Přiznejme si to, doba, kdy jsme si naivně mysleli, že války jsou pryč a že se nacházíme na přímé cestě ke globálnímu míru, je pryč. Tato éra definitivně skončila s ruskou plnohodnotnou invazí na Ukrajinu, po které následovala destabilizace Blízkého východu a dnes to pokračuje divokým prezidenstvím Donalda Trumpa. Svět se zdá být každým rokem temnějším a děsivějším místem. Máme se bát? Opakuje se zase historie? A jak se svět dostal do dnešní situace?
Jak jsme se dostali tam, kde jsme teď
Světový pořádek, který pomalu ale jistě umírá už minimálně tři roky, vznikl jako důsledek amerického vítězství ve studené válce. Jenom pro zopakování, studená válka byl nepřímý konflikt mezi dvěma nejvlivnějšími vítězi druhé světové války, Spojenými státy a Sovětským svazem, mezi nimiž na konci války panovala vzájemná nedůvěra, která uvrhla svět na více než 40 let do éry strachu z jaderné války. Tento strach paradoxně přinášel stabilitu, jelikož obě velmoci udržoval na uzdě. Obě strany sice proti sobě bojovali hybridně či v takzvaných „proxy“ válkách, ale vzájemný strach z jaderného holokaustu je vždy odrazoval od přímé konfrontace. Tak to fungovalo po většinu doby trvání studené války.
V osmdesátých letech ale Amerika pod vládou Ronalda Reagana změnila svou politiku vůči Sovětskému svazu. Reagan se ho nebál nazvat SSSR říší zla a říká se, že byl první, kdo na jeho pozici vyslovil termín „vyhrát studenou válku“. Jeho plán byl celkem prostý, navýšil tehdejší výdaje na obranu a ekonomicky slabšímu Sovětskému svazu nezbývalo nic jiného než zbrojit také. Aby se sověti tehdy mohli aspoň trochu rovnat americké síle, tak museli dávat až 40 % HDP na obranu, což jim samozřejmě nevydrželo moc dlouho. To se nakonec stalo jedním z hlavních faktorů, proč se SSSR se zbytkem východního bloku nakonec rozpadli a USA vyšli jako vítěz studené války.
V devadesátých letech se, převážně v západních zemích, šířil narativ, že svět už bude bez válek. To bylo poprvé narušeno útoky 11. září. Zanedlouho potom se ale podobný narativ vrátil. Sice jsme už nevěřili že války jsou minulostí, ale přesvědčili jsme se, že jsou před námi jenom občanské a protiteroristické konflikty v rozvojových zemích, což vedlo k tomu, že jsme se znovu hodili do určitého klidu. A tak to vydrželo pro většinu západního světa až do počátku ruské války na Ukrajině, kdy jsme si již uvědomili tu krutou pravdu.
Co se dnes děje
Pro většinu z nás byla tato změna náhlá a nečekaná, ve skutečnosti bylo ale už dlouho před tím možné vidět úkazy, které nás mohly varovat, kam to může zajít. Postupný ekonomický nárůst Číny a její neokolonialismus. Íránské vyzbrojování militantních skupin. Severokorejské jaderné vyzbrojování. Ruské intervence v Gruzii, Sýrii, na Krymu, v Donbase a nakonec plnohodnotná válka na Ukrajině. A nepočítaně hybridních a kybernetických útoků ze strany všech zmíněných států.
Dalo by se očekávat, že Spojené státy, které v 90. letech ztratily svého konkurenta, převezmou kompletní moc nad celým světem, jelikož v té době neměly rovnocenného soupeře. Opak se ale stal pravdou. USA jsou sice stále už několik let nejmocnějším státem na planetě, jenže po studené válce zbyla v některých zemích jedna věc, nenávist vůči Spojeným státům a západnímu světu jako takovému. Tato nenávist dodnes spojuje státy napříč celou zeměkoulí, jako třeba KLDR, Írán či Rusko. Spojené státy sice vytvořily svůj vlastní světový pořádek, ze kterého profitovaly, zároveň ale daly prostor zemím, jejichž státní ideologií se stalo samotné zničení tohoto pořádku.
Jednoduše řečeno, svět dlouhodobě nevěnoval dostatečnou pozornost směrem, kterým to bylo potřeba. A na to teď doplácí. Svět je rozdělený do několika pólů, které ale tvoří dvě hlavní sféry vlivu. Západ, vedený ještě převážně USA, a Východ, kde hraje největší roli Čína. Oba tábory bojují o vliv a moc ve světě, tento boj je ale něčím unikátní.
Dnešní stav mocenských bojůvek vypadá tak, že skoro každý z velkých světových hráčů má své vnitřní problémy, které jim brání v tom stát se světovým hegemonem. Někteří jsou v ekonomických pastích, jiní trpí demografickými problémy, demokratické státy mají problém s polarizací, o globální změně klimatu nemluvě. V podstatě by se dalo předvídat, že se svět rozdělí nikoliv na dva, ale na vícero bloků.
Jak se svět může vyvíjet dál
Pojďme si to shrnout. Dnes je svět rozdělený na dva nejasně dané tábory, na demokratický a na autoritářský. Ovšem i v těchto táborech nepanuje 100 % shoda. Evropa má nyní problematické vztahy s USA. Rusko a Čína se sice tváří jako největší přátelé, ale je jasně vidět, kdo z těchto dvou států má navrch.
Americký vliv ve světě upadá už několik let, s nástupem Donalda Trumpa na pozici prezidenta se ale tento pád velkého orla zrychluje a očekává se, že za několik let ztratí Spojené státy kompletně své místo světového hegemona. A kdo přijde na její místo, jestli vůbec někdo?
Situace je dnes jiná než v 40. a 50. letech minulého století. USA a Sovětský svaz se staly mocnými státy, protože jejich tehdejší vnitřní problémy nebyly dost velké na to, aby to ovlivňovalo jejich zahraniční politiku. To tak dnes ale není. Rusko je odsouzeno k postupnému ekonomickému úpadku kvůli své válečné ekonomice. Čína má málo dětí a spoustu ekonomických problémů, kvůli kterým jejich ekonomika dlouhodobě stagnuje.
Potom tu z velkých hráčů zbývá Indie a Evropa. Indie sama o sobě netrpí existenčními hrozbami, dokonce se o ní uvažuje jako o jedním z těch opravdu důležitých hráčů v budoucnu. A i když její ekonomika postupně roste, protože velké množství firem do ní přesouvá své fabriky z Číny, stejně je Indie vystavována určitému tlaku ze sousedního Pákistánu a autoritářským tendencím současné indické vlády.
Zbývá tedy Evropa, největší maják liberální demokracie na světě. Už několik let přibývá lidí, kteří podporují myšlenku jednotné Evropy, která by jako jeden celek prosazovala své zájmy ve světě. Tyto lidé jsou ale stále v menšině a nezapomínejme na polarizaci evropských demokratických společností. Může se docela jednoduše stát, že se Evropané rozhádají tak moc, že nejen že nevyužijí potenciál tohoto kontinentu, ale můžou je k tomu pozřít jiní velcí světoví hráči.
Pojďme si to vše kompletně shrnout a zároveň si odpovědět na titulní otázku. Ano, žijeme ve druhé studené válce. Krásným příkladem toho je válka na Ukrajině, kde Rusko bojuje proti Ukrajině, která je podporována Evropou a částečně Spojenými státy. Jedná se tak o nepřímý konflikt mezi Západem a Ruskem. Stejně jako ve 40. a 50. letech minulého století se nyní formují póly, které si budou v nadcházejících dekádách konkurovat.
To vše bude pro většinu čtenářů znít nepříjemně, ale koneckonců, lidstvo něco podobného už zažilo a nezničilo se jadernou válkou. Třeba se nakonec může stát, že se svět spojí proti společnému boji se změnou klimatu. Ve skutečnosti nikdo z nás neví, co se doopravdy stane. Budoucnost je tak ve hvězdách a částečně v našich rukou.