíním také (ne)zvýšení platů učitelek a učitelů, které se místo slíbených 130 % průměrné mzdy dostaly na 109 % v minulém roce. Tuto i mnoho dalších chyb ostatně vládní politici a političky sami přiznali.
Většině obyvatel se blýská na lepší časy
Možná vám ten výčet postřehů už přijde jako kampaň opozice před volbami. Pokud se ale na něj zkusíte podívat očima nerozhodnutého voliče nebo voličky, s jakýmkoliv vzděláním, finančním ohodnocením i ideologickým ukotvením, je nasnadě, že volby nemohly dopadnout jinak. Většina občanů je také může chápat jako blýskání na lepší časy, ne „konec liberální demokracie“ nebo „mezinárodní ostudu“.
Nechci ani zdaleka vyzdvihovat Andreje Babiše nebo předpokládanou politiku příští vlády. Předvolební kampaň byla manipulativní na obou stranách. Také přijde bohužel obrat v důležitých tématech, jako jsou podpora Ukrajiny, nezávislost veřejnoprávních médií, ekologická opatření a další. Jenže bez sociálního smíru můžeme na takové ideály zapomenout. Občané-voliči a občanky-voličky potřebují svým vládním zastupitelům věřit, že berou v potaz nejen jejich budoucnost, ale také často zhoršující se každodenní realitu. Češi a Češky nedali ve volbách přednost přítomnosti před „demokratickou“ budoucností. Chtěli jen vyrovnat a dát větší důraz na to první – drahotu zboží a služeb, dostupnost bydlení, lékařů nebo škol, regionální rozdíly a rozevírání sociálních nůžek. A teď doufají, že zvolili správně. Doufejme také, že se Babiš nebude inspirovat za oceánem u Donalda Trumpa v útocích na neziskový sektor, kulturu a svobodu slova a že jejich podobnost zůstane jen u červené čepice.
Organizujte se a organizujte se spolu
Klíč k tomu, jak si má nová opozice za další čtyři roky znovu získat důvěru k vládnutí, nemám a pochybuji, že ho stihnou tyto „demokratické“ síly se současným nastavením vymyslet. Jak ale napsal v komentáři k volbám šéfredaktor Deníku N Pavel Tomášek: „Bude to vyžadovat, aby se své role dobře, aktivně a zodpovědně zhostily všechny instituce, na nichž přežití svobody a demokracie v této zemi záleží. Občanská společnost, opozice ve Sněmovně, Senát, prezident a justiční i bezpečnostní orgány.“ Všechny instituce z tohoto výčtu jsou v současném systému důležité a každá z nich musí svou úlohu plnit, chtěl bych ale zdůraznit jednu, bez které budou ostatní instituce prázdné – občanskou společnost.
„Svátek demokracie“, jak se volbám možná už kýčovitě přezdívá, jsou jen to – svátkem, chvílí, kdy se možná hezky oblečeme a přineseme „dárek“ v podobě obálky s kandidátní listinou. Zastupitelská demokracie není samospasitelná. Nebudu ale vyzdvihovat různé rádoby „demokratické“ iniciativy, jako jsou Milion chvilek, Díky, že můžem nebo Štít demokracie, kterým končí hranice dosahu u jejich ideologických kruhů. Větší význam a širší působnost mají a měly by mít takové aktivity, které dávají politické přesvědčení stranou. Ať už se jedná o pracovní nebo nájemnické odbory, dobrovolnické spolky, komunitní sousedská centra nebo lokální pomáhající organizace, zkrátka „malou“ politiku všedního dne.
Všude tam se člověk naučí mnohem víc než virtuálním povýšeneckým „aktivismem“ nebo demonstracemi. Lidé se naučí slušně konverzovat, obhajovat svůj názor, přijímat a dávat zpětnou vazbu a doopravdy něco měnit, i když nejprve v malém. A třeba se časem dostanou se svojí zájmovou skupinou i na zdánlivě „nedostupné“ ministerstvo a k připomínkovému řízení.
Uvědomuji si, že lidé, kteří řeší, kde vzít na nájem, jídlo a psací potřeby pro děti, nemají na takové aktivity příliš času. A tento apel také nemíří na ně, ale na jejich časem, penězi nebo jinými zdroji bohatší sousedstvo, kamarádstvo a příbuzenstvo. Tito spoluobčané a spoluobčanky jim možná časem svými občanskými aktivitami zajistí přívětivější podmínky bydlení nebo dostupnější doučování pro jejich děti. Protože základem sociálního smíru není jen důvěra ve vládu, ale solidarita a pochopení napříč společností a sociálními vrstvami, a tak s narážkou na Masarykova poslední slova říkám: „Organizujte se a organizujte se spolu.“ Nakonec nejde tolik o to kým, ale jestli a jak budou vaše zájmy reprezentovány.
Velice kvalitní komentář, se kterým se ztotožňuji.